Už minimálně pět set let jsou Čechy a Morava líhní talentovaných  hudebníků, z nichž leckteří uspěli v Evropě i na jiných světadílech. Pominu-li po Roce české hudby skladatele, slávu českého muzikantství šířili mimo jiné pěvci a pěvkyně, houslisté, violoncellisté, varhaníci, klavíristé, různé komorní formace… a v každé době dechaři – od hornistů a flétnistů po tubisty… Svět byl a je oslněn nejen kvalitou i kvantitou smyčcových kvartet, ale i dechových souborů; na vrcholu jsou dechová kvinteta. V druhé polovině 90. let jsem byl okouzlen zvukem souboru Afflatus Quintet (případně Afflatus Quartet). Jestliže on navazoval na českou dechařskou tradici druhé poloviny 20. století, Belfiato Quintet, jenž vznikl v roce 2005, našel vlastní cestu, jež reflektuje nové století. Jeho zvuk, souhra, vnitřní empatie a drive jsou světové: Oto Reiprich – flétna, Jan Souček – hoboj, Jiří Javůrek – klarinet, Kateřina Javůrková – lesní roh, Jan Hudeček – fagot. Rozhovor s Kateřinou Javůrkovou, která dělá lidem radost, byl sice kvůli turné digitální, ale jako vždy upřímný.

Belfiato slaví důležité výročí. Když se na vás dívám a poslouchám, připadáte mi jako jedno tělo…

Když mi bylo 14 let a Belfiato jsme zakládali, těžko bych si dokázala představit, že jednou společně oslavíme 20 let fungování souboru. Za tolik let jsme spolu strávili tolik času, odehráli tolik krásné hudby a zažili tolik zajímavých věcí, že se již nedá mluvit o tom, že jsme členy nějakého souboru, ve skutečnosti už jsme v podstatě rodina.

Váš název je neobvyklý. Belfiato zní libozvučně, něco jako mozzafiato. Jaký je jeho význam?

Velice jednoduchý –  fiato je dech, bella krásný. Pokud si vzpomínám správně, tehdy s nápadem přišel náš zakládající fagotista Ondřej Šindelář a okamžitě jsme si ho vzali za svůj.

Být spolu dvacet let je sice krásné a je lidskou vizitkou vás všech, ale asi to není jen procházka rajskou zahradou…  

Samozřejmě. Jsme jen lidé, každý máme své vlastnosti, své povahy, je to opravdu jak jsem už říkala rodina a to se vším všudy. Každý máme také své vize, své představy a životní příběhy, které se třeba časem mohou stát skutečně neslučitelné s dalším společným fungováním „rodin“ a přesto to nemusí znamenat nějaké fatální nepřátelství. Po patnácti letech jsme se například vzájemně rozloučili s Ondřejem, který čím dál tím více inklinoval k barokní hudbě, autentické interpretaci a chtěl se naplno začít věnovat svým unikátním projektům a my máme radost, že s nimi sklízí úspěch. A vážíme si toho, že když například náš nový fagotista Jan Hudeček onemocní, můžeme se s důvěrou na Ondru obrátit a rádi si zase společně zamuzicírujeme.

Pakliže muzikant někde hraje dvacet let, je nabíledni, že je mu tam dobře…

Troufnu si říct, že nám spolu opravdu dobře je! Jedna věc je odehrát koncert a užít si zážitek propojení s publikem, druhá věc je proces zkoušení, nacházení společné hudební řeči. A v neposlední řadě jsou to desítky hodin strávených společně na cestách. Toho společného času je zkrátka tolik, že by to nemohlo fungovat, pokud bychom neměli perfektní mezilidské vztahy.

Jaké to je být genderově v menšině☺?

S ohledem na můj hudební nástroj jsem odmalička v genderové menšině. Naučilo mě to mnohé, vím jak s klukama fungovat, nikdy jsem se necítila znevýhodněná, nikdy jsem neměla důvod se mezi svými kolegy ať už v Belfiatu nebo v orchestrech cítit jakkoliv nekomfortně. Mam v tomto ohledu možná velké štěstí, protože ne vždy je to takto i v naší kulturní sféře pravidlem. Přála bych stejnou zkušenost a respekt všem kolegyním.

Zkusím těžkou otázku. Komorní soubory jakéhokoli typu se snaží něčím odlišit od konkurence, být jiní. Můžete zevnitř analyzovat, v čem je Belfiato jiné?

Konkurence i v našem malém českém rybníku může znamenat inspiraci a zdravou dávku motivace neusnout na vavřínech. My jsme si už dávno uvědomili, že v dnešní době není důležité pouze podávat kvalitní výkony na té nejlepší úrovni, ale je nutné být také vidět. Už před 15 lety jsme začali tvořit obsah na sociálních sítích a hudební videoklipy – ráda čtenářům připomenu například naše videa ke kvintetu Pavla Haase, které jsou ke shlédnutí na YouTube. Baví nás spolupráce s uměleckými fotografy – na posledních dvou deskách jsme spolupracovali se skvělým Alexandrem Dobrovodským a zrealizovali naše společné nápady, vznikly tak nádherné covery a teasery. Moc rádi se v otázkách vizuálů inspirujeme od lidí, kteří třeba nejsou přímo v klasické hudbě, často ke své práci přistupují na základě poslechu hudby, kterou tvoříme my a která v nich vyvolá určité emoce, které oni zrealizují zase svojí formou umění. Tohle mě na světě fakt moc baví a přistupuji takto, sama za sebe, když nebudu hovořit pouze o Belfiatu, v podstatě ke všemu ve svém životě. Potkávat inspirativní lidi, kteří svou práci milují a dělají ji jak nejlépe mohou; propojíte své světy, důvěřujete si a necháte je dělat svoupráci. Jedině tak můžou vzniknout ty nejkrásnější a pro mě nejhodnotnější věci.

Zvuk tvoří nejen hráči, ale i instrumenty. Na jaké nástroje momentálně všichni hrajete?

Hraji na lesní roh německé značky Gebr, Alexander Mainz model 103. Flétnista Oto hraje na  japonskou flétnu značky Muramatsu, bratr na klarinet Buffet Crampon Tradition, hobojista Jan na Marigaux Paris a fagotista Jan Hudeček na Heckel.

Vydali jste několik pozoruhodných nahrávek – Rejchu, českou hudbu a světové autory 20. století a letos další…

Dramaturgie první desky vznikla velice spontánně z našich do té doby nejhranějších českých skladeb 20. století. Antonín Rejcha je zakladatelem našeho žánru a dechových kvintet napsal 24. Ještě  druhou desku jsme chtěli  zachovat stále v českém duchu a přirozeně z toho vyplynul nápad nahrát tři naše nejoblíbenější z jeho kvintetů. Už tehdy jsme ale měli v plánu připravit i desku zahraničních autorů, světový repertoár pro náš soubor je ve 20. století doslova nabitý skvělými kousky. Opět jsme se zamysleli, které jsou nám nejblíže, které nejraději hrajeme, nebo do konce které hrajeme úplně od začátku založení souboru a vzniklo třetí album pro Supraphon. Naše letošní deska je připomenutím Karla Husy, českého skladatele, který je ale mnohem hranější a známější v USA, kde prožil většinu svého života. Napsal tři naprosto rozličné věci pro dechový kvintet – Serenádu doprovázenou smyčcovým orchestrem, harfou a vibrafonem, kterou jsem měli tu úžasnou možnost natočit s Prague Philharmonia a jejím šéfem Emanuellem Villaumem. Dovolím si podotknout, že všichni jsme tímto orchestrem prošli, někdo třeba jen jako člen orchestrální akademie, jiní jsou kmenovými hráči orchestru dodnes. Byla to tedy krásná spolupráce, opět v takové rodinné atmosféře. Další skladbou Karla husy je Five Poems – energický kus, který zužitkovává nejrůznější zvukové experimenty, například mikrointervaly, aleatorické úseky, fruláta, trylky založené na změněbarvy jednoho tónu, a náležitě využívá všech nástrojů kvinteta pro imitaci ptačího zpěvu.Skladba je hudební metaforou volnosti, přírody a energie. A do třetice Recollections pro dechový kvintet a klavír, který jsme natočili společně s vycházející klavírní hvězdou Matoušem Zukalem.

Foto Petr Dyrc.

Foto Petr Dyrc / Dvořákova Praha 2025.

V rámci festivalu Dvořákova Praha a vašeho výročí nabízíte v 21. září Anežském klášteru program, kdy se klasická klasika prolíná s klasikou 20. století.  Mohla byste koncert okomentovat?

Tohoto koncertu se nemůžu dočkat! Klasiku jsme zpestřili o kvintet Jeana Francaixe, který je přesně tak veselý, jak jen tento francouzský skladatel dokáže psát. A mimořádným zážitkem pro posluchačem bude jistě Beriova skladba Opus Number ZOO, kde se všichni staneme i vypravěči a budeme během hraní také recitovat příběhy ze zvířecího světa a možná se staneme na chvíli takovými malými herci. Na to se fakt moc těším!

Přestože je repertoár dechového kvinteta bohatý, nejste v tak exkluzivním postavení jako smyčcové kvarteto. Jak často hráváte aranže a které máte nejraději?

Originálního repertoáru pro dechový kvintet není sice tolik jako právě třeba pro smyčcový kvartet, ale je skutečně bohatý a je z čeho vybírat a stále objevujeme nové kusy. Přesto rádi hrajeme i úpravy, například orchestrálních Ravelovych suit Náhrobek Couperinův nebo Má matka husa, nebo také úpravy smyčcových kvartet – zaručený úspěch měl vždy Americky kvartet Antonína Dvořáka, který nás přiměl k příležitosti oslav Roku české hudby připravit Smetanův kvartet Z mého života, který přímo pro nás soubor upravil Karel Chudý. Moc rádi spolupracujeme s Petrem Nekorancem a tak jsme náš repertoár rozšířili o několik klasicistních árií nebo unikátní úpravu Janáčkova Zápisníku zmizelého, vše pro nás dělal náš milý kolega Jaroslav Pelikán, jehož úpravu suity z Lišky Bystroušky zařazujeme do programu velmi rádi.

Předpokládám, že máte velmi blízko k Antonínu Rejchovi. Přehlédnete-li repertoár Belfiata, jaká díla nebo jaký typ hudby je nejbližší vašemu srdci?

Já osobně jsem obdivovatel všech žánrů a najdu si oblíbené skladby v každém století a téměř v každém žánru. Miluju Stravinského, Ravela, Debussyho, ale i Schuberta a Pink Floydy, Supertramp, Petera Gabriela nebo Tracy Chapman.

Vyjde vám během sezony nabité termíny orchestru a kvinteta čas na sólové hraní a držíte se repertoárových jistot nebo ráda objevujete něco nového? 

Sólové hraní je pro mě dobrá motivace a hygiena, tam se nic neschová, zároveň můžu být sama sebou a hrát jak mě srdce narostlo. Tedy na sólové hraní si vždy čas najdu a za nabídky jsem vděčná, přestože jsem se o sólovou dráhu nikdy aktivně nestarala a moje pozice je především v komořině a orchestru. Pořadatelé se většinou drží osvědčeného repertoáru jako je Mozart a Strauss, o to větší radost mám, že v minulé sezoně jsem hned dvakrát mohla dělat Benjamina Brittena a jeho nádhernou Serenádu pro lesní roh, tenor a smyčce, a tu letos právě s Petrem Nekorancem a SOČRem v čele s Robertem Jindrou natočíme.

To může být oslí můstek k hudbě, kterou hraje Belfiato. Asi nevíte, kolik jste v tomto století hráli novinek, ale na některé z nich si snad vzpomínáte a vracíte se k nim? 

Myslím, že celou naši existenci každoročně objevujeme nové skladby. Některé se staly naším stálým repertoárem, k některým se vracíme po několika letech – to je třeba přesně případ našeho koncertu na Dvořákově Praze – Francaixe a Beria oprašujeme skutečné třeba po osmi letech a je to paráda.

Kdybyste hrála jen komořinu, minuly by vás kilogramy orchestrální hudby. Naštěstí pro vás i Českou filharmonii jste od ledna 2014 členkou tohoto pozoruhodného tělesa. V mnoha skladbách mají hornisté sólově i jako skupina silnou pozici. Jaká hudba je vám hodně blízká? 

Z orchestrálních věcí miluju Stravinského, Debussyho, Ravela,  Poulence, Faurého, ale zrovna tak třeba Schuberta, Mozartovy a Rachmaninovy klavírní koncerty, Prokofjeva. Je toho hodně.

Prožila jste hostování desítek dirigentů. Kteří na vás zapůsobili nejsilněji?

Moc ráda vzpomínám na Jiřího Bělohlávka a Davida Robertsona. Z minulé sezony samozřejmě na všechny koncerty se sirem Simonem Rattlem a totální highlight pro mě byl Herbert Blomstedt. To jsou ty okamžiky, kdy si řeknu – yes , kvůli tomuhle to dělám a jsem vděčna za svoji práci.

Osm let po vás se stal uměleckým šéfem orchestru zmíněný Jiří Bělohlávek. Nemýlím-li se, tak jste jej velmi ctila, možná jste jej vnímala i jako mentora…

Měla jsem to štěstí, že moje orchestrální začátky, a to právě s PKF, byly právě pod vedením Jiřího Bělohlávka. Byl to skutečně můj „mentor“. Měla jsem k němu obrovský respekt, zároveň jsem cítila, že mě má asi rád a snad se mu i líbí jak hraji, cítila jsem v něm tedy vždy velkou podporu. Nakonec svoji diplomovou práci na Pražské konzervatoři jsem věnovala právě PKF a Jiřímu Bělohlávkovi.

Za tři roky se stane šéfem filharmonie Jakub Hrůša, dirigent podobného uměleckého typu.

S Jakubem se opět vracím k mým začátkům v PKF, v tu dobu byl šéfdirigentem právě Jakub Hrůša a tak si dovolím tvrdit, že jsem měla možnost sledovat velkou část jeho kariérního vzestupu, jeho dirigentské zdokonalování a samozřejmě  i proměny jeho osobnosti. Jsem moc ráda, že se s Jakubem již tak dlouho známe a na jeho příchod jako šéfa k filharmonii s těším.

Česká filharmonie je velké těleso, s úředníky přibližně 150 vyhraněných osobností. V minulosti mívalo občas problémy v souznění (nejen) se šéfdirigentem. Přijme pana Hrůšu jako kompaktní celek?

Česká filharmonie je velký kolos lidí, práce s lidským faktorem nemůže být nikdy se sjednoceným názorem, každý jsme jiný, každý máme jiné představy. Stejně jako způsob mé hry nemusí vyhovovat každému, stejně tak ne každému vyhovuje práce toho či onoho dirigenta. Příchod Jakuba Hrůši na pozici šéfdirigenta České filharmonie bude  jednoznačně přínosem a orchestr to zase posune.

Povídala jste o Jiřím Bělohlávkovi. Jako vedlejší profesí cukrářka jste v roce 2016 vyrobila k jeho sedmdesátinám osmdesátikilový dort, kde jste vypodobnila celý orchestr – vlastně hudební příběh v cukru, jaký asi žádný dirigent v dějinách nedostal. Vytváření dortů a jiných pamlsků vás kdysi hodně bavilo a byl to asi i relax. Děláte ještě dorty? 

Cukrárna byl skutečně můj velký sen, a něco čemu jsem se věnovala v každé své volné chvíli. Nyní veškerý můj volný čas trávím se svými dětmi a tak se k pečení dostanu už jenom s nimi. O to větší je to zábava.

Foto Petr Kadlec.

Mimochodem vaše koláče prý ochutnala i japonská císařovna…

To je skutečně pravda a je z toho pěkná historka. S japonskou císařovnou (nyní už bývalou) jsem měla možnost setkávat se každý rok na hudebním festivalu v Kusacu, kde jsem každou volnou chvíli mezi hraním a učením trávila s babičkou Sumiko v kuchyni a společně jsme pekli různé dobroty. Svatební koláčky se staly každoročně velkým hitem, a tak když jsem společně s císařovnou hrála (ona hraje na klavír a každý rok jsme dělali společný soukromý koncert) nebylo od věci ji balíček přinést. Nakonec ona mě zase na oplátku vozila cukroví z císařské kuchyně. Je to úžasná bytost a já nikdy na naše setkávání nezapomenu.

Odskok do minulosti. Vy i váš bratr hrajete na dechové nástroje. Je to náhoda nebo geny, když váš otec hrál tuším na trubku? 

Jako děti jsme velmi brzy začali hrát na zobcové flétny u pana prof. Václava Žilky, který  založil úžasný projekt „Pískáni pro zdravé dýchání“. Můj bratr Jiří byl malým astmatikem a prof. Žilka hrou na flétnu skutečně děti z astmatu léčil. Navíc razil skvělou myšlenku  –  do jeho flétnových souboru nechodily děti sami, ale vždy se museli naučit hrát i rodiče. To v dnešní době vnímám jako něco, co tu chybí, nakonec to bylo rodinné muzicírování. Později si bratr vybral klarinet a náš táta si moc přál, aby jeden z nás hrál na lesní roh, přirozeně tedy zbyl na mě. Ale jsem za to dnes rada.

Jste maminkou. Klasický problém – matka v roli vytížené muzikantky…

Je to náročné, ale vše se dá zvládnout. Rodina je na prvním místě. Se třemi malými dětmi se zdálo nepředstavitelné skloubit péči o ně a udržení se ve formě, abych byla schopna vůbec na této úrovni hrát, ale svou práci miluji, naplňuje mě, dodává mi energii a je to zkrátka část mě samotné. Mám velké štěstí na podporujícího partnera, který je také muzikant a společně zvládáme naplánovat naše služby co nejlépe. On sám byl dva roky na rodičovské dovolené a úžasně zvládá vše i v mé nepřítomnosti. A když se stane, že večer hrajeme oba, máme dvě bezvadný chůvy, které děti znají v podstatě od narození.

Dotýká se vašeho hudebního světa současný svět, radosti, strasti?  Jaké jsou vaše jistoty v nejistém světě?

Každého z nás se musí každodenní dění po celém světě dotýkat. Díky hudbě mám spoustu přátel po celém světě a některých z nich se toto dění dotýká přímo osobně.

Svoji práci beru vlastně i jako poslání, lidé co chodí na naše koncerty mají své životy, často náročné, každý máme své starosti, náročnou práci nebo životní situaci – a pak přijdou na koncert, kde se můžou usadit, na malou chvíli třeba na vše zapomenout, zavřít oči a nechat na sebe působit hudbu a já můžu být součástí toho zážitku, můžu být součástí něčeho, co na chvíli někomu jinému udělá radost, pohladí po duši. To je přece opravdu krásný.

Každé milé osobnosti, která protne můj život se na rozloučenou ptám – jaká je vaše životní myšlenka či motto?

Všechno, co v životě dělám, se skutečně snažím dělat jak nejlépe v tu chvíli umím, ráda do věci chodím naplno nebo vůbec. Rodiče mi předali vzor velké pracovitosti a ochoty, a já mám radost, když mohu někomu pomoct, když můžu pro někoho něco udělat, něčím mu udělat radost, je to takový můj životní motor. Často to ode mě působí naivně, občas je to v můj neprospěch. Někdy naletím. Ale to nevadí, já mám lidi ráda. A jednou se ta energie zase vrátí. Tohle má pro mě v životě smysl.

Luboš Stehlík

Foto archiv

Foto Petr Kadlec.