Uvedení 99. sezony Symfonického orchestru Českého rozhlasu hostujícím dirigentem Tomášem Hanusem bylo skvělým rozhodnutím. Zkušený, mimořádně kreativní a empatický umělec přiměl orchestr v inspirujícím programu k úctyhodnému výkonu.
Fota SOČR.
Pan Hanus s nadšením akceptoval dvě lásky stávajícího šéfdirigenta Petra Popelky – Petra Iljiče Čajkovského a Richarda Strausse. Ruský svět reprezentovala fantazie Romeo a Julie, německý symfonické básně Don Juan a Enšpíglova šibalství. Symbolickou spojnicí mezi Západem a Východem byl Prokofjevův Druhý houslový koncert g moll.
Symfonická báseň o nesmrtelných milencích vyrůstá z hlubokých ruských hudebních vod, ale skrývá riziko, že se dirigent začne topit v sentimentalitě a romantických emocích. Tomu se pan Hanus sofistikovaně vyhnul. Provedení mělo jasné kontury a strukturu. Přitom emoce, něha, láska a narativnost nezmizely. Čajkovskij příjemně překvapil.
Strauss byl jiným světem. Don Juan měl jak velkolepost, tak melancholii, tak typickou pro pomalu se blížící konec 19. století, vášnivost i drama, které dirigent báječně umocnil. Enšpíglova šibalství obsahovala kaleidoskop nálad, humoru, ba ironie, báječně se prezentovaly zvláště dechaři. Excelentní provedení!
Vrcholem však pro mě byl Prokofjev. Houslový g moll koncert je mým nejmilejším. Asi nejvíce poslouchám nahrávku Maxima Vengerova, nedávno mě velmi zaujala nahrávka Davida Grimala a jeho orchestru Les Dissonances. S Rozhlasovými symfoniky měl jeden ze skvostů 20. století hrát Marc Bouchkov, belgický houslista rusko-ukrajinského původu. Místo něj se na rudolfínském pódiu objevil Immo Yang, jeden z kolekce jihokorejských houslistů, kteří oslňují svět brilantní technikou a tónovým kouzlem (vyhrál paganinskou soutěž v Janově a soutěž Jeana Sibelia, několik nahrávek mu vydala společnost Deutsche Grammophon).
Viděno i prizmatem Brittena, Stravinského či Šostakoviče je Prokofjev technicky neobyčejně náročný. Samozřejmě pro pana Yanga je to hračka. Soustředil se na obsah a ten byl v jeho podání velmi sugestivní. Struktura díla je konvenčnější než například v Skytské suitě, někde jsem četla příměr „apollinsky krásná“. Houslista se v ní může emočně vykoupat nebo jí hrát s nadhledem. Immo Yang zvolil druhou cestu a zdálo se mi, že vychází z jeho nejhlubšího přesvědčení. A co dodat k Andante, možná nejkrásnější houslové skladbě minulého století? Bylo to tak poetické a magické, že by se v ní mohl posluchač rozpustit. Navíc jeho housle! Giuseppe Guarneri del Gesù, 1743, známé jako „Carrodus“, zápůjčka od člena Stretton Society, byly v dobré společnosti.
Ivana Stehlíková
