Na 19. září přichystalo vedení festivalu Dvořákova Praha lahůdku, o níž možná ani netušilo, jak mocný bude výsledek. Večer měl tři hvězdy – devětatřicetiletou norskou houslistku Vilde Frang, dvaačtyřicetiletého britsko-italského dirigenta Robina Ticciatiho a sto třicetiletou Českou filharmonii.
Fota Dvořákova Praha / Petra Hajská.
Sličná houslistka, hrající díky evropskému mecenáši na tónově mocné guarnerky Rode z roku 1734 a patřící do nejužší světové elity, si pro Prahu vybrala u nás téměř neznámý Houslový koncert d moll Roberta Schumanna, jenž má skutečně velmi specifickou historii. (Já jej živě slyšel jen jednou – v roce 1986 jej zahrál Henryk Szeryng s Českou filharmonií na Pražském jaru.) Nejen psychicky vážně nemocný skladatel jej dokončil v roce 1854, pár měsíců před druhým neúspěšným pokusem o sebevraždu, zbylé dva roky života byl pacientem psychiatrické léčebny. Jeho žena i rodinný přítel Joseph Joachim dílo brali jako výplod blázna, a tak zůstalo dílo, které je geniální, desítky let zapomenuto. Objeveno bylo v 30. letech 20. století díky duchařské seanci… Chudák Schumann neměl klid ani po smrti. Určitě by musel běsnit, kdyby byl svědkem zmrtvýchvstání koncertu díky nacistům, kteří jej vnímali na rozdíl od Mendelssohna za árijsky čistého Němce (dnes se chová k umění podobně putinovské Rusko). Premiéru díla provedl v roce 1937 čistokrevný Němec Georg Kulenkampff. Námět pro filmový mysteriózní thriller. Ale vraťme se do roku 2025 k madam Frang.
Znám například její skvělou interpretaci koncertů Brittena a těžko překonatelné provedení Elgara. Schumanna hrála stejně dobře – tak neskutečně lehce, jakoby nebyl extrémně obtížný houslově i kompoziční strukturou. O obsahu koncertu bych mohl napsat studii, nicméně jen připomenu lyrickou přenádhernou střední větu, v níž především vynikla barva houslí a její měkký, barevný tón, jenž připomíná Menuhina, Mutter a trochu i Szerynga.
„Jedná se o chybějící článek mezi Beethovenem a Brahmsem. Vyznačuje se touž lidskou vřelostí, laskavou měkkostí i ráznými mužnými rytmy, stejně arabeskovým zpracováním houslového partu, stejně bohatými a vznešenými tématy i harmoniemi.“ Yehudi Menuhin
Jak hrála? Jako bohyně z houslového Olympu. Nelehký part nazřela s takovým nadhledem a existenciální emocí, že jsem pouze žasl. Dirigent a orchestr s ní uzavřeli ten večer empatické partnerství. (Jen občas mohl být „doprovod“ dynamicky diskrétnější.) Byla to nejvyšší houslová excelence, jakou jsem živě minimálně v tomto desetiletí slyšel! (Mimochodem její technika pravé ruky je neskutečná.) Obsah tohoto koncertu, který není jednoduché rozklíčovat, je zajímavější než u houslových koncertů Mendelssohna, Brucha, Vieuxtempse, Čajkovského, ba i Dvořáka). Pro mě sólistický vrchol letošní Dvořákovy Prahy a zajímavější interpretace než Bella, Zimmermanna a Capuçona. Vilde Frang neotřele přidala Gigu senzo basso z Houslové sonáty d moll Antonia Montanariho.
Jenže po pauze vstoupil do Dvořákovy síně Rudolfina „zázrak“ – Fantastická symfonie Hectora Berlioze. Kdybych měl použít bulvární zkratku – skutečného „blázna vystřídal blázen hudebně stylizovaný“. To, co dokázal vydolovat Robin Ticciati z České filharmonie, která ten večer hrála doslova na světové úrovni, jsem už dlouho neslyšel. Netušil jsem, že je schopna mrazivých pianissim, jako tomu bylo v úvodu Snů a vášní, s následnou hudební čas čeřící meditativní melodií, senzitivnosti reflektující neklidné pohyby rukou dirigenta, výbuchů střídajících ztišení. Ticciati dokonale připravil nástup úhelné myšlenky – ideé fixe. Charakterizační mistrovství skladatele jedinečně následoval dirigent a bylo tam vše – drama, lyrika, něha, neúprosná drsnost, jímavost, odpudivost, škleb… Širokodechost valčíku v Plesu bych si dokázal představit v ještě detailnějším formování frází (nádechu, pozastavení), jako to uměl například Abbado, měl to být odvážnější „odvaz“, nicméně tónově byl valčík piodmanivý (například rozechvělost drobného tvarosloví, prchavost). Scéna na venkově? Dlouho budu mít v paměti skvělou hru anglického rohu, hoboje a chvějivé figurky smyčců. O to naléhavěji vyznělo zhutňování zvuku až k otřesu (flétna)… a zase návrat fixní ideje symfonie, zklidnění, melancholie s tušením něčeho neblahého. Cesta na popraviště – fixní idea vraždy milované a odsouzení k smrti. V provedení filharmonie dunící kroky, úděsný rytmus ponurého průvodu, maximálně vyhraněná groteska, jakou jsem živě dlouho neslyšel, kvílící klarinet, děsuplný konec. Jenže konec není, přichází Sabat čarodějnic, které slaví svou noc – čirá hrůza, děs, taneční vír, zparodovaný kvičící klarinet, odhalení podstaty zla, údery zvonů, dusno, chorál Dies irae transformující se v grotesku, vše ovládající sabat, pekelná fuga v níž bouří mocnosti temnoty, pokřivení ideé fixe, zkáza – to vše ve virtuózním balení českého orchestru. Divokost hudby stoupá (možná spíše pekelně klesá) a zkázou bez katarze symfonie končí. (Dlužno dodat, že závažný koncert kupodivu nevedl žádný ze tří koncertních mistrů, ale výborná první zástupkyně Irena Jakubcová.)
Jak jsem naznačil Česká filharmonie měla skvělý večer a bylo to téměř dokonalé (kdybych viděl maximální nasazení od skutečně všech členů orchestru a bylo osm deset zkoušek, mohli by hráči více koukat na dirigenta a výsledek by byl ještě skvělejší). Silně expresivní, velké emoce a kontrasty. Koncepce mi připomněla nahrávku Nézet-Seguina, výsledek byl však podstatně jiný (tedy lepší) než Ticciatova nahrávka se Skotským komorním orchestrem. Lepší kreace jsem slyšel jen od několika dirigentů, na jejichž čelo bych dal Claudia Abbada (Berliner Philharmoniker, LSO).
Milým bonusem bylo upřímné a i od publika nadšené rozloučení s violoncellistou Josefem Dvořákem, pro něhož to byl poslední koncert (členem České filharmonie byl od roku 1975). 19. září bylo pro Dvořákovu Prahu díky houslistce, dirigentovi, orchestru a dvěma kompozičním (v dobrém slova smyslu) „bláznům“ zázračné. Pro Českou filharmonii a české publikum by bylo blahodárné, kdyby se Robin Ticciati objevoval v Praze podstatně častěji!
Luboš Stehlík
