Ve dnech 30. 4., 1. 5 a 2. 5. byla Dvořákova síň pražského Rudolfina svědkem dalšího historického okamžiku v dějinách České studentské filharmonie, jejíž první krůčky lze přiřadit k roku 2006, kdy se díky iniciaci České filharmonie mladí muzikanti sdružili do Českého studentského orchestru. I dnes si pamatuji na nadšení, jež vyzařovalo pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće z provedení například Janáčkovy Sinfonietty, Dvořákovy Novosvětské nebo Musorgského Kartinek. Změna managementu České filharmonie po roce 2011 vedla i ke změnám v hudebně vzdělávací platformě a koncepční proměně mládežnického orchestru. Nové ambice se promítly i do názvu – Česká studentská filharmonie, jež nabízela talentovaným hudebnicím a hudebníkům pravidelnou možnost zkoušet a uvádět důležitá díla českého a světového repertoáru. Líbí se mi charakteristika, že „čeští studentští filharmonici fungují i jako světlonošové ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že  mladí lidí mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním“.   Aby bylo toto předávání v rámci možností na nejvyšší dosažitelné úrovni, je třeba nejen perfektního zázemí a organizace, ale hlavně inspirativní umělecké vedení. To zajišťovali a zajišťují špičkoví dirigenti – Marek Ivanović (objemem práce naprosto klíčový), Ondřej Vrabec, Robert Kružík… Životním zážitkem byla pro mladé spolupráce se zahraničními hvězdami – Simon Rattle, Giovanni Antonini, Semjon Byčkov. Zásadní byla pro nejtalentovanější mladé (nejen) orchestrální hudebníky a hudebnice spolupráce s  Jakubem Hrůšou, který vedl aktuální minisérii a vůbec je nešetřil. Vybral dílo, které asi každý zná, každý má na něj nějaký názor a je nelehké – symfonickou suitu Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova.

Fota Petra Hajská.

Váže se k ní osobní vzpomínka. V době covidu jsem četl své čtyřleté vnučce pohádky Tisíce a jedné noci a abych umocnil zážitek, pouštěl jsem ji jako podkres nahrávku Šeherezády. Už nevím od koho, ale Karajan, Dutoit nebo Kondrašin to nebyli. Byl to však pro nás kouzelné. A tak jsem napjatě čekal, jaké to bude provedení České studentské filharmonie. Vzhledem k tomu, že hudbu většinou teprve studují, nemají zkušenosti profesionálních orchestrů a jejich možnosti získat špičkový nástroj jsou limitované, byl výsledek skvělý. Během pouhých čtyř zkoušek stvořil Jakub Hrůša, který úkol přijal s nadšením a angažoval se v něm se vší mocností své osobnosti (ostatně jako vše, co dělá), kompaktní, homogenní symfonické těleso, jež bylo až na maličkosti a drobné chyby výborně sehrané a nástrahy partů překonalo nadšením, jaké občas nevidím a neslyším ani u České filharmonie, dle britských anket nejlepšího orchestru světa roku 2024. (Entusiasmus mi připomněl atmosféru koncertů Gustav Mahler Jugendorchester v 90. letech, kdy jej vedl Claudio Abbado.)  Technikou a zvukem to nebylo dokonalé, ale mládí udělalo dirigentovi pomyšlení. Navíc jsem slyšel pozoruhodně kvalitní sólové vstupy, například cellisty Viléma Petrase, hornistky Dominiky Gúberové a klarinetisty Marka Pavíčeka. Tahounem Šeherezády je koncertní mistr primů, jehož sólový vklad připomíná místy houslový koncert. Pro co nejlepší výsledek Česká filharmonie angažovala nejlepšího z nejlepších – bývalého koncertního mistra a dnes virtuosa na volné noze Josefa Špačka, jehož dokonalý „slavičí“ výkon byl naplněním snů Šeherezády.

Pojetí pana Hrůši bylo hodně vyprávěcí, odlehčené, živé a dynamicky tvárné. Bylo to tak dobré, že mě nutně napadlo, proč například Supraphon nevydá tomuto mládežnickému best off s Jakubem Hrůšou album. Mám pocit, že nazrál čas a bylo by to obohacení katalogu největšího tuzemského nahrávacího labelu, který se nedávno transformoval z české firmy v americkou…

Když jsem se vloni doslechl, co Česká studentská filharmonie chystá pro sezonu 2024/25, doufal jsem, že pohádkový koncept bude doslova plnohodnotný. Bohužel místo například Pulcinelly či něčeho podobného jsem se dočkal Epilogu Josefa Suka, což však mělo dva silné důvody. Jednak Jakub Hrůša natáčí s Českou filharmonií pro Pentatone skutečný sukovský komplet (poslední, který je mi znám, vydal Supraphon v roce 2006, kde jsou remasterované staré nahrávky Václava Neumanna a Libora Peška s Českou filharmonií, tedy Asrael, Pohádka léta, Zrání, Epilog, Praga, Pohádka), jednak Epilog je dílo, kterému se orchestry a festivaly úspěšně vyhýbají, jelikož je interpretačně složitý a není zrovna posluchačsky atraktivní. Jakub Hrůša Suka miluje a investoval do přípravy a realizace spoustu sil. Po Sommerově Vokální symfonii tak při své dubnové rezidenci v Rudolfinu „znovu objevil“ pro Pražany další velkolepou hudbu.    

Duchovní meditace Josefa Suka nad záhadami života a smrti je hodně intimní. Dirigent však měl značnou empatii a dokázal hudební sdělení geniálně rozklíčovat a já byl poprvé v životě blízko pochopení této hudby, neboť v roce 1980 jsem toho na Pražské jaru (SOČR, František Vajnar) nebyl schopen. Prostě k hudební filozofii Suka, ale třeba i Zemlinského, jsem se musel poctivě dopracovat. Nemyslím si, že by Josef Suk měl stejný cit pro hlas jako třeba Dvořák nebo Mahler, ale díky panu Hrůšovi jsem měl poprvé pocit, že s otevřeným srdcem Orchestr České filharmonie odvedl báječnou práci, rozhodně lepší než jejich předchůdci v minulém století. Pro formální úplnost dodávám, že standard nabídli v drobných sólech basista Jan Šťáva, barytonista Jiří Brückler a sopranistka Alžběta Poláčková. Pražský filharmonický sbor byl spolehlivě připraven Lukášem Vasilkem, nicméně byl jsem už svědkem přesvědčivějšího výkonu našeho nejlepšího pěveckého tělesa.

Srovnávat Českou studentskou filharmonii s Českou filharmonií by bylo stejně nefér jako porovnávat Gustav Mahler Jugendorchester s Berlínskou filharmonií. Nicméně udělala v přípravě a na koncertu 30. dubna díky dirigentu Jakubu Hrůšovi, leaderovi Josefu Špačkovi a Magdaleně Mašlaňové, která koncertnímu mistru na první židli kryla záda, odvedla v přípravě obrovitou práci a právem si zasloužila děkovací kytici, maximum. Jako bonus měl orchestr nadšení mládí a výraznějšího koncertního mistra…

Coda: Stínem byla pro mě absence seznamu členů České studentské filharmonie v tištěných programech, což mi přišlo nezdvořilé. Údajně byl do nich ex post vkládán nějaký dodatek, který toto faux pas odstranil. Já takové štěstí bohužel neměl. Každý mladý filharmonik by si zasloužil za práci, nasazení a výkon metál. V sezoně 2025/2026 ji čekají Beethoven a Berlioz.    

Luboš Stehlík