34. ročník Mezinárodního festivalu Mladá Praha vyvrcholil ve středu 8. října slavnostním závěrečným koncertem. Ve Dvořákově síni Rudolfina vystoupili mladí sólisté doprovázení Karlovarským symfonickým orchestrem řízeným francouzským dirigentem Ulysse Derrienem. Večer potvrdil, že mladí hudebníci nejsou jen rozvíjejícími se talenty, ale právoplatnými umělci, kteří na koncertní pódia patří.
Festival, který se letos konal mezi 18. září a 8. říjnem, představuje již více než třicet let nejtalentovanější mladé hudebníky z celého světa. Cílem organizátorů festivalu je pomáhat nadějným mladým instrumentalistům, pěvcům, komorním souborům, dirigentům i hudebním skladatelům. Myšlenka na založení festivalu se zrodila na počátku devadesátých let v Mnichově, kde tamější Mezinárodní hudební společnost rozhodla, že místem jeho konání bude Praha. V Tokiu začal souběžně pracovat japonský výbor festivalu, který vybíral nejzajímavější mladé hudebníky z Asie. A japonské společností působící v České republice jsou významnými partnery festivalu, jehož vedení tvoří Tomáš Čistecký, člen orchestru Národního divadla, klavírista Norbert Heller a flétnistka Shihoko Finda.
Závěrečný koncert se odehrál ve slavnostním duchu podpořeném místem konání, Dvořákovou síni Rudolfina. Orchestrem, který plnil úlohu partnera sólistů a měl nelehkou úlohu přizpůsobit se rozdílným hudebním stylům od klasicismu přes romantismus po autory 20. století, byl Karlovarský symfonický orchestr. Řídil ho dvaadvacetiletý francouzský dirigent Ulysse Derrien, jehož vnímavost vůči potřebám sólistů byla očividná. Jeho výkon mě velmi zaujal, dokonce natolik, že jsem měla pocit deja vu a zpytovala jsem paměť, u kterého orchestru jsem tohoto šikovného mladíka viděla. Nakonec jsem se z programu dozvěděla, že to je vlastně starý známý z estonského Pärnu, kde se zúčastnil Järvi Conducting Academy. Derrien si tam osvojil (nebo na nich zapracoval) široká přehledná gesta, vláčnost pohybu, výrazné tvarování levou dlaní, zapojení celé levé paže… Až mladý dirigent nabyde větších zkušeností, jistě dokáže i naznačit obecenstvu, že mezi větami se netleská. Dělo se tak vytrvale po celý večer a zvláště po volných větách rušil potlesk posluchače i sólisty. Karlovarský symfonický orchestr se v Praze ukázal ve velmi dobrém světle. Byl velmi dobře připraven, spolehlivě vystihl nároky různých stylů, na vysoké úrovni hrály všechny jeho skupiny včetně dechů a bicích. Smyčce vytvářely škály barev, nepřeslechnutelné byly kvality koncertního mistra.
Fota Jakub Lhota.
Na úvod se těleso představilo skladbou D´un matin de Printemps Lili Boulanger, původně napsané pro různé kombinace nástrojů, v roce 1918 upravené autorkou pro orchestr. Hráči s dirigentem skutečně přinesli touto hravou miniaturou do Dvořákovy síně svěžest jarního rána (v překladu zní název skladby Jednoho jarního rána), výborně obstáli dechoví sólisté, půvabný byl dialog koncertního mistra s vedoucí skupiny sekundů. Na jiskřivém vyvrcholení měli velký podíl perkusisté orchestru.
V proslulém romantickém Koncertu pro kontrabas a orchestr h moll Giovanniho Bottesiniho zazářila nizozemská sólistka Sasha Witteveen. Tato technicky i výrazově náročná skladba, v níž musí sólista prokázat svou preciznost, muzikalitu a malebný zvuk, je výzvou pro každého kontrabasistu. Dvaadvacetiletá, již vyhledávaná sólistka jí vyhověla. Její nástroj (hraje na dva – zapůjčený nástroj Gaspera Piattelliniho z roku 1825 a vlastní Sergia Scaramelliho z roku 2021, bohužel se mi nepodařilo zjistit, s kterým přicestovala do Prahy) měl krásný měkký zvuk připomínající violoncello, mladá interpretka rychle a s jistotou střídala polohy na hmatníku, její hra působila velmi lehce, v pomalé větě šetřila vibratem, což přispělo k vyklenutí melodie. Jak už bylo řečeno, dirigent a orchestr byli sólistce ohleduplnými partnery.
Na slavnostním koncertě vystoupil i nedávný finalista Concertina Praga Viktor Stocker (získal druhou cenu a Cenu publika). Teprve šestnáctiletý akordeonista si zvolil Koncert pro akordeon a orchestr Wolfganga Hohensee (1927–2018), efektní náročnou skladbu, kde se uplatní velké obsazení orchestru – na své si přijdou perkuse („šplouchání“ marimby bylo neodolatelné), smyčce musely být velmi pozorné při postupném předávání hlasů, na mnoha místech čekala hráče zvuková vřava, jíž byl sólista součástí. Orchestr skvěle šlapal, hrál rytmicky přesně. Stocker opět potvrdil, že patří k našim nejlepším mladým akordeonistům. Jeho technické schopnosti jsou obdivuhodné – od rychlých běhů přes perlivé trylky po různé techniky stisku. Zřetelně se projevil i jeho cit pro souhru s orchestrem.
Virtuózní výkon podal i francouzský trumpetista Raphaël Horrach, čtyřiadvacetiletý nositel třetí ceny letošní soutěže ARD, hráč s mimořádným talentem. V Haydnově Koncertu pro trubku a orchestr Es dur ukázal maximum toho, co umí – intonační skoky, krásnou znělost nástroje, smysl pro gradaci, jisté dlouhé tóny i efektní sled trylků. V druhé větě něžně vyzpívával melodii a orchestr mu stylově sekundoval. Škoda že kouzlo této části bylo opět narušeno potleskem publika.
Večer zakončila japonská klavíristka Shio Okui, která si pro vystoupení v Praze vybrala Rapsodii na Paganiniho téma Sergeje Rachmaninova. Jednadvacetiletá rodačka z Tokia studovala na předních moskevských učilištích a na jejím precizním výkonu to bylo znát. Nejenže v průběhu skladby uplatňovala různé druhy úhozů (od kovově ostrých po měkké barvy), ale projevila i výborný cit pro kontrast – ze zádumčivé dívky se takřka v okamžiku proměnila v dračici, která sází na klaviaturu oktávy ve ff a vzápětí se noří do oslnivých běhů. Upoutala po technické i dynamické stránce, velmi podařená byla její souhra s orchestrem, který se z předchozí klasicistní polohy rychle adaptoval na barevnost Rachmaninovova zvuku a romantický rozlet, nezaváhal ani v jemných pp.
Slyšela jsem sice jen tento závěrečný koncert, ale jsem si jistá, že i předcházející přinesly podobné vynikající výkony. Mladé muzikanty je dobré sledovat, a i když není všechno vždy mistrovské, jejich zápal a oddanost hudbě jsou nakažlivé a obohacující.
Alena Sojková
