Večer 24. listopadu 2025 jsem strávil ve Smetanově síni pražského Obecnímu domu ve společnosti světově proslulého tenoristy Benjamina Bernheima, v Česku neznámé sopranistky Sandry Hamaoui, Prague Philharmonie, na vše dohlížel dirigent Nicolas André. (Pořadatelem byla renomovaná agentura Nachtigall Artists.)
Fota Petr Dyrc.
Byl to sice tematicky i geograficky jednostrunný večer, ale vůbec mi to nevadilo, protože byl umělecky uspokojivý a strukturovaný. Headline operního koncertu zněl Hlasy touhy – Od nevinnosti přes extázi až ke zkáze (dodal bych – a la l’Hexagone). Večer byl rozdělen do tří dějství: 1. Probuzení a touha (Offenbach – Hoffmannovy povídky, Gounod – Romeo a Julie, Bizet – Lovci perel, Carmen, Massenet – Manon), 2. Vášeň, pokušení a zoufalství (Massenet – Manon, Bizet – Carmen, Offenbach – Hoffmanovy povídky), 3. Rozloučení, odpuštění a transcendence (Gounod – Romeo a Julie, Bizet – Lovci perel, Meyerbeer – Robert ďábel, Massenet – Manon). K tomu několik skvěle zahraných operních předeher. Repertoár sice nevelký, ale plný proměn, nálad a emocí.
Nová koncertní mistryně Prague Philharmonia Pavla Tesařová.
Pan Bernheim dával v listopadu 2024 v Rudolfinu snový francouzský písňový recitál, o rok později operní, který nebyl z podstaty věci sice tak koncertovaný, ale byl na úrovni, o níž mohou středoevropští zpěváci jen snít. Dokonale využívá svůj výjimečný lyrický volumen podpořený decentní hereckou gestikou. Jeho hlas je kritikou přirovnáván k Lucianu Pavarottimu, což je samozřejmě nonsens. Jednak nemá Pavarottiho šíři, italskou barvu a sílu, jednak francouzská vášeň je jiná než italská, jiná je i pěvecká technika. Kdybych měl najít afinitu, tak mě napadají jména Beniamino Gigli nebo Aureliano Pertile. Srovnatelnou tenorovou hloubku hlasu jsem však v 21. století nepoznal.
Jemný soprán paní Hamaoui, kvalitativně přece jen jinde, působil v akusticky průměrném sále příjemně sametově a křehce. Od tenoristy mě nejvíce zaujaly árie z Romea a Julie, Werthera, duety z Lovců perel a Hoffmannových povídek, sopranistka byla nejpřesvědčivější v Manon. Vrcholem večera byla pro mě árie Nadira z Lovců perel a De Grieuxe z Manon, kde jsem slyšel od Bernheima nadpozemsky krásné mezza voce, jaké jsem neslyšel ani do Pavarottiho, ani od Flóreze nebo Gigliho. Bál jsem se dýchat. Prague Philharmonia hrála na úrovni nejlepších operních evropských orchestrů, dirigent byl zkušeným praktikem bez charismatu… Co se týká hlasových extrémů – tenorista na nejvyšší tóny občas zbytečně tlačil, neměl toho zapotřebí, sopranistka měla problém s nejnižšími tóny a občas distonovala. Přídavek: Manon (De Grieux, Manon).
Z Obecního domu jsem odcházel s pocitem příjemně prožitého večera a s přáním, že až se jednou jeden z nejlepších tenoristů současnosti do Prahy vrátí, posune se geograficky do jiných částí Evropy a třeba i do Ameriky.
Luboš Stehlík
