V létě vznikla myšlenka a na sklonku roku 2025 spatřila světlo světa bachovská nahrávka, která je originální koncepcí, interpretací i vydavatelem. Je nejen oslavou skladatele, ale i vyznáním lásky Pavla Šporcla nejgeniálnějšímu tvůrci klasické hudby. Houslista je druhým českým muzikantem, který nahrává pro hlavní světové hudební vydavatelství – Universal Music. (Prvním byla mezzosopranistka Magdalena Kožená.) Polyharmonie nabízí exkluzivní rozhovor.
Fota Vojtěch Vlk.
Pane Šporcle, v předvánočním čase jste nabídl veřejnosti bachovský dárek. Vnímáte jej jako pokračování nebo završení vašeho bachovského kompletu z roku 2005 pro Supraphon?
Bachovu hudbu dlouhodobě miluji a obdivuji – a čím déle se jí věnuji, tím víc mě fascinuje její promyšlenost a nadčasovost. Soubor Sonát a partit pro sólové housle jsem nahrál už před lety a tato zkušenost pro mě byla zásadní. Letošní bachovská nahrávka, vydaná u příležitosti 340. výročí skladatelova narození, na tento projekt přirozeně navazuje. Nevnímám ji však jako definitivní završení celého bachovského cyklu. Spíše jako další etapu dlouhodobého dialogu s Bachovou hudbou. Po vydání Sonát a partit jsem sice celý tak zvaný bachovský maratón – tedy sólové sonáty a partity, houslové koncerty i sonáty s cembalem – uvedl během tří dní koncertně, ale z pohledu studiových nahrávek stále chybí sonáty
s cembalem. A právě k nim bych se v budoucnu velmi rád dostal.
Bachovský komplet sonát a partit vydal Supraphon, teď je to česká pobočka největší hudební společnosti světa, nadnárodního koncernu Universal Music. Proč jste zvolil tuto cestu? Máte nějaký problém se Supraphonem ve vlastnictví Sony Music nebo očekáváte lepší cestu k mezinárodní veřejnosti?
Pro Supraphon jsem v minulosti natočil základ svého vydavatelského katalogu. Už je to osm let, co jsem přešel k Universal Music, pro který jsem nahrál jak platinové Vánoce na modrých houslích, tak rockové album Rebel with the Blue Violin. Mezitím jsem vytvořil také dvě velmi oceňované nahrávky pro vydavatelství Hänssler – poctu Janu Kubelíkovi se světovou premiérou jeho Koncertu č. 1 a album Paganiniana, které bylo nominováno na cenu ICMA. V příštím roce mě čeká nahrávání pro vydavatelství Pentatone a také další album pro Universal Music. Zkušeností s nahrávacími společnostmi mám tedy více než dost.
Se Supraphonem mám dodnes výborné, přátelské vztahy. Je mi nicméně skutečně líto, že tato mimořádná a tradiční značka už není v českých rukou. Jsem zvědavý, co spojení se Sony Music přinese; je to ale samozřejmě čistě obchodní rozhodnutí majitelů. Berte to jen jako povzdech člověka, který má rád tradice a je hrdým Čechem. S naší spoluprací to nijak nesouvisí – ta byla vždy skvělá.
Vzhledem k mé bachovské minulosti by dávalo smysl vydat nové bachovské album právě u Supraphonu, ale Universal Music se v dané chvíli ukázal jako podstatně flexibilnější partner. Bylo tedy logickým krokem vydat album AIR opět u něj. Jsem za to nesmírně rád, protože Universal mým nahrávkám poskytuje skvělý servis i mezinárodní dosah.
Být dnes Universal Music Artist přináší výrazný status a široké možnosti, zejména pokud jde o celosvětovou distribuci a digitální platformy. V kontextu současného hudebního světa je velkou výhodou mít za sebou silnou nadnárodní společnost – a to bylo pro mě v případě mých posledních nahrávek klíčové.
V souvislosti s Bachem (potažmo i jeho syny) vypluje v 21. století zákonitě otázka historicky poučené interpretace. Každý seriózní muzikant je konfrontován se skutečností jak hrát baroko, když máme jen písemné prameny, autografy, ale nevíme, jak se v 18. století hudba hrála. Nuže viděno tímto prizmatem jaký je váš Bach?
Interpretace mého Bacha se samozřejmě v průběhu let vyvíjí – a to i v konfrontaci s historicky poučenou interpretací, o níž mluvíte. Když jsem studoval u profesora Václava Snítila, Bach se tehdy ještě hrál výrazně romantickým způsobem. Profesor Snítil mi ale předal jeden naprosto zásadní princip, ze kterého čerpám dodnes: důsledně respektovat urtext a to, co skladatel skutečně zapsal. V tomto smyslu byl velký puritán a já se na jeho odkaz snažím navazovat.
Když jsem nahrával Sonáty a partity pro sólové housle, byl jsem tehdy výrazně ovlivněn barokní interpretační praxí, tedy – velmi jednoduše řečeno – hraním s minimem vibrata. Dnes se na Bacha dívám trochu jinak. Můj současný Bach je průsečíkem tohoto přístupu a romantické tradice, ze které vycházím. Usiluji o co největší čistotu bez zbytečných ornamentálních či expresivních přehánění, ale zároveň o energii, zpěvnost a přirozenou melodiku.
Vibrato používám vědomě a střídmě – tak, aby hudba zněla barokně, ale zároveň byl každý tón živý. Přirozeně mi jde také o krásu tónu, která se úplně bez vibrata tvoří velmi obtížně. A právě o tuto rovnováhu mi na nové nahrávce šlo. Z čistě subjektivního hlediska z ní mám opravdu velkou radost.
Zvuk vašich modrých houslí je stále ještě kouzelný, nicméně nikdy vás nelákalo hrát hudbu 18. století na housle, které byly v této době postaveny?
Jsem houslista, který hluboce ctí tradice, ale zároveň se je snaží posouvat dál. Tento postoj je se mnou dlouhodobě spojen – stejně jako moje modré housle. Hrát tuto hudbu na jiný nástroj by pro mě znamenalo popřít vlastní identitu a cestu, kterou jsem si jako interpret zvolil. Podobnou zkušenost jsem zažil už na začátku své kariéry, když jsem poprvé vystoupil s Českou filharmonií. Čtrnáct dní před koncertem mi bylo řečeno, že nesmím mít šátek na hlavě. Koncert nakonec proběhl skvěle – i se šátkem – ale svůj postoj jsem si tehdy musel obhájit. Byla to pro mě důležitá lekce v tom, že ustoupit v zásadních věcech by znamenalo zradit sám sebe.
Stejně to vnímám i dnes. Jsem „muž modrých houslí“ a své nahrávky i koncerty chci hrát na nástroj, se kterým jsem bytostně spojen. Nepotřebuji Stradivariho ani Amatiho, moje Špidlenky jsou srovnatelné. Jedinou výjimkou, kterou bych si dokázal představit – a možná se nikdy nestane – by bylo zahrát si na slavné Stradivárky „Emperor“ Jana Kubelíka. To je jediný nástroj, kvůli kterému bych byl ochoten modré housle odložit.
Modré housle jsou pro mě ideálním nástrojem i symbolem. Jsou mostem mezi tradicí a současností a prostředkem, jak lidem – zejména mladým – ukazovat, že klasická hudba je živá, moderní a že její interpreti patří do dnešní doby, nikoli pouze do minulosti.
Participace vašeho přítele hobojisty Viléma Veverky je v rámci zákona kontrastu pochopitelná, nicméně mě překvapilo, že jste v houslovém dvojkoncertu přidělil poprvé v historii part druhých houslí hoboji. Přijde mi, že nezájem o tuto verzi u velkých houslistů minulosti a současnosti má svou logiku. Koncert je prostě tak dokonalý, že nepotřebuje jiné „aranžmá“. Takže proč a proč jste nezvolil řešení vašich světových kolegů a kolegyň a nenahrál oba party?
Spojením houslového partu s hobojem jsem byl od začátku nadšený. Tento koncept, se kterým přišel Vilém, jsme už vyzkoušeli na několika koncertech a musím říct, že mi připadal velmi přirozený a hudebně funkční. Vilém Veverka je navíc možná jediný hobojista na světě, který je schopen technicky i dechově zvládnout houslový part v Bachově houslovém dvojkoncertu – Bach zde totiž samozřejmě vůbec neuvažoval o tom, kde by se hobojista mohl nadechnout.
Právě proto mi toto spojení dává smysl. Ostatně Bach sám napsal dvojkoncert pro housle a hoboj (je také součástí alba AIR), takže dialog těchto nástrojů není v jeho tvorbě nijak cizí. Jsem rád, že jsme tuto verzi na album zařadili a ve světové premiéře nabídli jiný pohled na známé dílo.
Zároveň bych rád dodal, že klasickou podobu tohoto koncertu miluji. Bachův Dvojkoncert pro dvoje housle považuji za naprosto dokonalé dílo – sám jsem jej v před lety nahrál v originál verzi, když jsem na album Vivaldiho Čtvero ročních dob přidal právě i Bachův houslový dvojkoncert, ve kterém jsem sám realizoval oba party. Tentokrát mě ale zajímal jiný barevný a výrazový rozměr, nikoli pouhé opakování již existující nahrávky.
Jaké notové materiály a ladění jste použil? Mimochodem jaké používáte v klasice struny a smyčec?
Použil jsem samozřejmě urtextové materiály, od vydavatelství Bärenreiter. Pokud jde o ladění, hrajeme sice „barokně“, ale na moderní nástroje, takže jsme ladili moderním způsobem – zhruba na 442 Hz. Co se týká strun, jsem ambasadorem slavné strunařské společnosti Thomastik-Infeld, kterou – a to už dnes ví málokdo – kdysi dávno založil český rodák, pan Tomaštík. Dozvěděl jsem se to mimochodem od Leony Machálkové, ve Vídni o tom ve firmě netuší téměř nikdo. Hraji na jejich nejnovější struny Dynamo, které jsou skvělé a mým houslím sedí nejlépe. Používám moderní smyčec Petra Auředníka, protože je pro mne – v kombinaci s mými modrými houslemi od Jana Špidlena – nejpřirozenější.
Když jsem dostal do rukou vaši polygraficky střízlivou nahrávku, první otázky byly následující – proč tam chybí jména členů Šporcl Chamber Players, což mi přišlo zvláštní, a základní data – nahrávací tým, lokace studia, timing…?
Základní grafický koncept obalu vytvořený Universal Music jsem od začátku vnímal jako vědomě střízlivý a čistý. Fotografii Lenky Hatašové považuji za mimořádně povedenou a kombinace bílé, černé a modré barvy s lehkým, vzdušným písmem přesně odpovídá charakteru nahrávky. Ostatně i ohlasy z okolí i ze zahraničí mi potvrzují, že obal funguje velmi dobře.
Pokud jde o absenci některých produkčních údajů – děkuji za tuto připomínku. Upřímně řečeno, v danou chvíli jsem si ani neuvědomil, že tyto informace v bookletu chybí. V dnešním světě digitální distribuce, kde většina posluchačů konzumuje hudbu prostřednictvím streamovacích platforem, už nejsou tyto údaje pro mnoho lidí zásadní. To ale samozřejmě neznamená, že nejsou důležité z principu.
Proto mi dovolte doplnit – a také připomenout, že tato informace zazněla v naší tiskové zprávě – že jsme nahrávali ve studiu Domovina pod režijním vedením Milana Puklického a zvukového mistra Karla Soukeníka. Podobně je to i se jmény jednotlivých hráčů Šporcl Chamber Players, tedy nového, na nahrávce šestičlenného ansámblu, který je složen ze skvělých českých muzikantů, kolegů a přátel. U řady současných nahrávek se kompletní obsazení v bookletu neuvádí
a nepovažoval jsem to proto za zásadní problém. Přesto platí, že si všech spoluhráčů velmi vážím a jejich přínos je pro mě samozřejmý – ať už je jejich jméno uvedeno v bookletu, nebo ne.
Vaše nahrávka je natolik uši hladící a příjemná, že by bylo škoda zůstat u digitálu. Kdy a kde provedete Bacha živě?
Děkuji za pochvalu, od vás mne, pane Stehlíku, obzvlášť těší. Živé uvedení tohoto bachovského programu samozřejmě chystáme. Už nyní mohu říci, že program z CD zazní v průběhu června 2026 v Českých Budějovicích a Bechyni v rámci festivalu Hvězdy nad Vltavou a také 30. listopadu 2026 v Praze v Obecním domě v rámci programu Bacha na rebela.
Další jednotlivé koncerty i případné turné jsou v přípravě. V tuto chvíli ještě nemohu oznámit konkrétní termíny, ale věřím, že tato nahrávka má potenciál oslovit publikum nejen u nás, ale i v zahraničí. Program je navíc personálně komorní, což logisticky usnadňuje případné výjezdy, a velmi rád bych jej v budoucnu uvedl i na zahraničních pódiích.
Nelze nevyužít této možnosti nezeptat se na téma, které nesouvisí s Bachem. Nevím o jiném houslistovi, který by zvládal na vysoké úrovni klasiku, rock a quasi lidovou hudbu s cikánskými kořeny. Je houslisticky a myšlenkově těžké měnit tyto žánry a bude někdy pro vás aktuální jazz? Podotázka – musíte kvůli tomu mít jinou přípravu, jinak cvičit?
Děkuji za tuhle otázku. Je pro mne důležité říct, že klasická hudba bude u mne vždy na prvním místě. Zároveň ale přiznávám, že mě nesmírně baví prozkoumávat i ostatní hudební styly.
Žánry, ve kterých se pohybuji, jsou skutečně velmi rozdílné a houslisticky i myšlenkově těžko srovnatelné – stačí porovnat neporovnatelné, Čajkovského houslový koncert třeba se skladbou Smoke on the Water. Rozdíl ale není jen v notách, nýbrž i v tom, jak hudbu na nahrávce i na pódiu prezentujete. Každý styl má svou energii, svou řeč těla i svůj specifický způsob komunikace s publikem.
Každý program proto vyžaduje jiný přístup a jinou přípravu. Technický základ je ale společný a vše musí být na světové úrovni. Když cvičím doma, připravuji se komplexně – klasický repertoár mě udržuje ve špičkové formě, letos se intenzivně věnuji Paganinimu v rámci svého Paganini Challenge (v průběhu roku přednesu všech 24 Paganiniho Capricií), ale zároveň hraji technicky náročné pasáže i v rockových nebo „cikánských“ programech. I v projektu Rebel with the Blue Violin jsou skladby, které jsou houslově velmi obtížné a virtuózní (v rámci programu hraju například Paganiniho Caprice č. 5), včetně Paganiniho inspirací, například v mém singlu Magical 24 či aranži písně Bohemian Rhapsody. Cikánský repertoár mi naopak dává obrovskou svobodu – v rubatech, glissandech i v improvizaci, což si v klasice dovolit nemohu.
Každý program má tedy svá specifika, ale není to tak, že bych musel týdny nebo i dny přepínat z jednoho světa do druhého. Díky pevné technice a flexibilitě mohu mezi nimi přirozeně přecházet, někdy dokonce v rámci jednoho večera.
Příkladem je již zmíněný projekt Bacha na rebela, kde v první polovině zazní čistě klasický bachovský program a ve druhé rocková hudba. Myslím, že v tomto smyslu ukazuji, že housle jsou mimořádný nástroj a že houslista 21. století nemusí být uzavřený v jednom žánru.
Pokud jde o jazz, ten vnímám jako velmi náročnou disciplínu. Respektuji ho a láká mě, ale přijde na řadu až ve chvíli, kdy budu mít pocit, že mu mohu dát plnou pozornost a odpovídající kvalitu. Jednou to určitě přijde.
Na závěr jsem si nechal otázku, která měla zaznít jako první: Čím je pro vás Bach a jak vnímáte jeho hudbu? Jistě, letos bylo výročí, ale předpokládám hlubší příčinu…
Můj přístup k Bachovi postupně dozrál do podoby, kdy si stále silněji uvědomuji, jak naprosto geniální jeho hudba je. U Bacha nenajdete jedinou notu, která by byla navíc nebo na špatném místě. Všechno má svůj smysl, řád a logiku. Pro někoho může jeho hudba zpočátku působit chladně, vypočítavě nebo až příliš matematicky, ale čím déle se jí člověk věnuje, tím víc ho vtahuje – do své svobody, hloubky, duchovnosti i víry. Bach byl hluboce věřící a duchovní člověk, ale zároveň velmi normální, radostný a život milující muž. Měl dvacet dětí, miloval kávu, společnost, hudbu a skládal prakticky neustále. Už jen tento fakt je z dnešního pohledu neuvěřitelný.
Nahrávka, kterou jsem vydal, ukazuje právě tuto citlivou, radostnou a lidskou stránku Bacha. Vedle slavného Air a Badinerie zaznívají i čtyři koncerty, které jsou velmi energické, virtuózní a klidně bych řekl až „barokně popové“. Připomínají, že Bach nebyl jen autorem mší a duchovní hudby, ale také skladatelem, který chtěl bavit, inspirovat a dát interpretům prostor zazářit – jak virtuositou, tak v pomalých větách křehkostí a intimitou. Pro mě je Bach nadčasový, hluboký, lidský a nevyčerpatelný. A mohu říct zcela otevřeně, že jeho hudbu absolutně miluji.
Luboš Stehlík
