Na konci listopadu měla Česká filharmonie hvězdného hosta – Antonia Pappana, dirigenta, který patří v hudebním světě k nejváženějším. Před lety jej Simon Rattle propojil s naším prvním orchestrem a opakovaná spolupráce přináší zajímavé ovoce. Zatím vrcholným okamžikem byly koncerty ve dnech 26. – 28. listopadu 2025 (byl jsem účasten posledního z nich).
Valentyn Dytjuk, Antonio Pappano, v pozadí Brian Mulligan. Fota Petra Hajská.
Pan Pappano prosadil českou premiéru jednoaktové dekadentně existenciální opery Luigiho Dallapiccoly Vězeň, jež byla inspirována povídkou La Torture par l´espérance (Mučení nadějí) od Augusta Villiarse de L´Isle-Adama. Je to dílo, které by snad mohlo konvenovat s dnešní dobou, nabité emocemi, které „mají lidé bez ohledu na konkrétní politické a nebo válečné okolnosti“. Děj sice reflektuje zlovůli španělské inkvizice a je projekcí tragického osudu Židů, ale kdo chce, jistě najde spojnici s 21. stoletím. Fundamentálními slovy byly „naděje a svoboda“, naděje, která může být mučidlem. „Dát někomu víru ve svobodu a pak mu ji sebrat může být zákeřnější než fyzická bolest.“ Dallapiccola byl jistě pod vlivem a rozčarování z válečné (možná i poválečné) Itálie 40. let, nicméně pan Pappano se této skladby sugestivně zmocnil snad i kvůli Ukrajině a vyložil ji podobně geniálně jako skladatel.
Česká filharmonie hrála překvapivě skvěle, angažovaně výkonem i vizáží (viz setrvale depresivní výraz tváře koncertního mistra Jana Mráčka). Velmi dobře byl připraven hostujícím sbormistrem Simonem Halseyem Pražský filharmonický sbor. Jeho role však tentokrát nebyla ani určující, ani dominantní. Hlavní byli tři sólisté – barytonista Brian Mulligan v ústřední roli Vězně, Ángeles Blancas Gulín v roli Matky a tenorista Valentyn Dytjuk v dvojroli Žalářníka a Velkého inkvizitora. Mulligan part emočně silně prožíval a byl hlasově strhující (rád bych jej slyšel v nějakém Wagnerovi), dramatická sopranistka, která je údajně skvělou interpretkou Janáčka, byla hlasově pravdivě drsná a existenciálně vášnivá, ukrajinský tenorista byl věrohodně chladný a vypočítavý. Přestože nejsem příznivec koncertního uvádění oper, zapůsobilo to na mě v rámci pěny dní silně.
Nicméně hudebně mi nakonec bylo bližší provedení Beethovenova Klavírního koncertu Es dur „Císařského“, op. 73, a to kvůli technickému výkonu jednačtyřicetiletého islandského pianisty Víkingura Ólafssona. Bylo to technicky a úhozově tak dokonalé, že mě později napadlo, jak je možné, že čtyř set tisícová země dala světu osobnost stojící na klavírním Olympu současnosti a země téměř dvaceti násobně početnější s nepoměrně rozvinutějším hudebním školstvím ne… Beethoven v jeho podání se díval do romantického 19. století, měl rozlet, byl zvukově opulentní a zároveň zrcadlil současnou dobu. Neobyčejný zážitek! Velmi podobně pak vedl orchestr pan Pappano. Bylo to dokonalé, ale v první větě bylo zvuku příliš.
Při vší úctě k oběma mimořádným hudebníkům, měl jsem raději střízlivější a snad i stylovější pojetí tohoto koncertu od dvojic Brendel – Rattle, Pollini – Abbado a hlavně Brendel – Haitink. Nicméně zvukově byla hra Víkingura Ólafssona bezesporu zajímavější než Yefima Bronfmana 13. 11. 2025 (Izraelská filharmonie, Lahav Shani, Obecní dům). Ólafsson měl frenetické ovace, za něž se odvděčil třemi přídavky – Bartókem (snad jedna z lidových písní), Rameauem a pomalou větou z Bachova Italského koncertu.
Coda: V roce 2022 se uskutečnilo mnoho benefičních i jiných akcí na podporu Ukrajiny. Řada hudebních institucí vysílala signály podpory a sounáležitosti a byl jsem na Čechy hrdý. Mám neodbytný pocit, že v roce 2025 ruský teror a strádání Ukrajinců už hudebníky, manažery, ředitele, producenty, byrokraty… moc nezajímá. Trpící Ukrajina se dostala na okraj společnosti. A pod novou vládou bude asi ještě hůř. Jakkoli uvedení Vězně je dramaturgicky velmi záslužné a v konzervativním paradigmatu České filharmonie odvážné, raději bych uvítal větší empatii, například uvedením jedné ze symfonií Valentyna Silvestrova (Deváté z roku 2019) nebo jeho Modlitby za Ukrajinu (verze z roku 2022 od Andrease Giese) a věnování veškerých honorářů občanům státu, jemuž hrozí vymazání z mapy světa.
Luboš Stehlík
