Londýnský rodák Thomas Adès (nar. 1971) je po smrti Pierra Bouleze společně s Esou-Pekka Salonenem ve světě asi mediálně nejvýraznějším dirigentem-skladatelem. V Praze byl hostem České filharmonie a v Rudolfinu duší tří abonentních koncertů (3. – 5. prosince 2025); dramaturgicky náročných, odvážných a špičkově zahraných.
Fota Petra Hajská.
Program tohoto druhu bych čekal spíše od Pražského jara než od orchestru s fundamentem v hudbě 19. a první poloviny 20. století: Ferruccio Busoni – Tanzwalzer, Pierre Boulez – Messagesquisse, Gyorgy Kurtág – Petite musique solennelle (En hommage à Pierre Boulez 90), česká premiéra, Thomas Adès – Air, Homage to Sibelius pro housle a orchestr (česká premiéra), Thomas Adès – The Exterminating Angel Symphony (česká premiéra), Maurice Ravel – La Valse.
Pro všechny náročný program nastudoval dirigent s láskou k Busonimu, Boulezovi, Kurtágovi, Ravelovi, Sibeliovi i k sobě samému (měl jsem pocit i k orchestru) velmi zodpovědně a se silným vnitřním prožitkem. Nemohu napsat, že bych byl fanouškem jeho hudby i dirigování, ale jeho nadšení a charisma byly nakažlivé, takže jsem byl nadšen Busonim, Kurtágem i jeho poctou Sibeliovi, méně pak jeho symfonií. Ravela raději pominu, protože k úrovni řady kreací minulosti a současnosti mu dost chybělo (Abbado, Boulez, Dutoit, Pešek, Masur); do básně to mělo v koncepci dost daleko. Nicméně orchestr hýřil barvami a zahrál Ravela velmi dobře.
Velké maličkosti: Busoni měl okouzlující atmosféru. Je ikonickou reflexí a poctou nejen Johannu Straussovi, ale i Vídni přelomu 19. a 20. století. Kurtágova Malá slavnostní hudba je neskutečným gejzírem nápadů, mimochodem nikdy jsem neviděl hrát na pódiu Dvořákovy síně pět fléten. Zážitkem byl pro mě Boulez, jehož jsem byl v minulém století velký ctitel (kompozic i dirigování). Na pódiu hrálo sedm elitních filharmonických violoncellistů vedených koncertním mistrem Václavem Petrem. Bylo to pekelně těžké, složité, náladotvorné – zvuková lázeň neskutečné síly. Navíc provedení bylo lepší než autorská nahrávka s Violoncelles de Paris se sólistou Jeanem-Guihenem Queyrasem! Dalším vrcholem bylo Air s nebeskými houslemi Josefa Špačka, jenž navíc skvěle celý večer vedl Českou filharmonii v roli koncertního mistra. Nádherný kánonový oblouk. Vše je průzračné, jemně se proměňující, hudební proud je plný vynalézavých narážek na severskou krajinu. Probublávající neklid je však podřazen kontemplativnosti.
Adèsův symfonický Anděl zkázy je pokračováním stejnojmenné opery, jenže s větší mírou surrealismu, grotesky a nadsázky. Co v operní verzi může ve spojení s divadlem působit sugestivně, se mi tady při prvním poslechu jevilo jako asertivní spekulace a zaujala mě pouze valčíková parodie.
Někdo byl hudební hostinou Thomase Adèse nadšen, někdo šokován, což je dobře. Orchestr si zaslouží za profesionální výkon výtečnou, Josef Špaček a Václav Petr výtečnou s pěti hvězdičkami a skladatel za své dirigování včetně snahy o Ravela pochvalu.
Luboš Stehlík
