Už sedm let vydává Radioservis v kooperaci s Mezinárodním festivalem Pražské jaro edici pečlivě vybraných a nově technicky ošetřených nahrávek svého archivu. Na počátku byla předpokládám idea vydat se podobnou cestou jako třeba Salcburský festival nebo BBC Proms a velmi sofistikovaně využít nashromážděný archivní poklad, neboť Český (Československý) rozhlas je nejstarším mediálním partnerem Pražského jara! Zprvu se zdál být tento nápad odvážný, nicméně byl prozíravý, dělá čest oběma institucím, zvyšuje jim kredit a bylo by v zájmu obou institucí i ministerstva kultury v něm pokračovat.
Vloni vyšel šestý díl. Dřív než jej letmo okomentuji, připomenu minulost minulosti. Když si k jubilejnímu ročníku festival nadělil dárek v podobě CD s archivními záznamy koncertů z prvních ročníků festivalu, které pocházejí z archivu Českého rozhlasu, měl jsem radost i strach. Radost z dobrého nápadu, že se konečně našli lidé (a institucionální dobrá vůle i peníze), kteří si uvědomili bohatství archivních záznamů z koncertů festivalu, strach, aby koncepce nezůstala jen u nahrávek s Českou filharmonií a jak bude edice početná. (Gramofonových a notografických torz je u nás a ve světě dlouhá řada – viz například Entartete Musik firmy Decca.)
První díl byl z tohoto pohledu sice báječný, leč interpretačně monotematický – Česká filharmonie s Cluytensem, Pedrottim, Munchem, Kleiberem a Sawallischem. Nicméně dramaturgie s rozmyslem rozvíjela jak paletu interpretační, tak kompoziční. Zde je na místě citovat duchovního zakladatele – muzikologa, dramaturga a jednoho z nejlepších českých znalců domácí i evropské archivní fonotéky Bohuslava Vítka: „Ač technickou úroveň některých z nich poznamenal již zub času, dokážou nás mnohdy doslova zaskočit vysokou úrovní uměleckou, jíž se leckdy nemohou pochlubit ani dokonalé snímky studiové.“ K prvnímu dílu pak dodal: „Každá nahrávka tohoto dvojalba je zároveň jedinečná svým historickým významem – první festivalové vystoupení Wolfganga Sawallische na Pražském jaru, česká premiéra První symfonie Bohuslava Martinů, slavný pražský návrat dirigentské legendy Ericha Kleibera.“
Druhému dílu vévodí nahrávka Dvořákovy Osmé symfonie z roku 1966 – Berlínská filharmonie s Herbertem von Karajanem (dodnes patří k hvězdným okamžikům festivalu). Jsou zde i záznamy umění Karla Ančerla (před jeho emigrací), Igora Markevitche, Wilhelma Kempffa či Kirila Kondrašina… Bleskne se zde i SOČR.
Třetí Gold Edition je zaměřen na období mezi lety 1968 až 1980. Nahrávky jsou citlivě remasterovány z původních nahrávacích pásů a přinášejí skutečně těžko opakovatelný zážitek. Vrcholem je provedení Svatebních košil Antonína Dvořáka, v nichž Českou filharmonii řídil Wolfgang Sawallisch s Gabrielou Beňačkovou a Richardem Novákem ve vrcholné formě. Nicméně silné okamžiky nabízí i Schumannův Klavírní koncert a moll s Eschenbachem z roku 1968. V třetím dílu (2022) je též připomenuto dávné hostování polozapomenutého geniálního dirigenta Carlose Kleibera.
Výčet by byl ještě dlouhý, takže jen připomenu, že v 5. dílu z roku 2024 naleznete mimo jiné umění Antonia Menesese, Josefa Suka, Heinricha Schiffa, Maurice Andrého, Jiřího Bělohlávka, Zdeňka Košlera (velký dirigent, na něhož se zapomnělo) nebo Jésuse Lópeze-Cobose.
Šestou edici opanovala dodnes inspirativní nahrávka Beethovenovy Symfonie č. 9 s Ódou na radost z doby, kdy její uvedení na závěr festivalu bylo ještě každoroční tradicí. (Dodnes aktuální otázka.) Podle mého mínění a viděno prizmatem dramaturgie posledních let se mi pojetí finále festivalu jeví spíše chaoticky než vizionářsky, takže bych dal raději přednost světovým obsazením Beethovena než „superorganismům“…
Nastudování Kurta Masura v čele jednoho z nejstarších koncertních orchestrálních těles ve světovém měřítku (jeho historie začala v roce 1743) je „příznačné vysokou uměleckou úrovní a přesvědčivou autenticitou“. (Bohuslav Vítek). Nahrávka z roku 1991 mě upoutala hlavně koncepcí dirigenta i výkony lipského orchestru Gewandhausu a ve finále Pražského filharmonického sboru (sbormistr Lubomír Mátl). Zaujala mě volba nahrávek kouzelně barvité Bizetovy První symfonie (Serge Baudo, FOK) a Bartókova Koncertu pro orchestr (János Ferencsik, FOK). Nicméně proč právě tyto nahrávky doplňují Beethovena nevím. První – velmi uspokojivé, druhé – kontrasty zajímavé, ale znám lepší nahrávky. Dlužno dodat, že nahrávky mají CD premiéru.
A zde jsem u fundamentálního problému, u kritéria výběru či selekce, která neznám. Nicméně šest dílů edice přineslo spoustu zásadních děl, klíčových projektů, spoustu báječných umělců, leč desítky hodin hudby, hudebníků a geniální hudby zůstaly dosud v rozhlasovém archivu. Možná pro ně přijde čas v dalších x dílech, ale jistotu nemám. Záleží to na osvícenosti Pražského jara, Českého rozhlasu, nejistého penězovodu ministerstva kultury a předpokládám i diplomacii ve vyřizování autorských práv. (Dlužno dodat, že Gold Edition má sestru – Blue Edition.)
Projekt je důležitým edičním počinem, v českém rámci unikátním, který by měl aspirovat například na cenu magazínu Gramophone, a zaslouží si vysokou míru uznání! Nad jeho budoucnem se, obávám se, vznáší otazník a možné problémy všech aktérů.
Luboš Stehlík
