aneb tisíc půvabů klasického baletu
Fota Národní divadlo Brno.
Balet Národního divadla Brno pod vedením Mária Radačovského nabízí publiku dlouhou řadu zajímavých a nevšedních inscenací, které spojuje mimořádná umělecká kvalita. Nedávno ji obohatil Don Quijote s hudbou Ludwiga Minkuse. Tradiční balet v tom nejlepším slova smyslu, který velmi ocení publikum toužící po skutečné klasice a který možná přinese zajímavé poznání pro generaci jež vnímá nejčastěji balet ve víceméně jiných podobách. Stopa tohoto díla vede do Ruska. Jeho premiéra se konala roku 1869 v Moskvě. Skladatel Minkus se narodil sice roku 1826 zřejmě ve Vídni (některé prameny však uvádějí například i Velké Meziříčí) , ale velká část jeho života a uměleckých aktivit je spojena s Ruskem, kde kromě jiného spolupracoval s proslulým baletním tvůrcem Mariusem Petipou. Ten je ostatně i autorem libreta Dona Quijota, z jehož životního příběhu si vybral je jednu epizodu, v níž Cervantesův hrdina má spíš okrajovou roli ochránce milostného páru zápasícího o šťastné vyznění svého citu. Jak báječné téma pro balet!
Duší brněnské inscenace je choreograf José Carlos Mertínez, rodák ze španělského města Cartagena. Již jako tanečník se věnoval velkému klasickému a neoklasickému baletními repertoáru. Jeho kariéra je skutečně hvězdná: v roce 1997 byl jmenován prvním sólistou baletu Pařížské opery, byl uměleckým ředitelem Compañía Nacional de Danza v Madridu a od roku 2022 je uměleckým ředitelem baletu Pařížské národní opery. Sám hovoří o svém respektu k minulosti a tradici, současně však zcela přirozeně přizpůsobuje život na scéně vnímání současného publika. Jeho nová brněnská inscenace je pro všechny generace zážitkem, který nemá hluché místo. Sólová a sborová čísla na sebe navazují v rychlém, dynamickém sledu a vytvářejí tak velmi přitažlivý barevný celek. Pestrý v tom nejlepším slova smyslu. Rodilý Španěl si navíc plnými doušky užil taneční kreace kotvící v hispánské tradici. Výkony sólistů byly natolik mimořádné, že je lze slovy jen obtížně charakterizovat. Pár milenců Kitri – Basil (v premiéře Anna Tsygankova a Giorgi Potskhishvili) dokázal prezentovat mimořádnou techniku v citlivé rovnováze s něžností milostného vztahu. Těžko se hledají slova obdivu i u ostatních sólistů. Jmenujme alespoň Izabelu Gracíkovou, Adriana Sáncheze, Dillona Perryho, Hugo Martineze a João Gomese. Zvláštním křehkým kouzlem například dýchala Nakaka Ogawa v roli Dulciney.
Minkusova hudba není sice autorsky originálním skvostem své doby, nicméně jako základ baletního večera je skvělá: výrazný rytmus, zvuková barevnost, kontrastní nálady jednotlivých scén či okamžiků. Dirigent Ondrej Olos naplnil v čele Orchestru Janáčkovy opery ony výrazné potřeby klasického baletního večera dokonale.
Inscenace potěšila ty návštěvníky, kterým se už možná omrzely scény komponované, řekněme, z několika hladkých geometrických ploch. Tentokrát autor scénografie Iñaki Cobos Guerrero sáhl po tradičním prostředí, v němž pochopitelně hraje významnou roli krajina s větrnými mlýny. A to mile historizujícím způsobem, který ostatně odpovídá klasické tváři celého představení. Vzdálená krajina má podobu volné kresby, zatímco portál scény je lemován kulisami tvořícími průčelí tradičních španělských domů. To vše na jednu chvíli proměněno ve snový svět hvězdné oblohy.
Kostýmy pochopitelně spoluvytvářejí tradiční tvář inscenace. Zajímavým způsobem se tu prolínají dva světy: ryzí křehká baletní klasika a typický španělský a cikánský styl hýřící volány a vějíři. Pochopitelně že tu nechybí ani stylově výrazný živel toreadorů. A pak nezbytná monumentální figura v typickém brnění – Don Quijote…
Nová inscenace baletu Don Quijote má bezpočet hvězdných okamžiků, v nichž sólisté nadchnou publikum svojí úžasnou technikou. I tak je hlavním kvalitou tohoto večera představení jako celek. Rytmicky a dynamicky výrazná hudba, konkrétní prostor scény a především výkony sboru i sólistů. Tvůrci inscenace věnovali evidentně velkou pozornost detailům, z nichž pak vznikl celek podobný mistrovské mozaice.
Premiéru provázel neobyčejný ohlas publika. Časté spontánní ocenění jednotlivých výkonů vyvrcholilo pak v závěru skutečnými ovacemi. Patřily pochopitelně všem zúčastněným tvůrcům večera. Současně však byly zrcadlem skutečnosti, že klasický tradiční balet není přežitý, že neztratil nic ze své výrazové síly a kouzla.
Zuzana Ledererová
