Onehdy jsem s hrůzou zjistil, že mám plný šuplík nahrávek, které jsem dosud neslyšel; postupně se hromadily větší část tohoto roku. Jelikož nechci s takovým dluhem vstoupit do roku 2026, počal jsem je po řadu večerů poslouchat. Jsou však různého typu od různých firem, takže jsem se rozhodl zvolit systém balíčků. Ostatně termín balíček u nás zpopularizovali politici, tak proč jej nepoužít pro systemizaci hudby.
První balíček (další budou do konce roku následovat) obsahuje reflexi letošních novinek nadnárodní korporace Warner Music, tedy labely Erato, Nonesuch a Warner Classics. Pro úplnost informace: Warner Music ČR nedávno zrušila systemizované externí místo manažera pro klasickou hudbu a přestala ji s odbornou veřejností „komunikovat“. Tím, že pro ni klasická hudba není dokonce ani apendixem, vyslala signál, že je klasika marketingově nebaví a vzrušující produkce třeba firmy Erato ji nezajímá, tudíž se jí nechce kompetentně věnovat. Nemohu se zbavit myšlenky, proč je to oněm slavným labelům jedno… Takže toto je asi poslední reflexe této nadnárodní firmy v Polyharmonii, anžto se k novinkám nejsem schopen dostat, abych vám o nich mohl referovat. Kdopak ji bude v Česku následovat?
Na stole mám sedm titulů a jasným vítězem je Dido & Aeneas Henryho Purcella (Erato). Příběh první anglické opery světového dosahu jistě nemusím hlubokomyslně rozebírat. Premiéra se konala údajně roku 1689 ve škole mladých šlechtičen, kterou provozoval v londýnské Chelsea taneční mistr a choreograf Josias Priest. (Někteří ovšem tvrdí, že Purcell svou operu původně napsal přímo pro královský dvůr Jakuba II. nebo dokonce ještě dříve pro Karla II.) Zdrojem libreta je Vergiliův epos Aeneis, líčící vášnivou lásku kartaginské královny Dido a trojského hrdiny Aenea. Možná nejsilnější stránkou opery je její intimita, melancholie a lidskost. Hlavní hrdinku zpívá jedna z nejlepších (mezzo)sopranistek současné doby Joyce DiDonato a je dle mého mínění těžko překonatelná. Jejím partnerem i protivníkem je Michael Spyres, který představuje velmi vzácný pěvecký obor – baritenor. Ani u něho mě nenapadá nikdo, kdo by se mu v roli Aenea vyrovnal. Silné je však i obsazení vedlejších rolí: Fatma Said, Hugh Cutting, Carlotta Colombo… Nemá-li opera špičkový orchestrální fundament, jsou i nejlepší vokální výkony marné. Zde je vše díky Il Pomo D´oro (orchestr i sbor), stálému partneru paní DiDonato, ve zlatém seku. Dirigent Maxim Emelyanychev má vše pevně v rukách. Nahrávka byla pořízena v budově Essenské filharmonie v rámci evropského turné, které zahrnovalo i další významná místa jako Théâtre des Champs-Élysées nebo Teatro Real de Madrid. Je zcela mimořádná! Národní divadlo Praha sice chystá na leden 2026 premiéru, ale bude těžké se hudebně byť jen přiblížit této nahrávce.
Upřímně vyznávám, že jsem nikdy nebyl a nejsem vášnivým ctitelem drnkacích nástrojů, tedy hlavně kytary a mandolíny. Už na konzervatoři mi přišli kytaristé tvrdošíjně cvičící úpravy Bacha legrační, i když čas od času jsem slyšel výjimky – v 90. letech to byl například Julian Bream… Díky čtyřiačtyřicetilému Chrisi Thilemu už vím, že Bach se dá věrohodně zahrát i na mandolínu. Nejdříve vydal nahrávku houslových Sonát a partit, sv. 1, kde jsou Sonáta č. 1 g moll, BWV 1001, Partita č. 1 h moll, BWV 1002 a Sonáta č. 2 a moll, BWV 1003. O ní řekl: „Tato deska pro mě není o ikonické houslové hudbě hrané na mandolínu – něco jako: ‚Páni, to je zábava, hraje na divný nástroj!‘ Je o tom, že Bach je jedním z největších hudebníků všech dob, že sólová houslová hudba patří k jeho nejlepším dílům a že mandolína má potenciál vrhnout ji do nového a doufejme zajímavého světla.“ Letos vydal na labelu Nonesuch, dvanáct let po prvním, druhý díl (Bach – Sonatas & Partitas, Vol. 2), kde jsou Partita č. 2 d moll, BWV 1004, Sonáta č. 3 C dur, BWV 1005 a Partita č. 3 E dur, BWV 1006. Je stejně dokonalý jako díl první, Thiel má ohromující techniku. Jeho interpretace je svým způsobem poučená, i když, nejsa specialistou na baroko a mandolínu, nevím, zdali je uctivá… S aranžemi smyčcového či cellového Bacha na kytaru mám problém, s mandolinovou verzí ještě o řád větší, jakkoli se nebráním myšlence, že si mohl nějaký barokní mandolinista doma nebo mezi přáteli nějakého Bacha „štrejchnout“. Nicméně zvukový vjem je komický a nové světlo jsem neslyšel, neviděl. Leč mohu se mýlit a je dozajista možné, že se najdou posluchači, pro něž to bude brána do světa klasické hudby. Americký hráč na mandolínu, skladatel a zpěvák Chris Thile se rozhodl pro jiný, osobnější přístup k dílům uctívaného skladatele. Tentokrát si dovolil ještě mnohem více improvizační volnosti a kromě toho album vznikalo postupně na několika poněkud netradičních místech osobního významu – Reservoir Studios a Tompkins Square Park v New Yorku a dále Farrell Recital Hall na Murray State University a rekreační komplex Blackberry Farm ve Wallandu. Nejpodstatnější změnou oproti prvnímu dílu je ale fakt, že Thilemu podle jeho vlastních slov v tomto případě nešlo tak usilovně o to, zda by se jeho nahrávka líbila Bachovi, ale především o to, aby se líbila jemu samotnému. Aby si na ní mohl ověřit platnost svých osobních preferencí i antipatií a snažil se ve své interpretaci známých skladeb najít a zprostředkovat něco jedinečného. Dejte mi vědět, jestli vás „Bach podle Chrise Thileho“ zaujal.
David Fray (1981) patří mezi nevelkou množinu klavíristů, jejichž nahrávky a způsob hraní mám rád. Například nahrávku Bachových Goldbergových variací z roku 2021 považuji za jednu z nejlepších. Odlehčením je nový titul Baroque Encores (Warner Classics), kde stojí vedle sebe a vlastně i synergicky v sobě drobničky od Bacha, Rameaua, D. Scarlattiho, Couperina, Royera a Vivaldiho. Jsou to nejen klavírní kousky, ale i skladby varhanní, flétnové, houslové, orchestrální, kantátové. Mnohé z nich mají slavná jména aranžérů – Kempff, Feinberg, Monsaingeon, Stradal, Busoni, Siloti. Jejich práce je hodně přesvědčivá, o stupeň zajímavější je však interpretace. Už jenom poslouchat rozlišení dikce Francouzů a Bacha… A má to ještě jeden aspekt – titul je bytostným symbolem tvůrčí svobody, podmíněné pokorou. Podle mě by to mohl být skvělý vánoční dárek. Aspoň já tak (s těžkým srdcem) učiním.
Předloni jsem se poprvé setkal s okouzlujícím jemným hlasem sopranistky Lei Desandre a virtuozitou loutnisty Thomase Dunforda. Letos jim label Erato vydal novinku a opět je to anglická barokní hudba – Songs od Passion. A opět jsem nadšen. Nahrávka svým způsobem doplňuje album Idylle. Na albu výborně hostují další čtyři zpěváci nastupující generace: barytonista Huw Montague Rendall, alt Jess Dandy, tenor Laurence Kilsby a bas Alex Rosen, skrývající se pod názvem Jupiter. Dowland je známý svými intimními evokacemi milostné melancholie ve svých skladbách pro hlas i loutnu, zatímco hudba Purcella – největšího britského skladatele barokní éry – zahrnuje bohatou rozmanitost nálad a emocí. V popředí alba Songs of Passion jsou dvě Purcellova divadelní díla: Královna víl a Dido a Aeneas. Strhujícím vrcholem je slavný Didin nářek „Když jsem položena v zemi“. Titul, který naléhavě doporučuji vaší pozornosti.
Francouzský houslista Etienne Gara o své nejnovější nahrávce, nazvané tajuplně Kabinet kuriozit, říká: „Toto album je nádhernou mozaikou krátkých skladeb, které se od sebe nemohou více lišit a které sahají od baroka až po současnost, respektive zítřek. Berte ho prostě jako hudební adventní kalendář, kde každá skladba otevírá nové okno do hudebního vesmíru. Sám mám široké zázemí a mnoho zájmů, doprovázených neomezenou zvědavostí, a proto mě naplňuje spojování různorodých prvků, které sbírám na mnoha místech a z různých hudebních obzorů. Na tomto albu tak vedle sebe najdete klasické hudební motivy, filmovou hudbu ze slavných filmů jako jsou Pulp Fiction a Psycho, miniatury Philipa Glasse i malé kuriozity napsané speciálně pro nás, které pomáhají překlenout propast mezi klasickou hudbou a dnešním rozmanitým publikem.“ Instrumentální ansámbl Delirium Musicum i CD Cabinet of Curiosities (Warner Classics) nesou v sobě tutéž rozpustilou DNA, která překračuje hranice a přináší vzrušení, vášeň a odhodlání. Jinými slovy, najdete tu „delirantní“ koncert, v němž každý objeví něco, co zná, něco, co miluje, a něco, co vzbudí jeho zvědavost. Gara vytváří kontrasty, které by mě nenapadly: Roubanis – Satie, Rebel – Price, Schubert – Pärt, Barber – Hermann, Glass – Saint-Saëns, Lee – Smith. Občas jsem byl okouzlen, občas zmrazen, ale stojí to za to.
Všem je znám osud varhan v pařížské katedrále Notre-Dame a boj o jejich záchranu při požáru v dubnu roku 2019. Jeden z tamějších titulárních varhaníků Vincent Dubois (hlavním je Olivier Latry) vytvořil testament i celebraci hlavního nástroje, vybral hudbu, která se snaží vystihnout jeho duši a nazval nahrávku poněkud pateticky Eternal Notre-Dame. Kdo si desku přes internet koupí, může se těšit třeba na Toccatu z Widorovy Páté varhanní symfonie, Vierného aranži Rachmaninovova Preludia cis moll a nemůže chybět Bachova Toccata a fuga d moll, která však na tak obrovitém varhanním stroji zní podle mého mínění poněkud nepatřičně. Dubois upravil, nevím proč, dokonce i výběr z Ravelova klavírního cyklu Le Tombeau de Couperin. Jako správný francouzský patriot završil nahrávku patetickým Balbastreho Marche des Marseillais et l´Air Ça-ira, kde mi jediný poslech bude stačit pro celý zbytek života.
Alter ego (Warner Classics) – dva Davidové, dva různé nástroje. David Bergmüller je respektovaný barokní loutnista a skladatel, David Orlovsky jest uznávaný klarinetista a skladatel. Druhé já směřuje nejen k prolínání identit, ale synergii, někdy i k antagonismu. Je to artový produkt, který odráží 21. století, kdy je možné v podstatě vše a záleží na umělci, jak vyjádří stav duše, stav světa, stav hudby. Najdete zde kompoziční synergie Eileen, Serendipity, Zeitfaltung, osobní vize Napoli Sketech 2, Ada i barokní zrcadla (Purcell. Kapsperger, Dowland). Zvláštní reflexe postindustriální současnosti. Férově konstatuji, že této atomizované hudební nabídce nerozumím, ale určitě se najde i v Česku nějaká množina lidí, pro něž bude tvorba této dvojice zajímavá.
Luboš Stehlík
