Do současného českého hudebního Olympu vystoupal nový polobůh – Alinde Quintet (flétna – Anna Talácková, hoboj – Barbora Trnčíková, klarinet – David Šimeček, fagot – Petr Sedlák, lesní roh – Kryštof Koska). Nejsem si jist významem slova Alinde (možná by se mohlo psát i jako A-linde nebo Alin-de), nicméně jejich první souborový recitál v akusticky nejlepším sále republiky, Dvořákově síni pražského Rudolfina, 1. prosince 2025 (ČSKH) byl co se týká souhry a zvuku výjimečný a sebevědomý. Na program dali hudbu, kterou mají zažitou z koncertů i soutěží (mimo jiné jsou vítězi mnichovské soutěže ARD v roce 2024!) – Šostakovič: Smyčcový kvartet č. 8 c moll, Vasks: jednovětý Druhý dechový kvintet „Music for a Deceased Friend“, Grieg: Norské tance. V úvodu se rozehráli v efektní předehře k Verdiho opeře Síla osudu. Vrcholem koncertu byla pro mě jednoznačně hudba Lotyše Peterise Vaskse, který je klenotem současné pobaltské kultury. A provedení bylo nejlepší jaké znám. Hluboce zadumaná, posmutnělá, v závěru v brumendu rezignace ústící do ticha.
Fota Ivan Malý / Česká filharmonie.
Program měl zásadní problém – byl dramaturgicky málo ambiciózní a přeplněn úpravami. Aranže Verdiho, Šostakoviče i Griega byly vesměs dobré a šité na míru dechovým nástrojům, nicméně pouze u Griega mě napadlo, že je úprava zajímavější než klavírní originál. Upravit Verdiho orchestrální originál pro pět dechů by bylo v 19. století akceptovatelné, ale zvukově to znělo výstředně, spíše jako karikatura, jakkoliv mladí hudebníci udělali vše pro to, aby to byla normální hudba (spíše přídavek).
Největší problém jsem měl s nejznámějším kvartetním dílem Šostakoviče. Známá geniální hudba je o vášni, smutku, válce, existenciální hrůze i o sovětském Rusku. To vše je v nahrávkách nejlepších smyčcových kvartet 20. a 21. století. Dechy z paradigmatu nástrojů pravdivosti a syrovosti nemohou docílit, i kdyby hráli nejlepší mistři světa. Bylo to jen nanejvýš objektivisticky ušlechtilé, odraz v zrcadle, místy lehká karikatura. Smyčcovému originálu se dechová verze vyrovnat nemůže. Grieg? Nevím proč padla volba právě na toto okrajové dílo. Když už chtěli mít taneční tečku, měli zvážit českou notu, třeba aranžmá výběru ze Smetanových Českých tanců.
Před Griegem se odehrál křest jejich debutového alba, poněkud křečovitě odlehčený, které vydala společnost Supraphon. (Na pódiu k mému podivení byl jen kmotr, klarinetista Karel Dohnal, jenž je mentorem Alinde, a nikoliv zástupce vydavatele.) Nahrávka nabízí mimo jiné báječnou nahrávku kvintetu Pavla Haase a osvěžující „jazzové“ Concertino Jana Nováka, z něhož v Rudolfinu zahráli výňatek po skončení řádného programu. Druhým přídavkem byl Ugrós ze Starých maďarských tanců Ference Farkase.
Alinde Quintet nastolilo v tomto oboru novou situaci. Při hibernaci dechového kvintetu Afflatus máme v Česku dvě dechové formace, které si budou v 21. století ostře konkurovat, což je dobře – Alinde versus Belfiato. Druhé kvinteto je o generaci starší, ale výkonem na stejné úrovni. Jen mám pocit, že členové Belfiata jsou kreativnější v repertoáru i prezentaci a mladickou dychtivost a brilanci Alinde vyvažují radostí z hudby a větší zkušeností. Detailně je porovnávat nechci a nebudu analyzovat proč je u Alinde lepší klarinet a hoboj a u Belfiata flétna, lesní roh a fagot.
Spíše jsem se letmo zamýšlel, čím to je, že členové téměř jakéhokoli stabilního komorního souboru u nás a ve světě nemají technickou a tónovou úroveň velmistrů daného nástroje (housle, cello, dechy…), což je v sólech někdy slyšet, a přesto u špičky je to jedno a posluchač bez dechu přijímá společný zvuk. Mé vysvětlení, které nemusí být správné je: 1. léty prověřený společný názor, 2. naslouchání a každodenní hledání jednotného zvuku, 3. přátelská empatie, 4. snaha o maximální muzikálnost, 5. vždy stoprocentní nasazení. Doufám, že se nemýlím, že takové je to i s kvintetem Alinde. Není tam sice hráč úrovně Albrechta Meyera, Emmanuella Pahuda, Wenzela Fuchse či Stefana Dohra, abych zůstal jen u Berlínské filharmonie, leč společné muzicírování je na evropské úrovni. Těším se na další potkávání Alinde.
Luboš Stehlík
