V tomto století se mi vždy stalo, že jsem na počátku roku zjistil, že mi v šuplíku pracovního stolu zůstaly nějaké nahrávky. Stejně jsem dopadl v prosinci roku 2023. Jelikož se česká média (internetové portály, rozhlasové stanice a televize, u nás jenom Česká) věnují nahrávkám klasické hudby a jazzu jen velmi okrajově a s malou chutí i kompetencí, bylo by škoda, aby zůstaly některé bez povšimnutí. Proto stručně, hodně výběrově, v podstatě nahodile o 12 „novinkách“ plus jednom povánočním bonusu.
Společenství Martinů Voices patří mezi elitu evropských komorních sborů a individuální péčí o hlas navazuje na slavnou minulost minulého století – Pražští madrigalisté, Kühnovi komorní sólisté, Pražský komorní sbor. Co se týká samotných hlasů, v cizině byste našli stejně kvalitní komorní pěvecká společenství, u nás mají blízkou úroveň Collegium Vocale 1704 a Czech Ensemble Baroque Chlor (ovšem jen ve staré hudbě). Z Martinů Voices dělá výjimečnou kvalitu pevné spojení sboristů a jejich uměleckého šéfa Lukáše Vasilka. Jedině díky němu může sbor přibližně 13 lidí konkurovat cizině… Vloni měl pan Vasilek brittenovský rok – s Pražským filharmonickým sborem dvakrát provedl introvertně těžkotonážní Válečné requiem a pro Animal Music natočil s martinůovskými hlasy odlehčenou desku s A Ceremony of Carols, Te Deum in C a Hymn to St. Cecilia. Heslovitý posudek – dokonalý souzpěv, výborná sóla sboristů, stovky zajímavých detailů, skvělý design, spolehlivé doprovody harfistky Kateřiny Englichové a varhanice Daniely Valtové Kosinové, dobrý technický záznam zvuku.
Další loňská novinka je opět z katalogu Supraphonu. Mezzosopranistka Bella Adamova natočila neobvyklý debut, v němž vede dialog hudby Haase, Mahlera, Musorgského, Brittena s kontrapunktem vlastních „improvizací“ otextovaných nejen vlastní tvorbou, ale například Kláry Goldstein či Pabla Nerudy. Je to téměř existenciální meditace nad tématem domov, identita, metajazyk v hudbě… Velmi empaticky s ní spolupracuje pianista Michael Gees. Nemá sice úhoz velmistrů klavíru, ale ten není duxem nahrávky, která je hlavně o emoci. Nahrávka, která není prvoplánová a má sílu oslovit otevřené duše a milovníky komorní písně.
Cembalista Jiří Havrlant nahrál u nás poměrně méně uváděné skladby Johanna Sebastiana Bacha pro klávesový nástroj s názvem French overture – Ouverturu ve francouzském stylu, BWV 831, a Toccatu e moll, BWV 914. Vydavatelem je label Soleil et Pluie nebo-li Slunce a Déšť. Nahrávka je v kontextu české klasické hudby zvláštní nejen obsahem, ale i vznikem. Jde totiž o „bytový“ snímek vzniknuvší ve vinohradském studiu Nikol Bókové a Jana Bók Valy, producentů a majitelů labelu. Pan Havrlant dostal z hudby bohatý vějíř barev, emocí, na cembalo pozoruhodně jemné dynamiky a mistrovsky analyzoval umné vertikály i horizontály. Lepších nahrávek jsem moc neslyšel. Vědomí, že nemusíme ohledně cembala jen vzhlížet k zahraničním mistrům typu Jeana Rondeaua je příjemným bonusem nahrávky. Pro bachovskou nahrávku zvolil v rámci svých možností dobrý nástroj – franko-vlámské cembalo univerzálního typu, postavené v roce 2020 dle jeho předobrazu z roku 1745 v dílně Františka Vyhnálka. Zajímavý je cover alba, na němž je sice Bach utajen, ale které má asi asijské ambice.
Mezi elitu patří francouzské smyčcové kvarteto Arod. Pro další titul u společnosti Warner Classics (Erato) zvolili hudbu jim existenciálně blízkou – smyčcové kvartety Claudia Debussyho a Maurice Ravela, které mají tak dokonalou strukturu detailů, že mi to připomnělo arabské výtvarné umění Pyrenejského poloostrova. Mám radši poněkud syrovější pojetí, ale nad dokonalostí se tají dech. Dialogickým doplňkem je současná hudba Benjamina Attahira, který pro Arod zkomponoval Koránem ovlivněný kvartet Al Asr. Sofistikovaný kontrast k Debussymu a Ravelovi. Za sebe dodávám – hudba období impresionismu, art deco, fauvismu… je mi bližší.
Markéta Janoušková u nás není moc známá. Po poslechu jejího recitálu pro label Genuin dodávám – škoda. Pro sólové housle zvolila zajímavou dramaturgii – Hindemithovu Sonátu g moll, Prokofjevovu Sonátu D dur, Partitu g moll Ernsta-Lothara von Knorra a Sonátu l´Astre Bleu Jacquese-Alphonse de Zeeganta, která byla houslistce věnována a dala desce název. Svatým grálem je pro tyto autory Johann Sebastian Bach, samozřejmě nejvíce pro Hindemitha, jenž je druhým „svatým“ pro Knorra a Zeeganta. K nim má myslím paní Janoušková nejblíže, i když výborně hraje i Hindemitha. Trošku problém mám s Prokofjevem, kterého jsem slyšel v zajímavějších interpretačních verzích. Ačkoli uslyšíte z přehrávače jen jeden nástroj, při pozorném poslechu se nudit nebudete.
Sopranistky Lei Desandre jste si možná všimli hlavně v operních projektech barokní hudby, loutnisty Thomase Dunforda asi hlavně jako partnera cembalisty Jeana Rondeaua. Idylle (label Erato) je kouzelnou procházkou světem francouzského chansonu, a to jak z pozdního 17. století, tak současnosti. Je to deska plná příběhů, intimním vyjádřením společné lásky k písni, ponořením do její francouzské tradice, od Michela Lamberta (pro Čechy neznámého jména baroka 17. století) po současnou šansoniérku Barbaru. Ne náhodou je mottem výkřik: „Potřebujeme lásku, i když žádná láska na světě nezůstala! Láska je to, co potřebujeme, chceme lásku!“ Náplní jsou francouzské milostné písně tří století, proložené skvělými loutnovými předěly. Společně prohlašují, že „emoce lásky jsou zkoumány v různých formách – malátnost, touha, fascinace, štěstí“. Desandre a Dunford bez problému procházejí různými styly – od sekvence 10 airs de cour ze 17. století, dotknou se světa Offenbacha, Debussyho, Hahna a Messagera a hravě i nostalgicky skončí dvou ikonických francouzských pěvkyň Barbary a Françoise Hardyových. Hlas Lei Desandre má zvláštní barevné kouzlo, je velmi citlivá, umí najít v hudbě to podstatné, a navíc má značné fyzické charisma. Je to typ hlasu, jaké nám schází. Sice nenápadná nahrávka, ale ve vokálním světě jedna z nejzajímavějších, jaké jsem vloni slyšel. Deník New York Times měl pravdu, když napsal: „Lea Desandre přinesla život a krásu všemu, čeho se dotkla.“
Dvaačtyřicetiletý Gautier Capuçon – další francouzský umělec hodný zvýšené pozornosti. U Warner Classics má už tak neotřesitelnou pozici, že si může občas udělat radost „svými přídavky“. (I když podle mých informací se deska ve světě výborně prodavá. Právem.) Produkce Erata pozvala do studia Orchestre de chambre de Paris, poloprofesionální Orchestre à l´École, menší sbor, zkušeného klavíristu a cembalistu Jérôme Ducrose, vše zaštítěné a vedené dirigentem Lionelem Bringuierem, aby nahráli dobře sestavený a připravený pel mel původních a aranžovaných skladbiček klasiky, muzikálu, šansonu a filmu – od Bizetovy Carmen přes La Foule Édith Piaf po melodie z muzikálů a filmů La Boum, Le Mépris, Un homme et une femme, Summer of´42, či La Bohème od Aznavoura… Sice to nebyla deska roku, ale určitě si našla hodně posluchačů.
Z Francie pochází i devětadvacetiletý Edgar Moreau, též cellista. Kromě generačního rozdílu je rozděluje i pohled na hudbu. Capuçon mi připomíná mladého rozevlátého Mstislava Rostropoviče nebo Yo-Yo Mu, Moreau analytické cellisty typu Mörka, Harrella či Isserlise. Má stoprocentní techniku, mimořádné tónové dispozice, údajně hraje na violoncello Davida Tecclera z roku 1711 a používá smyčec Dominiqua Peccata. Jestliže Universal Music si usilovně „vychovává“ mladé houslové hvězdy, Warner Music cellové. Pro Erato natáčí Moreau už téměř deset let a jeho poslední nahrávka je odvahou nejzajímavější – Koncert c moll Mieczysłava Weinberga a Koncert „Tou tun monde lointain“ Henri Dutilleuxe. Obojí je skvělé, i když hodně kontrastní hudba, nicméně dám přednost rapsodickému a emočně vyhraněnému Weinbergovi, který se u nás hraje jen sporadicky. Velmi dobrý WDR Sinfonieorchester (výborný lotyšský dirigent Andris Poga). Báječná nahrávka!
Stálice českého hudebního Olympu, houslista František Novotný a pianista Igor Ardašev, vybrali pro nahrávku vydavatelství Radioservis hlavně skladby menších forem – Con grazia. I když jsou to jen zdánlivé drobničky a především jde o hudbu, kterou neslýchám v Česku často. Týká se to i kouzelné Suity ve starém stylu Alfreda Schnittkeho. Po této jediné cyklické kompozici desky následuje perličky, které by se daly označit jako aranžované přídavky. Kdybych měl jmenovat favority, byli by to Liszt/Milstein – Consolation, Korngold – Der Schneemann, Bach/Schumann – Preludium E dur a Ščedrin – Ve stylu Albenize. Samozřejmě nejefektnější jsou Paganiniho Variace na téma Nel cor più non mi sento v úpravě Roberta Schumanna, i když jakkoliv pan Novotný je báječný houslista, ďábelskou virtuozitu Heifetze, Perlmana nebo některých současných houslistů a houslistek nemá. Nicméně je to vydařená a velmi pozitivní nahrávka.
Obě série Dvořákových Slovanských tanců patří mezi nejvíce nahrávanou českou hudbu. Ke kompletům Bělohlávka, Kubelíka, Talicha, Neumanna, Mackerrase, Masura, Szella ad. se vloni připojil Tomáš Brauner se stále ještě svým Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Je to nahrávka, která sleduje nejlepší českou tradici a hlavně rčení „v jednoduchosti je krása“. Výklad partitur je transparentní, taneční tempa jsou přesně taková, jaká posluchač očekává. Slovanské tance naštěstí úspěšně vzdorují experimentům za každou cenu a když se o to někdo pokusí, nedopadne to dobře, čehož příkladem byl výklad Antonia Pappana 17. 11. 2023 s Českou filharmonií… Tomáš Brauner udělal s FOKem během několika let obrovskou práci. Je škoda, že mu nebude umožněno od sezony 2025/2026 v ní pokračovat.
Dnešní doba si žádá vnášet do hudby více ženskosti, a to jak současné, tak historické. Určitě je to pozitivní v účasti žen v orchestrech či rolích dirigentek, sólistek nebo skladatelek. Pochybnost mám s některými skladatelkami minulých epoch. Jedním z otazníků je i francouzská komponistka, klavíristka a učitelka Louise Farrenc (1804-1875), žákyně mimo jiné Antonína Rejchy. Její tři symfonie jsou náplní nahrávky Insula Orchestra s dirigentem Laurencem Equilbeye na labelu Erato. Z hlediska edukace přínosné, pro povznesení duše zbytečné. Nicméně kdo chce strávit 113 minut s eklektickou hudbou, v níž občas prosvitnou příjemné nápady, neváhejte a desku si kupte.
Svérázným eklektikem poněkud jiného typu by se jistě dal nazvat italský skladatel Marco Rosano (1964). Jeho skladba Stabat Mater z roku 2004 by se asi dala modelově připodobnit k hudbě, která se inspiruje u velkých mistrů minulých epoch a formálně vědomě napodobuje dávno vytvořenou hudbu. Takových komponistů bylo hodně jak u nás, tak ve světě. Někdo eklekticismu zůstal, pro jiného byla minulost jen výchozím bodem a kreativně, někdy dokonce geniálně jej překonal a vytvořil originální, výjimečně geniální novotvar. Příkladem byl bezesporu Igor Stravinskij. Marco Rosano sice nemá jeho genialitu, nicméně věky prověřenou formu a styl dokázal naplnit sice starým, leč emočně silným obsahem. Ačkoli se pohybuje v quasi staré hudbě, působí hudba autenticky. Je to vlastně téměř třicetiminutová modlitba… V roce 2022 Stabat Mater uvedl festival Lípa Musica v kostele sv. Petra a Pavla v Prysku, a to ve verzi pro dva hlasy a violoncello, kterou si u skladatele objednalo duo Kchun, Martin Prokeš – tenor, Martin Šulc – baryton (skvěle je podpořil cellista Eduard Šístek, jinak člen České filharmonie). Dlužno dodat, že původně byla skladba napsána pro kontratenoristu Andrease Scholla. Je dobře, že trio skladbu natočilo a spolek pro duchovní kulturu Arbor ji vydal. Pakliže si desku koupíte a budete ji opakovaně poslouchat, zapomeňte na půl hodiny, že existují desítky zhudebnění středověkého hymnu Stabat Mater dolorosa v čele s geniální kantátou Antonína Dvořáka a nechte se unášet emocemi, jež vás vrátí do pradávné doby, a báječnou interpretací.
Na závěr připomenutí adventu a Vánoc. Victoria Ensemble, který vznikl v roce 2016 a který vede Viktorie Kaplanová, stojí sice ve stínu slavnější české konkurence typu Colegia Marianum, ale jeho činnost je setrvalá a hodná pozornosti. Vloni vydala paní Kaplanová dobře sestavenou nahrávku výseku české a moravské pastorální tvorby. Kromě anonymní hudby jsou zde muzikanti Jakub Jan Ryba, Josef Schreier, Jiří Ignác Linek, Tadeáš Pětipeský (příjemné překvapení) a Josef Antonín Sehling. Jelikož jsem přesvědčen, že na venkovských kůrech se nemohlo hrát a zpívat jako v Rudolfinu, provedení působí přímočarostí a určitou syrovostí autenticky. Mezi interprety byla i známá jména – vedle sopranistky Viktorie Kaplanové Jan Hádek a Michael Pospíšil. Velmi příjemné cédéčko. V tuto chvíli však tip spíše pro Vánoce 2024.
