Doyen českých skladatelů i muzikologů Zdeněk Šesták oslavil v úterý 10. prosince 99 let. Jeho rozsáhlé dílo představuje bezmála stovku kompozic symfonických, vokálně symfonických koncertů a kvartet pro smyčcové nástroje, instruktivní, ale i virtuózní skladby pro nástroje dechové a v neposlední řadě též početnou tvorbu písňovou a sborovou včetně skladeb na latinské liturgické texty a texty biblické.
Je nositelem mnoha domácích i zahraničních ocenění. Například v roce 2006 mu udělila Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 uznání za přínos filosofii vzdělávání, v roce 2008 obdržel cenu Ministerstva kultury ČR za celoživotní přínos české kultuře v oblasti hudby a roku 2013 Zlatou cenu OSA za celoživotní dílo.
Podařilo se mu vzkřísit hudbu jinak odsouzenou neúprosným časem k naprostému zapomnění. V roce 1968 vyšel konečně v edici Gramofonového klubu Supraphonu 1. díl antologie „Hudba citolibských mistrů 18. století“, představující komplet dvou dlouhohrajících desek s hudebně historickou studií Zdeňka Šestáka. Na začátku příštího roku Zdeněk Šesták vydává pokračování své druhé rozsáhlé monografie „Citolibská hudební kultura” – v kontextu severozápadních Čech – která navazuje na první díl „Musica antiqua Citolibensis“.
Podstatným podnětem, který vedl až k rozeznění po dvě stě let zapadlé citolibské hudby, byl vzdor. Vyloučen ze studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na počátku roku 1949 v souvislosti s represemi namířenými proti propuštěnému medievalistovi profesoru Josefu Hutterovi, si zapamatoval výsměch, jemuž byl tehdy vystaven jeho čerstvý hudební objev, a rozhodl se dokázat, že pravdu má on. Přes nepřízeň doby, danou mj. postojem oficiální vědy k hudbě do značné míry religiózní, tehdy zahájil „archeologické“ odkrývání vrstev a souvislostí a trpělivě v něm pokračoval po následujících šest desetiletí. Šestákovou zásluhou jsou dnes Citoliby nejen mezinárodně etablovaným pojmem hudební historie, ale i součástí živé hudební kultury. V repertoáru výkonných hudebníků zakotvil zejména nejtalentovanější z citolibských skladatelů, Karel Blažej Kopřiva. K takovému výkonu by samotný vzdor nestačil.
Rovněž příběh skladatelského díla Zdeňka Šestáka, podobně jako jeho muzikologický objev, dokládá mravní sílu jeho osobnosti, schopné přetavit setkání s vnější překážkou v pozitivní motivaci. První skutečně podstatný tvůrčí počin na poli symfonickém doslova vytryskl v důsledku mocného společenského impulzu, jímž byl 21. srpen 1968. Tehdejší traumatický zážitek se promítl do Šestákovy Druhé symfonie (1970). Takovými společensky angažovanými výpověďmi tvůrce sice šetří, čas od času ale pocítí jejich potřebu. Například v roce 1981 píše houslový koncert s titulem Sursum corda (Vzhůru, srdce), který má být jeho odpovědí na normalizační letargii.
Velkorysé symfonické stavby, uzavřenější komorní tvary, virtuózní koncertantní opusy i sborové cykly Zdeňka Šestáka patří ke zlatému fondu české hudby druhé poloviny 20. století a přelomu století následujícího. Originálně rozvíjejí dědictví posledních několika staletí hudebního vývoje. Často se inspirují mimo hudebními kulturními podněty, literaturou, filozofií či vírou. Prozrazují to i tituly skladeb, například Concentus musicus, Labyrint duše, Zpřítomnění okamžiku, Paměť, Máchovské variace, Hérakleitos, Sysifos nebo Chvála života. A v konečném vyznění především odrážejí podstatný charakterový rys svého tvůrce: nezdolný optimismus. Tedy to, co po prvotním vzdoru ve skutečnosti pohánělo i Šestáka-muzikologa k prosazení Citolib jako význačného bodu na hudební mapě.
Nespokojenost s panující normalizační rezignací vedla Šestáka také k občanskému angažmá v rodných Citolibech, zejména k provozování amatérského pěveckého sboru v letech 1969–1973. Z týchž důvodů – občanských, nikoli politických – se v 70. a 80. letech zapojoval i do činnosti Svazu skladatelů. Před rokem 1989 působil v Ochranném svazu autorském a od 90. let se angažoval ve Společnosti českých skladatelů, ve Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost a v Umělecké besedě.
