„Hudba a život se neustále proměňují. Nic nezůstává stejné. A přesto vše plyne v harmonii.“ (z vánočního poselství Janáčkovy filharmonie Ostrava)
Poslední balíček „gramo“ recenzí věnuji nahrávkám domácí provenience, které by, dle mého pevného přesvědčení, mohly z důvodů, které naznačím, aspirovat na různé ceny, medaile či ocenění doma a ve světě.
Nejdříve seznam, který zatím není hodnotící: 1. Bohuslav Martinů: Houslový koncert č. 1, H 226, Igor Stravinskij: Divertimento pro housle a klavír, Bohuslav Martinů: Houslový koncert č. 2, H 293 – Josef Špaček, Miroslav Sekera, Petr Popelka, Symfonický orchestr Českého rozhlasu (Supraphon). 2. Bohuslav Martinů: Smyčcové kvartety č. 2, 3, 5, 7 – Pavel Haas Quartet (Supraphon). 3. Belfiato Quintet – Karel Husa (Supraphon). 4. Jan Dismas Zelenka – Missa Circumcisionis, ZWV 11, Missa Corporis Domini, ZWV 3. Collegium 1704, Collegium Vocale 1704, Václav Luks (Accent). 5. Vítězslava Kaprálová: Kompletní orchestrální dílo – Janáčkova filharmonie Ostrava, Alena Hron, Veronika Rovná, Tomáš Vrána (cpo). 6. Youth. Kaprálová Quartet (Animal Music).
Nahrávka Youth (ANI 145-2) je mladá z několika důvodů. Nejviditelnějším je mládí Krása Quartetu, druhým je vročení nahraných skladeb, třetím mladistvá energie, otevřenost a kreativita vydavatele Animal Music, která by se měla míjet se stářím majitele labelu. Na debutové desce nemůže chybět hudba Hanse Krásy Téma a variace (1935 – 36) a hlavně Smyčcový kvartet op. 2 (1921), který patří k nejpozoruhodnější české meziválečné komorní tvorbě. Zajímavým tahem je zařazení hudby dirigujícího skladatele Karla Ančerla (světová premiéra Dvou fug) z roku 1927. Samozřejmým pandámem je Divertimento, WV 32, Erwina Schulhoffa z roku 1914. Hudba Krásy a Schulhoffa vznikla téměř v témže věku, nicméně kompozičně zajímavější i zralejší je Krása. Ančerl je vzrušující dnešní dirigentskou pozicí autora a skvělým zvládnutím barokní formy, ale emoční účinek z poslechu nebyl tak silný.
Úroveň interpretace mě příjemně překvapila. Živě jsem soubor zatím neslyšel, ale měl jsem pocit vyrovnanosti, což není u nás běžné (Šárka Petříková – první housle, Jan Palouček – druhé housle, Daniel Menhart – viola, Marie Forestová – violoncello). Jsem velmi zvědav na jejich další projekty, na zvládnutí Mozartů, Beethovenů, Dvořáků, Šostakovičů, prostě tradičního repertoáru, na věrnost značce souboru a jestli dramaturgicky nesmírně přínosný program zaujme nějakou porotu. Například cenu za talent roku by si každopádně zasloužili.
Janáčkova filharmonie Ostrava vydala u německé cpo (555 568-2) kompletní orchestrální dílo Vítězslavy Kaprálové (1915-1940) – záslužný počin, který má různé aspekty. Vydat v dnešní době něco tak nekomerčního je odvážné, jakkoli z podstaty aspirující na ceny a ocenění kritiků. Nejvíc mě zaujaly Klavírní koncert d moll (velká zásluha klavíristy Tomáše Vrány) a Suita rustica. Dirigentka Alice Hron vedla orchestr skvěle a inspirovala jej k mimořádnému vzepětí sil. Přínos sopranistky Veroniky Rovné byl sice dílčí, ale příjemně pozitivní. Nedivím se, že nejen v Německu projekt zaujal. Škoda, že se nedozvíme, kam by vývoj paní Kaprálovou v době poválečné zralosti zavedl. Její hudba je zajímavá, v některých případech jedinečná, v jiných průměrná či hledající.
CD dechového kvinteta Belfiato není debutem, ale objevností došlo ze všech nahrávek, o nichž píši, nejdál. Je věnován jedinému skladateli – Karlu Husovi (SU 4369-2). Od Supraphonu velká odvaha. Na ploše 54 minut jsou nabídnuty tři cykly: Pět poemů z roku 1994, Vzpomínky pro dechové kvinteto a klavír (1982) a Serenáda pro dechové kvinteto, smyčce, xylofon a harfu z roku (1963). Při mém jméně bych měl vzývat Pět poemů, neboť v duchu Messiaena je to pocta ptákům, jejich letu ve výškách, nářku, boji i umírání, ale protože nejsem nadšencem pro aleatoriku a mikrotóny, zůstal jsem „jen“ v němém údivu a hlubokém, respektu laika. Kupodivu nezajímavější a nejprovokativnější bylo pro mé uši hudební tvarosloví Vzpomínek, kde uslyšíte nejpodivnější zvukové kombinace, zvláštní barvy a rytmickou pulsaci. Občas připomínají fantasmagorii. Leč je to hudba nesmírně silná a nutí k opakovanému střetu. Musím dodat, že na mě sice emociálně působila silně, ale bez partitury jsem ji pochopil je zčásti. Relativně „tradiční“ a vstřícná je Serenáda, přepracování Slovenských evokací pro klarinet, violu a violoncello. Celou nahrávku jsem užasle vnímal virtuozitu, souhru a existenciální nadšení dechového kvinteta, dnes v Česku vůdčího – Oto Reiprich, Jan Souček, Jiří Javůrek, Jan Hudeček a Kateřina Javůrková. Kdybych měl tu moc, nahrávku bych nominoval klidně i na cenu Gramophonu.
Následují dvě pocty Bohuslavu Martinů. Tou první je nahrávka Smyčcových kvartetů č. 2, 3, 5, 7 Pavel Haas Quarteta (Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel, Šimon Truszka, Peter Jarůšek – SU 4368-2). Soubor u nás a v Evropě vážený a úspěšný, o čemž svědčí řada cen. Nejvíc se mi líbily nahrávky sedmého kvartetu Concerto da camera a známé pětky (H 268). Technická úroveň je mimořádná, mě však chybí „martinůovská vřelost“, v níž by měl být leaderem primárius, jedno jestli muž nebo žena. V tomto případě jsem slyšel výkony, které mě uspokojily více, například Jiří Novák, Josef Vlach, Bohuslav Matoušek, Jiří Panocha, Jakub Fišer… Při kreditu tohoto souboru je asi důvodné přepokládat nominace na různé ceny, nicméně pro mě by to byl kandidát s otazníkem.
Nahrávka Prvního a Druhého houslového koncertu Josef Špačkem, Petrem Popelkou a Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (SU 4371-2) navazuje na předchozí martinůovský projekt s Koncertem pro housle, klavír a orchestr, Sonátou č. 3 pro housle a klavír a Pěti krátkými kusy pro housle a klavír s týmž orchestrem a dirigentem (SU 4330-2); i zde se na unikátním výsledku podílí klavírista Miroslav Sekera.
Jestliže jsem u projektu z roku 2023 byl výsledkem mile překvapen, v roce 2025 jsem byl ohromen. Josef Špaček hraje oduševněle, vroucně, stylově a technicky dokonale, i když houslové party jsou velmi náročné. Petr Popelka připravil orchestr dokonale a svým entusiasmem a nadšením pro Martinů je inspiroval ke skutečně světovému výkonu. Výsledek je od Špačka stylově, technicky a tónově stejně dobrý jako u Bohuslava Matouška v jeho martinůovském kompletu z první dekády 21. století, jen dirigent a orchestr jsou lepší. Pianista Sekera se skvěle uplatnil v Divertimentu Igora Stravinského pro housle a klavír, což jest suita z baletu Polibek víly. Jakkoliv ruský neoklasicismus v tomto případě v podstatě souzní s Martinů, nechápu, proč se vydavatel rozhodl oba geniální koncerty doplnit právě Stravinským (že by komerční aspirace?) a pominul další houslovou koncertantní hudbu Martinů. Mě to vadí, ale porotám různých nahrávacích soutěží jistě nikoliv. Nicméně určitě bych nahrávku určil za vítěze ceny Anděl a měla by aspirovat na cenu britského magazínu Gramophone. Petru Popelkovi za jeho zásluhy o českou hudbu (Smetana, Dvořák, Martinů…) by měl, při vědomí, že příští rok skončí jeho mise v rozhlasovém orchestru, předseda Senátu Parlamentu ČR udělit Stříbrnou medaili, když bude asi opomenut prezidentem republiky.
Na konec kandidátského balíčku nahrávek vydaných v roce 2025 jsem si nechal hudbu 18. století. Před časem jsem napsal: „Již dvě dekády oblažuje naše uši Collegium 1704 – instrumentální orchestr a komorní sbor Collegium Vocale 1704. Většinou praktikují hudbu baroka, ale slyšel jsem je skvěle ukročit do vod rokoka, klasicismu a hudby první poloviny 19. století. Zajímavým úletem a projektem k zamyšlení bylo provedení Smetanovy Mé vlasti na festivalu Pražské jaro v květnu 2021. Obě tělesa založil, vymodeloval a dosud vede Václav Luks. Jeho erbovním skladatelem vždy byl Jan Dismas Zelenka.“
Na titulu, který vydala firma Accent (ACC 24416) a jenž si soubor daroval k svému výročí, jsou dvě Zelenkovy mše. Slavnostní Missa Circumcisionis Domini nostri Jesu Christe, ZWV 11 (Mše obřízky), kdysi jistě udělala radost panovnickému dvoru v Drážďanech, zvláště pak nejkatoličtější arcivévodkyni Marii Josefě. Jásavost, radost a naděje z ní přímo tryská – tři trubky, tympány, dva lesní rohy, nádherný hoboj, efektně užité smyčce, zářící sbor, sylabické synchronizace not a slabik… Některé hudební libůstky možná vychutnali v době premiéry jen gurmáni (jemné Crucifixus, jásot v třídobém Pleni sunt caeli, geniální sbory, a capella i tutti, láskyplné ex Maria Virgine, naléhavá prosba miserere nobis, využití efektu echa, vynalézavá polyfonie – fuga Cum sancto spiritu). Je to geniální hudba a přišlo mi, že je skutečně prostoupena Duchem svatým, jak skladatel chtěl. Výrazově sugestivní dramatičnost se střídala (někdy i střihově) s andělskou něhou a Zelenka mě neustále překvapoval. Vrcholem, jak se sluší, bylo závěrečné Agnus Dei a modlitba miserere nobis – smiluj se nad námi – a dona nobis pacem – daruj nám pokoj.
Missa Corporis Domini, ZWV 3, má skromnější obsazení – sóla, sbor a orchestr se dvěma hoboji. Václav Kapsa, autor brilantního sleeve note nahrávky, připomíná, že Monika Unterberger kdysi uzavřela svoji analýzu dvou fug ze Zelenkovy pozdní Missy Dei Patri postřehem, že komponování bylo pro Zelenku exegezí, tedy nikoli jenom ztvárněním, nýbrž výkladem zhudebňovaného textu. To platí i pro obě mše na této desce.
Interpretace je mimořádně zdařilá. O dokonalosti orchestru není třeba psát. Nicméně mě příjemně překvapil například tenorista Rodrigo Carreto, který dosahoval evropské barokní špičky. Václav Luks mše s oběma svými soubory (Collegium 1704, Collegium Vocale 1704) a sólisty interpretuje s neuvěřitelným nadšením, nasazením a empatií. Kdybych rozdělil nahrávky na molekuly, musel bych dojít k závěru, že v Evropě existují zpěváci ze zajímavějšími hlasy (sólovými i sborovými), jsou lepší houslisté i hráči na dechové nástroje, ale v Zelenkovi platí možná ještě více než u jiných skladatelů baroka úsloví, že v jednotě je síla. Společné úsilí tvarované mezinárodně mimořádným dirigentem a podpořené kvalitním nahrávacím týmem vyústilo ve výsledek, který bych označil na poli historicko poučené interpretace starší hudby jako evropskou nahrávku roku.
Představil jsem vám šest nahrávek hodných vaší pozornosti. Všechny by měly kandidovat na nějakou cenu. Co se týká chudé situace v České republice, tak dvě, kdy české umělce vydaly zahraniční labely, mají smůlu kvůli hlouposti stanov cen Anděl. Některé mají v cizině menší šanci uspět, jiné větší. Kdybych se měl pokusit o predikci, pak nejvíc aspirací bych dal Martinů Josefa Špačka a Martinů Haaseova kvarteta a doufám i Zelenkovi Václava Lukse. Ale kdoví… Bude-li vnímat nějaká komise vedle kvality interpretace i dramaturgický přínos, pak by měl uspět Hába Belfiata. Nezbývá než čekat na ohlasy „odborníků“ a hlasy lidu. Každopádně rok 2025 byl v klasické hudbě digitálně úspěšný.
Luboš Stehlík
