Světově proslulá hudební přehlídka Arena di Verona Opera Festival, konající se letos v amfiteátru v historickém centru Verony ve dnech 13. června – 6. září 2025, zahrnula do svého dramaturgickém plánu 102. ročníku pestrou operní, baletní a koncertní nabídku. Z operních produkcí děl Giuseppa Verdiho Aida, Nabucco, La traviata a Rigoletto či Carmen Georgese Bizeta oslnil návštěvníky „avantgardní Gesamtkunstwerk“ italského režiséra, scénografa, kostýmního výtvarníka, světelného designéra a choreografa Stefana Podyho, jehož inscenační koncept dvou Verdiho oper se nesl i na vlně okázalého režisérismu.
Foto Ennevi „Courtesy of Fondazione Arena di Verona“.
Před zahájením festivalu vyjádřila vrchní intendantka Nadace Arena di Verona Cecilia Gasdia ve Veroně své přání, spjaté nejen s touhou získávat pro slavný amfiteátr každým rokem stále více zájemců z různých zemí světa, ale vyzdvihla i stávající realitu průběžného restaurování arény, kde se v roce 2026 uskuteční závěrečný ceremoniál Zimních olympijských her a posléze i slavnostní zahájení Zimních paralympijských her.
Historické centrum Verony je od roku 2000 zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO a pro svoji krásu a bohatství památek je vyhledávaným místem mnoha turistů. Ostatně slavný anglický dramatik William Shakespeare situoval děj své proslulé tragédie Romeo a Julie právě do Verony, kde se ve vzdálenosti asi třicet minut pěšky od amfiteátru, nachází v uličce Via Cappelo 23 také Casa di Giulietta, socha Julie i slavný balkón milenců z rodu Monteků a Kapuletů, jenž se objevil i v zahraničních filmech. Do dějiště Shakespearova dramatu proudí neustále mnoho zvědavých návštěvníků.
Veronská aréna patří mezi nejlépe zachované římské amfiteátry na světě. V Itálii společně s římským Koloseem a amfiteátrem Flavio Neoriano v Pozzuoli u Neapole, v Chorvatsku s arénou v Pule, ve Francii s amfiteátry v Arles či Nîmes nebo v Tunisu s kolosei v El-Jem a Uthině na africkém kontinentě.
Personální ředitel Nadace Arena di Verona Stefano Trespidi je velmi hrdý na návštěvnost divadla. Z pohledu uměleckého se zejména těší z prezentované nabídky více režijních stylů: „Aréna je jedinečné divadlo, které je schopné ve svých výsledcích prokázat se mimořádným zájmem o představení i koncerty. V sezoně navštíví naši scénu až 420.000 diváků, z nichž šedesát procent pochází z různých zemí světa. Můžeme být velmi hrdí na kulturu naší země. Všichni zájemci o operní produkce mají možnost zhlédnout operní díla v různých režijních stylech se scénografiemi od malovaných kulis přes realismus až po modernu, což je v naší nabídce velká příležitost pro milovníky opery, kteří během třech měsíců mohou navštívit velmi odlišné produkce.“
Radní města Verony Marta Ugolini, která má na starosti resort kultury, se blíže vyjádřila i k zajímavým profesním vazbám, úzce provázaným až ke sféře byznysu: „Naplňuje nás velkou radostí a spokojeností vidět, jak důležité podniky i nejrůznější reprezentanti města jsou součástí aktivit Nadace Arena di Verona. Jsme nadšeni, že se neustále snaží rozvíjet úzké vazby mezi kulturou a kulturními produkcemi našeho regionu, což je krásné. Vzájemné profesní vztahy na úrovni propojení byznysu a kultury chceme v budoucnu stále podporovat.“
Nabucco
Ze světoznámých dirigentů byl letos v programové nabídce preferován izraelský maestro Pinchas Steinberg, který byl s ohledem na 25. jubileum od svého debutu ve veronské aréně přizván k nastudování Verdiho opery Nabucco, jejíž premiéra zahájila festival. Dílo inscenoval Stefano Poda.
Ohlédneme-li se do minulosti zrodu opery Nabucco, Giuseppe Verdi složil kompozici v roce 1841 a již její premiéra v Teatro alla Scala v Miláně byla 9. 3. 1842 velmi úspěšná. Libreto Temistocla Solery, původně psané pro Ottu Nicolaie, jenž text odmítl zhudebnit, nabídl Verdimu intendant La Scaly Bartolomeo Merelli. Skladatele vyzval ke kompozici v době jeho těžké životní krize, kdy chtěl přestat komponovat. Po velkém úspěchu Nabucca však dostal Verdi od Merelliho další operní nabídky.
Foto Ennevi „Courtesy of Fondazione Arena di Verona“.
Nabucco bylo Verdiho prvním politickým dílem s dramatickým příběhem, jenž byl rozvíjen na půdorysu historického pozadí a exotického prostředí. Příběh opery je situován do Babylóna a Jeruzaléma v době 6. století před naším letopočtem, přičemž vychází z atmosféry babylonského zajetí Židů a jejich osvobození.
Biblický příběh o zajetí Židů a jejich obav z války s Babylonem, koncipoval italský režisér Stefano Poda v abstraktních obrazech, které v avantgardním pojetí s minimem konkrétních náznaků reality ve výstižné paralele přesunul z originální linie libreta až do osobité futuristické vize. Silné sugestivní prolnutí dramatických scén s avantgardou, se opíralo o hypermoderní řešení scénografické koncepce.
Foto Ennevi „Courtesy of Fondazione Arena di Verona“.
Sugestivní situace inscenoval Stefano Poda i pro sboristy. Obrazy Židů odvlečených do babylonského zajetí a Zachariášova věštba jejich osvobození, umocnily v závěrečných scénách dějovou katarzi a silné drama s leskem futurismu.
Verdi ve své třetí opeře exponuje poprvé baryton v titulní roli a také úzce sepjatý komplikovaný vztah dcery a otce, jenž později dominuje i v jeho dalších operních dílech. Titulní dramatickou barytonovou roli krále babylonského Nabucca ztvárnil 21. srpna 2025 ve veronské aréně velmi dobře mongolský barytonista Amartuvshin Enkhbat. V klíčové scéně, kdy Nabucco přesvědčuje Židy a Babyloňany, aby zavrhli své bohy a uctívali jen jeho, zpíval s hlubokou přesvědčivostí.
Lesk kostýmů, scény i světelného designu byl ovšem v průběhu celé opery mnohdy silnější než vnitřní rozehrání rolí daného obsazení. Po boku Enkhbata zazářila v roli Abigail, domnělé starší dceři Nabucca, ruská sopranistka Olga Maslova. Její postava intrikánky usilující získat nástupnictví na babylonském trůně byla velmi detailně propracována v technice i gestech. Když ve třetím dějství vzrostla touha Abigail, zmocnit se královské koruny a donutit Nabucca k vynesení rozsudku smrti nad Židy, vložila do svého projevu mimořádný herecký vklad.
Ruská mezzosopranistka Aigul Akhmetshina zpívající Fenenu byla velmi dobrá. V okamžiku osvobození ze Zachariášových rukou židovským vojevůdcem Ismaelem, zpívala s grácií lyriky. V rozhodující situaci, kdy král Nabucco zvolil Fenenu za následnici trůnu, poté co se Abigail nezdařily intriky získání následnictví na babylonském trůně z důvodu odhalení jejího otrockého původu, se Akhmetshina otevřela i vřelému projevu ve své technice s širším spektrem barev.
Mexicko-americký tenorista Galeano Salas, kterýztvárnil Ismaele, syna krále Jeruzalemského, prodchnul postavu emočně sevřenější seriózností i dobrým vokálem. Korejský basista Simon Lim vtiskl postavě židovského velekněze Zachariáše důstojnost a zpěvu dodal i jistou okázalost. Velekněz Baalův, italský basista Gabriele Sagona, vytvořil na jevišti vedle Zachariáše druhou charakterově mocenskou roli s dramatickým espritem. Z dalších vedlejších rolí zaujal italský tenorista Matteo Macchioni při ztvárnění vojáka Abdalla a italská sopranistka Daniela Cappiello postavou Anny, oba zpívali se ctí.
Izraelský Maestro Pinchas Steinberg dirigoval Orchestra della Fondazione Arena di Verona s vášní i hlubokým porozuměním pro styl skladatele. V emocionalitě hudebního vyjádření exponoval gradačně dramatické situace i s pointami, lyrice nechyběla něha, vroucnost, bolest i radost. Orchestr skvěle podpořil dramatický účinek. Sbormistr Roberto Gabbiani dovedl členy vokálního tělesa Coro della Fondazione Arena di Verona k výjimečnému výkonu.
Foto Ennevi „Courtesy of Fondazione Arena di Verona“.
Aida
Podíváme-li se do historie zrodu opery Aida, Giuseppe Verdi komponoval dílo údajně na objednávku pro nové egyptské operní divadlo v Káhiře, které se otevřelo veřejnosti u příležitosti oslav zahájení provozu Suezského průplavu (1869). Okolnosti vzniku kompozice, která rovněž jak opera Nabucco patří k nejvýznamnějším skvostům operní historie, však byly komplikované.
Když egyptský místokrál Khediv Ismail Pasha zahajoval v roce 1867 egyptskou expozici Universelle v Paříži, navštívil tehdy v Opeře Le Peletier i představení Verdiho opery Don Carlos. Později skladatele požádal, aby složil ódu pro slavnostní otevření Operního domu v Káhiře, ale G. Verdi jeho výzvu odmítl. Divadlo bylo zahájeno jiným skladatelovým dílem, operou Rigoletto.
Dramatickou operu Aida o čtyřech dějstvích složil Giuseppe Verdi v letech 1870 – 1871. Při komponování vycházel z námětu francouzského egyptologa Augusta Marietta. Když se jednalo o text libreta, měl G. Verdi nejdříve po boku svého kolegu z tvorby na opeře Don Carlos, jímž byl francouzský libretista Camille du Locle. V Egyptě však upřednostnili italštinu a navíc také G. Verdi údajně zvažoval únorovou premiéru Aidy v roce 1872 v Teatro alla Scala. Manažer káhirské opery Paul Draneth však úspěšně zasáhl, aby se premiéra opery uskutečnila v Egyptě. G. Verdi se obrátil na svého vydavatele Giulia Ricordiho se zájmem, aby libreto napsal Antonio Ghislanzoni. Žádosti libretista vyhověl. Kostýmy a dekorace byly zhotoveny v Paříži. Dílo hudebně nastudoval dirigent Giovanni Bottesini a světová premiéra sekonala 24. 12. 1871 v Operním domě v Káhiře.
V rámci 102. ročníku letošního operního festivalu ve veronské aréně, byla do programu letní nabídky zařazena opera Aida v režii Stefana Pody, jejíž premiéra v titulní roli se slavnou operní rusko-rakouskou divou Annou Netrebko se konala již před dvěma lety u příležitostí velkolepých jubilejních oslav operního festivalu.
Foto Heads collective „Courtesy of Fondazione Arena di Verona“.
Foto Heads collective „Courtesy of Fondazione Arena di Verona“.
Avantgardní inscenace Stefana Pody využívá v oslnivém efektu mnoho zrcadlových a reflexních elementů s centrálním symbolem moci, obrovské pohyblivé ruky tyčící se nad jevištěm. Dle režiséra, scénografa, kostýmního výtvarníka, světelného designéra a choreografa Stefana Pody představuje ruka lidskou sílu. Jeho ultramoderní koncept ovšem poněkud „přehlušil“ hudbu Giuseppa Verdiho.
S ohledem na Benátské bienále, nejvýznamnější světovou přehlídku současného výtvarného umění, probíhající v každém lichém roce v Benátkách od konce 19. století, byla mnohými odborníky vnímána Podyho inscenace jak „výtvarná instalace“.
Foto Heads collective „Courtesy of Fondazione Arena di Verona“.
Dne 24. srpna 2025 nabídl festival zajímavé mezinárodní obsazení, ve kterém dominoval nejvíce ázerbájdžánský dramatický tenorista Yusif Eyvazov. Aida a její otec, etiopský král Amonasro, v podání uruguayské sopranistky Marii José Siri a korejského barytonisty Youngjuna Parka vnesli do situací silnou výrazovou expresivitu. Hlasově byli velmi dobří, sopranistka flexibilnější a lyričtější. V intimních situacích projevu lásky mezi Aidou a Radamesem, kterého skvěle herecky i pěvecky rozehrál s oslnivou vnitřní dramatičností ázerbájdžánský tenorista Yusif Eyvazov, zaujala sopranistka nadšené publikum ještě více.
Radames si s elegancí naklonil i faraonovu dceru Amneris, kterou s nadhledem rozehrála polská mezzosopranistka Agnieszka Rehlis, jež zpívala noblesou. Korejský basista Simon Lim vtiskl veleknězi Ramfisovi sice objemný temný hlas, ale v síle prezentace moci byl až příliš těžkopádný. Velmi dobrý gruzínský basista Ramaz Chikviladze roli egyptského krále vtiskl adekvátní důstojnost.
Foto Ennevi „Courtesy of Fondazione Arena di Verona“.
Známý sbor amfiteátru, Coro della Fondazione Arena di Verona, vystoupil především v rolích Egypťanů, kněží, kněžek, důstojníků, vojáků a zajatců. Sbormistr Roberto Gabbiani dovedl členy tělesa k mimořádnému výkonu s expresivním dramatickým espritem a se zcela výjimečným citem pro styl. Orchestra della Fondazione Arena di Verona vedená izraelským dirigentem Danielem Orenem hrála stylově, ale s malou mírou proporcí a vrstevnatosti. Mnozí hudebníci rozehráli ovšem krásně melodie i hlubší drama. V koordinaci s jevištním děním vytvořil dirigent s orchestrem jednotu velké dramatické opery.
Markéta Jůzová
