Víkend 4. a 5. října byl pro mnoho lidí volební. Komentovat výsledek voleb je zbytečné, slyšel jsem tolik verbálních výlevů politiků, novinářů a rádoby odborníků, že by to bylo nošení sov do Athén, nicméně musím vyznat, že mě nesmírně potěšilo, že v parlamentu nebudou oficiální komunisté (v podstatě bolševici), neboť skrytí tam byli a budou. Kdyby to dopadlo jinak, musel bych si myslet, že listopad 1989 byl k ničemu, vše velký podvod. Nicméně negativní tóny víkendu byly překryty dvěma koncerty, z nichž první byl doslova svátkem (negace teprve přijde po ustavení nové vlády).
Pravá láska trvá dlouho
Největší událostí nejen těchto dnů byl koncert čtyřiadevadesátiletého (!) basisty Richarda Nováka, jenž patří mezi nejvýraznější osobnosti českého pěveckého světa posledních sedmdesáti let. Pěvec sice tvrdil, že to bude rozlučkové setkání s veřejností, ale ve skrytu duše doufám, že se s ním lidé budou moci ještě setkat. Přes vysoký věk, kdy všichni jeho vrstevníci mají seniorní tacet, má neuvěřitelnou pěveckou vitalitu a energii. Jistě nezpívá jako v minulém století, ale nádherný bas má v sobě stále podmanivé kouzlo a z každé fráze je znát bezpečná technika, nadhled a soulad mezi oběma hemisférami mozku.
Fota Ivan Malý.
Pro rozloučení si mohl vybrat očekávaný pel mel: Smetana, Dvořák, Martinů, Janáček, ale on šel cestou, kterou považuji za jednu z nejtěžších – Patnáct romancí z Krásné Magelony na slova Ludwiga Tiecka, op. 33, Johanese Brahmse; dílo pěvecky mimořádně náročné, u nás neuváděné; v Evropě na něj sebere odvahu jen málokdo, a to i zpěváci o dvě generace mladší než je pan Novák. Prostě velmi těžká práce s rizikem odezvy.
Patří sice mezi kulturní legendy především Brna (v tamním divadle účinkoval ve 150 rolích), ale blízká mu byla i Praha, což se léty prohlubovalo. V Rudolfinu zpíval poprvé v pěti letech v roce 1936, kdy budovu využíval parlament. Mnohem později jej do Prahy zvali k hostování velcí mistři své doby – Neumann, Sawallisch, Matačić, Košler… V novoresančním klenotu měl mnoho recitálů i nahrávek (například Rusalka, Prodaná nevěsta). Právě tady se uskutečnily koncerty k oslavě jeho 85. a 90. narozenin.
Johannes Brahms jej provází mnoho desítek let. Vlastně o něm přemýšlí už od mládí. Dodnes si pamatuji na jedinečné provedení jeho Čtyř vážných zpěvů a dalších písní. Hodně se ví o Novákově vztahu například k Dvořákovi, Janáčkovi nebo Smetanovi, ale Brahms byl v mediální nevědomosti. Jaký je jeho názor na německého hudebního velmistra? „S Brahmsem jsem nikdy neměl problémy, na rozdíl od Janáčka, se kterým jsem se dost dlouho dost pral. Na Brahmse mám názor, že on je v kompozici svým způsobem dokonalý…“
Volba Magelony mě překvapila. Poslední provedení, které jsem znal a které bylo i natočeno je od dvojice Dietrich Fischer-Dieskau – Svjatoslav Richter. (Například na Pražském jaru cyklus proveden nikdy nebyl.) Jistě, jsou verze pro soprán či tenor, ale basová je nejvěrohodnější.
Magelona je skutečný mimořádně náročný cyklus – hlasově, výrazově, emočně, vlastně nic takového jsem z písní 19. století nepoznal. Sentimentální příběh krásné Magelony a Petra – toužení, lásky, odloučení a shledání – má desítky odstínů nálad. Pan Novák opus promýšlel několik let. V květnu 2025 jej provedl s klavíristou Miroslavem Sekerou a hercem Jaromírem Medunou na Smetanově Litomyšli poprvé. Stejné obsazení měl říjnový recitál v Sukově síni Rudolfina.
Dárky pro Richarda Nováka, jednoho z nejlepších basistů české historie, Jaromíra Medunu, dabéra Davida Sucheta, a Miroslava Sekeru, elitního klavíristu.
Podvečer měl atmosféru, kterou lze slovy vyjádřit jen těžko. Publikum bylo upřímně nadšené, v očích Richarda Nováka jsem viděl hluboké emoce a dojetí, pan Sekera mi opět potvrdil, že je nejlepším českým klavírním doprovázečem, jen pan Meduna, jakkoliv přednes literární předlohy byl zasvěcený, měl použít přece jen znělejší rejstřík. Přídavek byl samozřejmě brahmsovský: Brahms – O, wüsst ich doch den Weg zurück. Byl to koncert, na nějž nezapomenu. Treue Liebe dauert lange. Jen mě překvapilo, že v sále chyběli bossové pražského a českého hudebního života – možná škoda, možná dobře, protože by přibyly oficiality a ztratilo by se kouzlo intimity a sdílení.
Předehru, codu a a iniciaci koncertu měl na svědomí člen managementu České filharmonie Petr Kadlec. Záštita však měla vzejít z Českého spolku pro komorní hudbu, neboť úroveň a vhodnost projektu předčila leckteré spolkové akce.
Josef Špaček doma
Náš nejlepší houslista, osmatřicetiletý Josef Špaček nabídl po čase své umění v Rudolfinu, které bylo kdysi jeho druhým domovem. 2779. koncert Českého spolku pro komorní hudbu patřil v neděli 5. října právě jemu… a jistě i rusko-belgickému devětatřicetiletému pianistovi Denisi Kožuchinovi (mimo jiné vítěz soutěže Královny Alžběty v Bruselu, třetí cena soutěže v Leedsu).
Fota Petra Hajská.
Bohužel se mi poprvé v tomto století stalo, že jsem přijel na koncert pozdě. Uvaděči mě právem potrestali zákazem vstupu do sálu, takže jsem Suitu ve starém stylu Alfreda Snittkeho neslyšel vůbec a Beethovenovu osmou Houslovou sonátu G dur z balkónového zádveří. Schnittke měl jistě správný neobarokní background, attacca následující Beethoven zněl vzdáleně za dveřmi lehkonoze, stylově a perfekcionisticky, ale kdoví…
V druhé části koncertu jsem sice překonával děsivou migrénu (také něco poprvé v tomto století), přesto jsem si s otevřenou myslí vychutnal nejprve mysteriózní tónomalbu Spiegel im Spiegel Arvo Pärta a atacca (!) následnou Houslovou sonátu A dur Césara Francka, kterou jsem slyšel v mnoha interpretacích houslistů a cellistů.
Pärt mě doslova okouzlil a já si uvědomil dokonalou techniku pravé ruky páně Špačka; nikdy jsem nebyl přímým svědkem tak „neslyšných“ ppp. V tu chvíli jakoby byl houslista obklopen světlem… Franck byl pro mě nutně vrcholem recitálu. Pojetí Josefa Špačka, na něž se empaticky napojil Denis Kožuchin (mimo jiné dvorní pianista Janine Jansen), byl tónově lahodné, lyrické, spíše jemné než bouřlivé, stylově citlivé (například velmi decentní užití glissand vyjma skladatelem určenému závěru). Prostě čistá krása! Mému srdci jsou sice bližší vzrušivější pojetí Yehudi Menuhina, Anne-Sophie Mutter nebo Janine Jansen, ale s takovýmto výkladem jsem byl také spokojen. Hra pana Špačka působila i terapeuticky – zmírnily se ataky migrény… Nechutná politika zmizela a bylo tu jen, aspoň na krátký čas, hudební „nadčasí“.
Za mohutný aplaus vyprodané Dvořákovy síně stále ještě mladí umělci poděkovali dvěma sugestivně zahranými přídavky: Schumann – Abendlied, Brahms – Scherzo z FAE sonáty… To, co jsem slyšel, bylo tak dokonalé, že se mi nechtělo věřit, že klavírista přiletěl ten den a vše zvládli na jednu zkoušku. Neuvěřitelné! Moc rád bych slyšel jejich další společný projekt.
Luboš Stehlík
