Jedním z hostů 13. ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného bude 10. listopadu vítězka Chopinovy soutěže ve Varšavě z roku 2010 Julianna Avdějeva.

Do Prahy ovšem nepřijede s programem z hudby polského romantika, ale s výběrem z cyklu 24 preludií a fug op. 87 Dmitrije Šostakoviče. Nutno dodat, že Avdějeva má jako jedna z mála klavíristů a klavíristek na světě v repertoáru celý tento cyklus, který úspěšně prezentovala například v lipském Gewandhausu nebo v Pierre Boulez Saal v Berlíně a výběr si zahrála také na Salcburském festivalu. Jestli zná někdo toto dílo jako „své boty“, pak je to ona. Důkazem je i úspěšná série #avdeevashostakovichproject publikovaná na jejím instagramovém účtu, kterou zhlédly desetitisíce fanoušků.

Foto Christine Schneider.

Vzpomínáte si na své první setkání s hudbou Dmitrije Šostakoviče?

Má první vzpomínka se pojí s velmi elegantním, rozjasněným cyklem Dances of the Dolls (Tance panenek), který jsem hrála jako dítě. Takže mé první setkání s Šostakovičem bylo velmi krásné! Až později, když jsem poznala jeho symfonie a komorní hudbu, jsem pochopila, že s dobrou náladou se v jeho dílech příliš často nesetkáte. (Směje se.) Takže mi připadá až trochu úsměvné, že můj první dojem z jeho hudby byl absolutně odlišný. Na druhou stranu si myslím, že tato jeho druhá tvář zastává v jeho tvorbě rovněž důležité místo, například právě ve 24 preludiích a fugách, o kterých bude řeč. Byla jsem až překvapená, jak v tomhle cyklu dokázal být lyrický.

Cyklus 24 preludií a fug napsal na počátku padesátých let, po náročném období roku 1948, kdy byl znovu „bičován“ režimem. Víme, co bylo impulsem k jeho vzniku?

Je zajímavé, že nebyl zkomponován na objednávku, ale zrodil se z nějakého silného vnitřního popudu. Proto ho jednoznačně vnímám jako jedno z Šostakovičových nejosobnějších děl. Začal jej komponovat poté, co navštívil v roce 1950 Lipsko, kde se zúčastnil velkých oslav věnovaných dvoustému výročí úmrtí Johanna Sebastiana Bacha. V Lipsku byl také členem poroty první Bachovské soutěže, jíž se tehdy zúčastnila i klavíristka Taťjana Nikolajeva. Provedla Bachův Dobře temperovaný klavír a Šostakovič byl jejím vystoupením a Bachovou hudbou zjevně natolik unesen, že hned po návratu domů začal pracovat na tomto cyklu.

Dmitrij Šostakovič v Komarovu.

Osobně si myslím, že okouzlení Bachovou hudbou nebylo jediným důvodem k jeho napsání. Začínala padesátá léta, v SSSR stále úřadoval Stalin, vypukla Korejská válka.

Také mám zato, že Bach nebyl jediným impulsem, obecně si totiž myslím, že skladatelé nekomponují pouze z jednoho popudu. Jde o daleko komplexnější záležitost a souhrn mnoha událostí. Šostakovič si velice dobře uvědomoval situaci v Sovětském svazu a také na něj stále doléhaly hrůzy druhé světové války. Jsem přesvědčena, že jazyk 24 preludií a fug je poválečný, kdy se lidstvo vyrovnávalo s tím, jak strašná to byla válka, co to byl holokaust. Tohle všechno tam slyšíte. Plus se v nich s jistotou odráží i jeho osobní život. Jde o souhrn globálních, společenských a osobních zkušeností a mnoha rozdílných emocí. Některé dvojice mi připomínají Šostakovičovy symfonie z té doby, například Preludium a fuga c moll, které se svou náladou blíží první větě Jedenácté symfonie. Klidné, mírumilovné prostranství, které je ve skutečnosti místem ohromné tragédie a smutku. Jsou zde také divoké části plné hněvu, jehož původem mohlo být cokoliv. Tento cyklus je pro mě jedinečný tím, že ukazuje Šostakoviče mnoha tváří, o kterých jsem předtím neměla ani ponětí. Vložil do této hudby mnoho vřelosti a empatie, což, když mám být upřímná, nejsou úplně mé prvotní představy o jeho hudbě. Samozřejmě zde najdete také sarkasmus, ale některé části jsou jednoduše veselé, cítíte z nich, že byl zkrátka šťastný. Žádná podprahová sdělení, jen ryzí, nefalšované štěstí. Fantastické dílo, které mi dovolilo poznat hlouběji jeho osobnost.

Je velmi zvláštní, že zrovna on se pustil do tak archaické formy.

Ano, musel k tomu mít skutečně silný důvod. Nicméně hudební jazyk, který používá, je s určitostí jazykem dvacátého století.

Fuga ale vždy zůstane fugou…

To ano a Šostakovič jednoznačně navázal na barokní formy a žánr. Například Fuga G dur je jasná gigav šestiosminovém taktu se skoky a velmi jasným barokním tanečním vzorcem. Preludium gis moll je zase passacaglia, ve které jedno téma prochází celým preludiem, většinou v levé ruce. Co je zajímavé, že čím více se vzdaloval době, kdy byl v Lipsku, tím více upouštěl od barokních vzorců. Ve druhém dílu tak najdete více vokálních schémat, více hudby slovanského původu a méně baroka. Jako by se vracel zpět ke kořenům: sborovému zpěvu a tradičním slovanským písním. Slyšíte to také v tónových škálách, kdy ve stupnicích používá specifické postupy. Zkrátka první díl je mnohem více barokní než druhý.

Snažil se vyjádřit skrze konkrétní tóniny určité nálady a city, jak tomu bylo v baroku?

Nemohu to říct s jistotou, ale je zřejmé, že s tím, jak se tehdy tóniny používaly, byl obeznámen a některá preludia a fugy v sobě nesou tento typ inspirace. Snad s výjimkou tóniny D dur, která byla symbolem vítězství, slávy, reprezentantem něčeho velmi majestátního, velkolepého. Šostakovič přiřkl D dur naopak pastorální, venkovský charakter, stejně jako Beethoven ve své Pastorální sonátě, která je také v D dur. Naopak v tónině h moll je mimořádně dramatický, až takový „schumannovský“, nebo jak to známe z Beethovena či Liszta. Tónina h moll byla tóninou smrti a opravdu z ní cítíte ohromující, romantický duch. A pak je tu samozřejmě tónina e moll, pro Šostakoviče tónina velmi tragická, smutná, stejně jako v období baroka.

Řekla jste, že jde o kombinaci hudebního jazyka 20. století a barokní formy. Jak Šostakovič pracuje s pedálem, který se v interpretaci barokních skladeb používá velmi specificky?

Co se toho týče, dělal poznámky jen velmi sporadicky, takže pedalizace hodně závisí na rozhodnutí interpreta. Co si pamatuji z komentářů Taťjany Nikolajevy, tak preferoval sušší variantu. Neměl rád ten velmi nejasný, dlouhý pedálový zvuk. Co je zajímavé, že velmi často používá tzv. varhanní pedál, dlouhou notu v basu a nad ní dalších mnoho not, které vám brání držet bas. To je důvod, proč jsem se rozhodla používat prostřední, sostenuto pedál, který má za následek přesně tento efekt: slyšíte stále držený bas, ale střední rejstřík zůstává ve stejnou chvíli transparentní, takže zvuk nepůsobí jako „chuchvalec“. Střední pedál je pro mě v tomto cyklu velkým pomocníkem. Pravý pak používám v částech, kde není držený bas.

Foto Maxim Abrossimow.

Je možné z tohoto cyklu posoudit, jak dobrým byl Šostakovič klavíristou?

Na to není lehká odpověď. Jako mladý hrál s jistotou skvěle, není ale úplně jasné, co se stalo poté, když se v roce 1927 zúčastnil Chopinovy soutěže ve Varšavě. Dostal se až do finále, ale naneštěstí onemocněl a získal pouze čestné uznání. Možná to spolu nesouvisí, ale po této události koncertoval čím dál méně a po roce 1930 se vzdal veřejného vystupování téměř úplně. Mým snem bylo zjistit, jaké Chopinovy skladby tehdy v roce 1927 ve Varšavě uvedl, v Chopinově archivu o tom však bohužel neexistuje žádný záznam. V roce 1927 se ještě netiskly programy, k dispozici máme pouze seznam skladeb, ze kterých si kandidáti vybírali. Kromě Polonézy fis moll op. 44 nevíme, které z nich hrál právě Šostakovič. Nicméně ze Chopinovy soutěže 1927 existuje několik novinových článků, ve kterých kritici vyzdvihují jeho styl jako velmi osobitý.

Dochovalo se také několik nahrávek, na kterých hraje svá vlastní díla, mimo jiné i několik preludií a fug z op. 87. Ty byly ale pořízeny až mnohem, mnohem později, a tak z nich na jednu stranu můžeme slyšet, jak interpretoval svou vlastní hudbu, na druhou jsou již z doby, kdy příliš necvičil. Takže lze opravdu jen těžko vyvozovat, jak hrál ve vrcholné formě v roce 1927. V každém případě bych strašně ráda slyšela jeho Chopina, protože spojení Chopin – Šostakovič je pro mě dost nepředstavitelné, vnímám je jako dva úplně rozdílné hudebníky. Nicméně víme, že Šostakovič se po jistou dobu Chopinovou hudbou velmi intenzivně zabýval a upřímně v op. 87 občas cítím jakýsi závan chopinovského ducha, například v Preludiu Fis dur, které se velmi podobá tomu z Chopinova op. 28.

Myslím, že tento Chopinův opus také sehrál roli ve způsobu řazení Šostakovičova cyklu?

Ano, Šostakovič ho uspořádal v kvintovém kruhu jako Chopin svůj op. 28, nikoliv jako u Bacha v chromatickém sledu. Domnívám se, že v tomto nechtěl Bacha kopírovat.

Když jsme se znovu dostali k Bachovi, existují další minimálně dva cykly inspirované Dobře temperovaným klavírem. V letech 1937–1939 vzniklo 24 preludií a fugVsevoloda Petroviče Zaderackého a v roce 1942 Ludus tonalis Paula Hindemitha. Když bychom měli srovnat Šostakoviče a Hindemitha, jak se liší ve svém přístupu?

Na začátek musím říct, že Hindemitha úplně zbožňuji! Úžasný skladatel, jehož hudební řeč se ovšem od té Šostakovičovy od základu liší. A teď budu hodně upřímná, když řeknu, že Šostakovič je ve svých preludiích a fugách hudebně mnohem konvenčnější. Samozřejmě slyšíte disonance, ale v zásadě je vše jasné, čisté. Jeho jazyk v op. 87 není zdaleka tak revoluční jako Hindemithův v Ludus tonalis, tedy alespoň ne pro mě. A také jsou rozdílní ve způsobu vyjádření. Šostakovič byl mnohem větší introvert. Hindemithova expresivita je… (zamyslí se) nechci říct silnější, protože Šostakovič je ve svém sdělení také velmi silný, ale zkrátka úplně, úplně jiná.

Zmínila jste Taťjanu Nikolajevu, která byla první interpretkou opusu 87 a také ho jako první nahrála. Nechala jste se ve své interpretaci touto nahrávkou inspirovat?

Nikolajeva byla přímo u zdroje, protože vždycky, když Šostakovič dokončil nějaké preludium a fugu, zavolal jí, ona k němu přijela a on jí je přehrál a okomentoval. Když pak cyklus poprvé uvedla veřejně, zrevidoval v prvním vydání některá tempa. Dokonce také existuje její edice, do které přidala několik komentářů, například jaké změny provedl Šostakovič po prvním provedení. Nahrávka, na kterou se ptáte, je absolutně úžasná. Šostakovič provedení Nikolajevy miloval, je velmi specifické a velmi autentické. Nicméně můj názor je obecně takový, že existuje mnoho rozdílných způsobů, jak skladby interpretovat a že byste měl předložit především svou vlastní vizi. Takže ano, její nahrávka je inspirativní, ale nikdy jsem nepomyslela na to, že bych tento cyklus hrála stejně, byť bylo nesmírně inspirativní si ji poslechnout a pak jít pokorně přemýšlet o svém vlastním přístupu.

Vy jste tento cyklus také nahrála a na své album jste přidala jako jakýsi bonus alternativu Preludia cis moll dokončeného Krzysztofem Meyerem.

Olga Digonskaja, expertka na Šostakoviče a ředitelka Archivu Dmitrije Šostakoviče v Moskvě, našla někdy před dvaceti lety skicu tohoto preludia v jiné Šostakovičově skladbě. Šlo o manuskript, na kterém bylo jen pár not, občas pro pravou, občas pro levou ruku. Zjevně tedy nebyl kompletní, ale je tak zajímavé po takových věcech pátrat! Víte, občas jste jako archeolog, který podle rukopisu a také papíru a inkoustu rozpozná dobu, kdy Šostakovič tuhle skicu napsal. Bylo zřejmé, že ji vytvořil v době, kdy pracoval na 24 preludiích a fugách, ale nakonec tento materiál do preludia nepoužil. Melodie z této skici se však stala základem fugy, která je rovněž součástí opusu 87. Takže je jasné, že o tomto tématu přemýšlel, a nakonec ho v cyklu i rozvinul, preludium však napsal úplně jinak. Olga Digonskaja požádala svého přítele, polského skladatele Krzysztofa Meyera, vynikajícího Šostakovičova životopisce, aby preludium dokončil a přikomponoval k němu ještě fugu tak, aby by vznikla další originální dvojice. A já jsem měla to velké štěstí, že jsem je mohla v roce 2020 premiérovat na Šostakovičově festivalu v Gohrish nedaleko Drážďan, kde zkomponoval svůj 8. smyčcový kvartet.

Když ještě zůstanu u vašich nahrávek, chopinovské album Voyage jste nahrála na osobním klavíru Vladimira Horowitze. Jak moc takový zážitek ovlivní nahrávku a čím je tento nástroj výjimečný?

Tenhle nástroj se nachází na naprosto unikátním, krásném místě v Montaně uprostřed přírody. Už v momentě, kdy jsem se ho poprvé dotkla, jsem byla absolutně nadšená. Vytváří krásný, téměř nekonečný zvuk ve středním rejstříku, který vám dovoluje zpívat, což je pro mě v Chopinově hudbě naprosto zásadní. Pokud je zvuk nástroje krátký, jen těžko s ním můžete dál pracovat. Takže jen se tohohle klavíru dotknout byla inspirace, ze které se zrodil nápad na desku. A pak jsem si pomyslela, že by to bylo opravdu NĚCO, natočit na něj právě Chopina, protože od chvíle, kdy jsem v roce 2010 vyhrála Chopinovu soutěž, jsem od Chopina nic nenatočila a také na koncertech jsem ho hrála spíše sporadicky. Tak se zrodila tahle myšlenka. Je to opravdu úžasný nástroj s velmi širokou dynamickou škálou, takže můžete hrát velice měkce a růst do větších dynamik. Dovoluje vám hladce spojovat tóny, vlastně zpívá úplně sám. Rovněž Horowitz ho využil pro několik svých nahrávek.

Dmitrij Šostakovič hraje karty se synem Maximem a dcerou Galinou.

Šostakovič měl rád poker a „socker“. Co vy a vaše záliby?

Moc ráda hraji šachy, tím se ale blížím víc Prokofjevovi než Šostakovičovi. Nicméně má vášeň pro šachy zdaleka nedosahuje té, kterou měl Šostakovič pro fotbal. Je to ale krásná hra, která dává velký prostor pro kreativní myšlení. Proto se mi líbí.

Dmitrij Šostakovič hraje fotbal se svým synem Maximem. Komarovo 1947.

Dmitrij Šostakovič na fotbale.

Na Firkušného festivalu zahrajete 10. listopadu v Rudolfinu výběr z 24 preludií a fug Dmitrije Šostakoviče. Musí to být asi hodně těžké vybrat jen některé části z cyklu, který tak dobře znáte a máte k němu takový vztah?

Upřímně, bylo to opravdu velmi těžké, protože čas strávený s touto hudbou pro mě byl nejen úžasnou uměleckou zkušeností, ale také životní cestou. U některých částí totiž není na první pohled zcela jasné, jakou zprávu jimi chtěl Šostakovič vlastně zanechat. Takže chvilku trvalo, než člověk získal jasnou vizi příběhu, který chce vyprávět, a často jste si musela sáhnout až na dno své vlastní duše.  Až to dospělo tak daleko, že jsem doslova milovala každou notu tohoto cyklu. Všechny části pro mě tak mají stejnou hodnotu, jako by to byly mé děti. Nakonec bych ráda se vší láskou prezentovala, řekněme, charakteristické a zároveň velmi rozdílné stránky Šostakovičovy osobnosti. A doufám, že si koncert publikum užije stejně jako já.

Foto Christine Schneider.

Julianna Avdějeva

10. 11. 2025, Dvořákova síň Rudolfina

www.firkusny.cz

Program:

Dmitrij Šostakovič

Preludium a fuga č. 1 C dur
Preludium a fuga č. 2 a moll
Preludium a fuga č. 3 G dur
Preludium a fuga č. 4 e moll
Preludium a fuga č. 7 A dur
Preludium a fuga č. 11 H dur
Preludium a fuga č. 12 gis moll
Preludium a fuga č. 14 es moll
Preludium a fuga č. 15 Des dur
Preludium a fuga č. 18 f moll
Preludium a fuga č. 20 c moll
Preludium a fuga č. 21 B dur
Preludium a fuga č. 24 d moll

Iva Nevoralová