Dle mého mínění vrcholným dramaturgickým činem, a to mezinárodního přesahu, letošní Dvořákovy Prahy bylo 20. září provedení „oratoria“ Bohuslava Martinů Epos o Gilgamešovi (premiéra se uskutečnila 23. 1. 1958 v Basileji). Patří mezi nejlepší díla geniálního skladatele, řadil bych jej na roveň například Řeckým pašijím. V době premiéry mu zbývaly jen necelé dva roky života. Jde o kompozičně složité dílo, které je obtížné nastudovat a provést. Možná proto není miláčkem dramaturgů.
Byl jsem svědkem provedení jednoho z nejsilnějších apelů v poválečné historii hudby. Jaké že jsou úhelné otázky-problémy, které nás provázejí? Martinů, který epos promýšlel přibližně patnáct let, napsal: „Jsou to otázky přátelství, lásky a smrti. V básni o Gilgamešovi se setkáváme s velmi silnou a takřka úzkostně bolestnou touhou po nalezení odpovědí, které marně hledáme dodnes.“ Téma hledal dlouho a nakonec byl uhranut jednou z největších památek lidstva, kterou ochraňuje Britské muzeum – dvanáct hliněných tabulek, na nichž je klínovým písmem zapsána nejúplnější verze eposu, jenž pochází ze starověké Mezopotámie. (Akkadský text starý asi čtyři tisíce let je možná nejstarším dochovaným literárním dílem vůbec.)
Základní linie příběhu je jednoduchá – vládce města Uruk se vydává hledat nesmrtelnost, aby po protivenstvích dospěl k závěru, že nesmrtelnost dosáhneme jen pozitivními činy, které po sobě zanecháme. (Jak inspirující pro dnešní vůdce Číny a Ruska, kteří touží po nesmrtelnosti.) Nejdřív je sumerský král Gilgameš krutým vládcem a bojuje s přírodním stvořením jménem Enkidu. Po proměně se však z nich stanou přátelé. Jenže Enkidu onemocní a umírá. V závěrečném Zaklínání vede Gilgameš, který si už nepřipadá všemocný, disputace s duchem Enkidua o životě a smrti a lituje svých někdejších krutých skutků. „Spánek a smrt jedni jsou a smrt nebere zřetele k nikomu z lidí, když blíží se k cíli průběh žití. Ten úděl je všem dán, lidstvu dán!“, zpívá chorálně sbor. Tím se dostávám k provedení, které mělo rysy výjimečnosti.
Fota Dvořákova Praha.
Před tím musím předeslat, že podle mě nejlepší verze, kterou znám, je provedení (zároveň je to referenční nahrávka Supraphonu) z roku 2017 dirigenta Manfreda Honecka, zpívali sopranistka Lucy Crowe, tenorista Andrew Staples, barytonista Derek Welton, basista Jan Martiník. Vypravečem byl Simon Callow (proslul vedle divadla účastí ve filmu Čtyři svatby a jeden pohřeb, přičemž byl hlavním protagonistou pohřbu). Hrála Česká filharmonie a zpíval samozřejmě Pražský filharmonický sbor. Na Dvořákově Praze došlo ke třem změnám: dirigentem byl Robert Kružík, jenž komplikovaný a zatím asi nejdůležitější hudební úkol kariéry zvládl výborně, tenorista Kyle van Schoonhoven, jehož útlý rozvibrovaný hlas byl typově vhodný, ale bohužel Staplesovi se nevyrovnal. Orchestrem byla Prague Philharmonia, jež hrála pod vedením Pavly Tesařové skvěle (všechny orchestrální vstupy byly výtečné), ale pouhých osm primů zvukový výsledek muselo nutně limitovat. Provedení bylo strhující, přičemž hvězdami byli pro mě sopranistka, basista, vypravěč a sbor; některé části byly mrazivě krásné, například basový úvod, Já k tobě vzhlížím od sopránu, všechny výstupy sboru a vypravěče; všem, včetně Čechů, bylo perfektně rozumět (anglická verze je rozhodně lepší než archaická čeština). Kdyby někdo uděloval výroční cenu za hudební projekt, můj hlas by měl Gilgameš!
První část večera patřila rodině Schumannových, hudbě zcela jiného rodu než Martinů. Večer předtím zazněl v podání Vilde Frang Houslový koncert d moll Roberta Schumanna, teď to byly Klavírní koncert a moll Clary Schumann a Violoncellový koncert a moll Roberta Schumanna. Klavíristka Onutė Gražinytė (mladší sestra slavné dirigentky Mirgy) zahrála hodně virtuózní part bez vážnějšího problému, nicméně mohla dát hudbě více elegance, espritu a magična v druhé větě, která je nejhezčí, aby z toho tolik netrčel dobový eklektismus (Chopin, Saint-Saëns, bratr…). Měla však poněkud ulehčenou roli, protože tento kus není u nás moc známý, tudíž nebylo s čím srovnávat a bylo to vlastně objevné.
Těžší to měl Steven Isserlis, renomovaná postava violoncellové současnosti, protože srovnávat jej mohli lidé s desítkami provedení. Nicméně se slavným koncertem se popasoval s velkým nadhledem, zaujetím a mladistvým nadšením (66 let). Moc příjemné! Slyšel jsem jej živě před dvaceti lety – vůbec se nezměnil a hraje stejně opojně (tentokrát hrál na skvostný nástroj Antonia Stradivariho „Marquis de Corberon“). Kouzelný byl jeho dialog s vedoucím violoncell ve volné části, v němž pokračoval v přídavku – Pablo Casals: The Song of the Birds / El cant dels ocells (arr. Sally Beamish). Cellista Lukáš Pospíšil si ten večer pozornosti užil ještě víc. Klavíristka s ním totiž přidala část Langsam ze Schumannova cyklu Fünf Stücke im Volkston, op. 102, což bylo hodně neotřelé. Oba přídavky mě velmi potěšily, přinejmenším stejně jako koncerty.
Luboš Stehlík
