Kdo ještě nenavštívil koncert Pražských komorních sólistů v jejich rezidenčním sídle, kostele sv. Anežky na pražském Spořilově, měl by tak učinit. Jedná se o fenomén, který si zaslouží pozornost. Dopředu se přiznám, že při psaní následujícího textu jsem byl velmi zaujatý. Zaprvé fandím mladým sólistům, o kterých bude řeč, zadruhé jsem hrdý „spořilovák“ a s ohromným nadšením vítám kulturní renesanci, kterou ansámbl pod vedením Radka Baboráka v pražské čtvrti spustil.
V úterý 30. prosince se ve večerních hodinách na schodech před kostelem sv. Anežky postupně vytvořila fronta avizující, že i tento koncert Pražských komorních sólistů (PKS) bude skvěle navštíven. Katolický kostel stojí v čele Roztylského náměstí, dominanty klidné rezidenční části Prahy.
Malý vhled do historie: v roce 2025 Spořilov oslavil 100 let od svého formálního založení. Tehdy se vinohradská spořitelna (odtud název čtvrti) rozhodla rozvinout inovativní projekt, který postupně vytvořil samostatné „město ve městě“, rozčleněné ulicemi pojmenovanými Jižní, Severovýchodní, Jihozápadní a tak dále. Unikátnost celého konceptu dokresluje fakt, že při pohledu na satelitní mapu spatříte obraz Ježíše na kříži – zelené plochy reprezentují kříž a dvě jediné šikmé ulice jeho paže. Ve svatozáři se pak nachází kostel sv. Anežky, který se v posledních letech stále intenzivněji rozeznívá špičkovou orchestrální hudbou.
Už u vstupu mohl člověk čerpat radostnou energii publika. Ansámbl PKS se na Spořilově již etabloval a kostelní lavice byly zaplněny do posledního místa. Sympatickým gestem je dobrovolné vstupné – kdo může, přispěje víc, kdo strádá, zaplatí méně. Je otázkou, jak dlouho takový systém vydrží, neboť zájem o koncerty viditelně stoupá (a kapacita kostela zůstává neměnná). Ještě před začátkem promluvil kapelní mistr Radek Baborák, aby posluchače nalákal na dramaturgii příštího roku a přiblížil očekávaný program koncertu.
Jako první zaznělo Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho. Jak Radek Baborák podotkl, využití čtyř sólistů z řad ansámblu skvěle podtrhlo samotný název souboru. Pražští komorní sólisté, kteří první část odehráli bez dirigenta, byli doplněni cembalistou Jiřím Havrlantem. Před orchestr nejprve předstoupila Terézia Hledíková, která se v části Jaro prezentovala znělým tónem, technickou přesností a přirozenou hudebností. Je třeba předeslat, že sympatickým výkonem oslnili všichni čtyři sólisté večera a úsměvy se opravdu nešetřilo. Vstup Mattea Hagera do části Léto byl zpočátku opatrný, avšak za pár chvil bylo jasné, že na pódiu stojí i přes nízký věk ostřílený hráč, který si publikum získal jemnou virtuozitou. Na třetího sólistu, Davida Hernycha, čekal dle mého soudu nejkomplikovanější a technicky nejméně vděčný Podzim. Popral se s ním na jedničku s hvězdičkou, složité pasáže podpořil brilantní intonací a sklidil zasloužené ovace.
Na tomto místě je vhodné zmínit skvělou souhru celého tělesa (koncertním mistrem večera byl Matouš Pěruška, další reprezentant spořilovské rodiny), kterému se i v kostelní akustice podařilo dosáhnout kompaktního zvuku, vděčného i ke středním hlasům druhých houslí a viol. Citlivá a intonačně přesná byla basová skupina pod vedením violoncellistky Hany Baborákové. Je skoro škoda, že Vivaldiho cyklus nemá více částí, protože jako sólisté by se mohli prezentovat všichni přítomní houslisté. Ročních dob je však pouze čtvero, a tak se závěrečné Zimy zhostila – naprosto poprávu – dlouholetá koncertní mistryně Martina Bačová. Již v úvodu se projevila její velká pódiová zkušenost, kdy spolu s ansámblem využila veškerých barev smyčcových nástrojů k získání maximální pozornosti posluchačů. Virtuózní pasáže provedla s nadhledem, přičemž velmi pozoruhodné bylo procítěné provedení pomalé věty.
Každý koncert doprovázely sonety, které Radek Baborák pro české publikum volně přepsal tak, aby zachoval jejich lidovost a jistou „naivitu“. Jejich důvtipným přednesem dokázal návštěvníky skvěle vtáhnout do děje. I přes nízké prosincové teploty si po části Léto někteří posluchači v euforii dokonce začali odkládat kabáty…
Ve druhé části večera zazněly Vánoční koledy Luboše Fišera, dalšího spořilovského patriota, který se svou rodnou čtvrtí sdílí totožné jubileum – letos by se dožil 100 let. Smyčcové jádro PKS spolu se sólisty z úvodu koncertu doplnila dechová sekce a Jiří Havrlant plynule přesedlal od cembala k varhanám. Přátelskou atmosféru dotvořil fakt, že do hry se zapojily i děti přítomných muzikantů. Před vánočně naladěný orchestr se postavil Radek Baborák, světoznámý hornista, dirigent a současný spořilovský „kulturní buditel“. Připomněl, že Fišerovy Vánoční koledy se v tomto kostele nehrají poprvé; sám byl kdysi svědkem jejich provedení orchestrem FOK za přítomnosti samotného skladatele. Uspořádat takový jubilejní koncert na závěr oslav 100 let Spořilova je doslova splněným snem. Věřím, že tyto kvalitní lokální počiny si zaslouží větší pozornost a především stabilnější finanční podporu.
Sólových partů se ve Fišerově vánočním díle ujali Miroslava Časarová, Věra Vrzáková, Matěj Doležal a Roman Janál. Těsně před spuštěním hudby přednesl Radek Baborák první předepsanou recitaci, úryvek z evangelia podle Lukáše. Prostorám kostela bylo přizpůsobeno obsazení – původní instrumentace byla v úpravě Davida Vaňáče zredukována z šestnácti dechových nástrojů na šest. I v tomto komornějším pojetí byla patrná Fišerova instrumentální zdatnost a jemu typický rukopis. Zejména části Veselé vánoční hody a Dej Bůh štěstí zněly v provedení komorních sólistů nápaditě. Radek Baborák propojoval jednotlivé pasáže bez přerušení, čímž vystavěl celek kulminující v závěrečnou recitaci a zpěv písně Narodil se Kristus Pán. Při ní všichni přítomní povstali a společným zpěvem dovedli koncert k velkolepému závěru. Byl to nezapomenutelný večer, který dokázal, že umění světové úrovně se může odehrávat i ve skromné městské čtvrti. V roce 2026 čeká Spořilov další smršť koncertů, které bude rozhodně stát za to navštívit.
Tomáš Jamník
