Když kdokoli z mých přátel či známých vysloví sousloví „novoroční koncert“, téměř všichni mají na mysli Novoroční koncert Vídeňské filharmonie, dokonalá PR měkká síla Rakouska šířená do velké části světa. Jakkoli jsem býval v tomto století často z této megashow unaven a televizi vypínal (Prêtre, Muti, Dudamel, Harnoncourt, Thielemann) a nostalgicky vzpomněl na Claudia Abbada, letos rozčeřil stojaté vídeňské vody Yannick Nézet-Séguin, kromě skvělé interpretace i „socializací“ s publikem a poselstvím o míru a naději. Vídeň natolik vše válcuje, že i renomované orchestry na vítaní nového roku rezignují (Královský orchestr Concertgebouw), buďto zcela, nebo jej termínově posunují (Berlínská filharmonie).
V Česku měly orchestry 1. ledna většinou volno, nicméně tři nejvýznamnější nikoliv. Filharmonie Brno oslavila se svým šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem nejen nový rok, ale i začátek sedmdesátiletého výročí. Česká filharmonie vsadila na pestrý program a představení tří mladých a mimořádně disponovaných členů orchestru – Waltera Hofbauera, Kateřiny Javůrkové a Barbory Trnčíkové. Relativně mladý je i dirigent Robert Kružík; vše jistila občas vtipná nebo aktuální moderace seniorního Marka Ebena, viz například: „Nevíme, jaký žánr nás bude po dnešní novoroční předehře provázet rokem 2026. Snad to nebude tragédie, nemuselo by to být ani drama a asi bychom všichni vlastně byli rádi, kdyby to byla opereta.“ (Posledním číslem novoročního koncertu České filharmonie byla předehra z Candida Leonarda Bernsteina.)
Fota Ivan Malý / FOK.
Se svou manželkou nejlepšího ze všech jsem navštívil novoroční koncert Symfonického orchestru hlavního města FOK a kvitoval jsem, že si na jeho přípravu a provedení udělal čas šéfdirigent Tomáš Netopil, což není doma i ve světě samozřejmostí a ctí. Na rozdíl od pel melu České filharmonie a tematické tradiční sevřenosti Vídeňské filharmonie ovládla Smetanovu síň Obecního domu hudba Antonína Dvořáka – obě řady Slovanských tanců, op. 46 a op. 72.
„Přestože Dvořák vyslovil záměr využít jako vzor pro svoji kompozici Brahmsovy Uherské tance, touto cestou nakonec nešel. Zatímco Brahmsovy tance jsou vlastně variacemi na již existující lidové nápěvy, Dvořák zkomponoval v duchu lidové hudby vysoce stylizovaný cyklus s využitím témat vlastních. V první řadě tanců vychází Dvořák – s výjimkou čísla 2, kterým je ukrajinská dumka – výhradně z lidových inspirací českých: furianta, polky, sousedské a skočné.“ Vnímat oba cykly v jednom večeru se mi dlouho nepoštěstilo, takže jsem byl FOKu v duchu vděčný, že mi narychlo umožnil koncert slyšet a mohl jsem obdivovat skladatelovu ohromující invenci, genialitu rozvíjení hudebních myšlenek, jejich obměňování, zdobení, vzájemné kombinování, harmonické posuny.
Dirigenti často dávají přednost první řadě, ačkoli druhá je dle mého mínění zajímavější a interpretačně možná náročnější. Ve druhé řadě tanců Dvořák rozšířil spektrum tanečních typů o další. K polce, skočné, sousedské, furiantu a dumce, kterých využil již v řadě první, připojil českou špacírku, polskou polonézu, srbské kolo a odzemek z oblasti valašsko-slovenského pomezí. Odlišný je také celkový charakter hudby. Oproti prvním osmi tancům, prodchnutými atmosférou veselí a pohody je ve druhé řadě mnohem pestřejší paleta nálad, od melancholických až po divoké. Instrumentace je rafinovanější. Možná leckoho překvapí poslední tanec celého cyklu. Místo hitového Kola je jím Sousedská, navíc v As dur, což není zrovna jásavá tónina; skutečnému tanci je stylizovaností a poetikou hodně vzdálena. Myslím, že cudná Sousedská dokonale vypovídá o životě a duchovním ukotvení skladatele.
Pan Netopil, v němž cítím hluboký background znalosti lidových písní Čech a Moravy, přesně skrze orchestr vyjádřil nálady tanců, dokonce i ty nejjemnější nuance. Naštěstí to nebylo ani povrchně efektní, jak jsem slyšel 2. řadu od Antonia Pappana s Českou filharmonií (2023), ani vlastenecky patetické v pojetí Václava Neumanna s Českou filharmonií (1984). Slyšel jsem střízlivou vřelost a interpretační vyzrálost (smyčce, hoboj, flétna…) Hudbu nechal v její imanenci volně plynout. Nevylepšoval, nehledal, jen pokorně vyložil svůj pohled na génia. Jeho výklad řadím k několika, které mám na svém soukromém piedestalu – Alois Klíma se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (1974), Iván Fischer s Budapest Festival Orchestra (2008) a Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií (2015).
Dvořák Tomáše Netopila byl ve zlatém seku, za něhož by možná udělil pochvalu i Zdeněk Nejedlý. Novoroční koncerty České filharmonie, FOK a Vídeňské filharmonie byly o naději viděné trojím prizmatem. Snad v tomto roce zvítězí u nás a v Evropě nad tragédií…
Večer jsme si náramně užili a nenechali jsme si jej otrávit věčně tleskajícím mezinárodním publikem (po Dumce Des dur jako bych dostal pěstí do hlavy), v němž asi dozníval silvestr, a bylo na hony vzdáleno auditoriu ve Dvořákově síni Rudolfina nebo vídeňského Musikvereinu.
Na závěr podnět spokojeného diváka: FOKu zvažte experiment, který by byl jistě drahý, umístit před varhanní emporu obrovskou plazmu a na ní synchronně promítat taneční ztvárnění Slovanských tanců například Pražským komorním baletem z Grégrova sálu. Audiovizuální prožitek by možná mohl být novou dimenzí 21. století.
Luboš Stehlík
