V pondělí 8. září 2025 se v Nelahozevsi odehrálo další dějství příběhu Rodného domu Antonína Dvořáka. Po zkušebním provozu došlo ke slavnostnímu oficiálnímu otevření celého nově dokončeného areálu. A my se necháme některými prostorami provést kurátorkou a programovou manažerkou Eleonore Kinsky. (První část rozhovoru s ní najdete zde: https://www.polyharmonie.cz/s-eleonore-kinsky-o-rodnem-domu-antonina-dvoraka-1/)
Panorama Nelahozevsi s některými významnými budovami.
Nelahozeves kolem dokola
Základní myšlenka tu byla od začátku: věnovat novou muzejní expozici dětství Antonína Dvořáka, které se odehrávalo ve 40. a 50. letech 19. století v prostředí středočeské Nelahozevsi. A tak návštěvník v jedné z prvních místností spatří panorama tohoto městečka – z pohledu Dvořákova rodného domu – v jeho tehdejší podobě, jak ho vytvořil ilustrátor Vojtěch Šeda. Dále už pokračuje Eleonore Kinsky:
„Při tvorbě panoramatu jsme se snažili být co nejvěrnější. Procházeli jsme staré mapy, tisky a kresby Nelahozevsi, abychom viděli, jak vypadaly jednotlivé domy, ale třeba i dobové oblečení lidí. Abych zjistila, kdo kde bydlel a kolik měl dětí, velmi podrobně jsem procházela poddanské knihy a matriky. Škola vyhořela, takže bohužel nemáme žádné zprávy třeba o přesné podobě vyučování nebo počtu dětí ve třídách.
Zajímavý je příběh budovy kostelíka, který je hned naproti Dvořákovu rodnému domu. V době skladatelova narození byl v poměrně špatném stavu, ale krátce nato – v 50. letech 19. století – se rekonstruoval a přibyla mu věž. Viděla jsem ovšem architektonické návrhy, kde byla vize kostela mnohem většího, v novogotickém stylu. Asi na to ale nebyly peníze, takže kostelík zůstal malý. Ale myslím, že právě tenhle rozměr se sem hodí víc.
Některé budovy tehdejší Nelahozevsi ale nevidíme jenom na panoramatu. Mají i svůj malý model uprostřed této místnosti. Návštěvník si může ke každé přečíst podrobný vysvětlující text, ale také si poslechnout hudbu, která s tou budovou souvisí. U modelu školy máme písničku o učiteli, u řeznictví o řezníkovi… Všechny písničky vyhledal náš muzikolog Zdeněk Vejvoda; pátral, které z nich mohli místní obyvatelé ve Dvořákově době znát. Vycházel samozřejmě i z Erbena a dalších sběratelů. Vše potom zaranžoval a písničky jsme pro účely naší expozice nahráli.“
Pivní soudky a Antonínovo příbuzenstvo.
Hospoda – původní výčep a lokál
„Z kurátorského pohledu by samozřejmě bylo možné zaměřit tuto místnost na pivo, možná i na dějiny pivovarnictví, ale rozhodli jsme se pojmout ji trochu šířeji, abychom toho mohli odvyprávět víc. Rozhodli jsme se ukázat tady hlavně rodinu, do které se Antonín Dvořák narodil. Takže tatínka, ale i dědečka, mnoho strýců a dalších příbuzných. My jsme jednotlivé postavy umístili na pivní sudy a z některých dokonce zvukově „tečou“ anekdoty o různých členech Dvořákova příbuzenstva. Dvořákovi byli řeznická a hospodská rodina. Prakticky všichni její mužští členové tuto živnost vykonávali a zcela určitě se předpokládalo, že se touto cestou vydá i nejstarší syn Františka Dvořáka Antonín. A asi nejen on, protože skoro všichni jeho bratři se řezníky také vyučili. Našly se i výjimky. Dvořákův bratr Adolf byl například policista. V životě většiny Dvořáků hrála ovšem velkou roli hudba.
Lokál.
Hned vedlejší místnost, to je lokál. Tam mohl být malý Antonín svědkem toho, jak spolu lidé diskutují, určitě se zpívalo a hrálo. Máme tu i kopii citery, protože Dvořákův otec na tento nástroj hrával. Návštěvník si to dokonce může vyzkoušet. Máme tu i faksimile některých tanečních skladeb Františka Dvořáka a ty jsme také nechali nahrát. Mimochodem když srovnáte jeho rukopis se synem Antonínem, zjistíte, že si jsou dost podobné.
Návštěvník tady může vidět i ukázky karetních her. Je zajímavé, že když si lidé v tehdejší době některou z nich oblíbili, většinou byla pak hned zakázaná. A jak reagovali „uživatelé“? Vymysleli pro takovou hru nový název a hráli ji vesele dál. Tak dlouho, dokud se na to nepřišlo… Tak například populární hra Trapulky změnila název na Buka, což je předchůdkyně Dardy, kterou později Antonín Dvořák s oblibou hrál. V naší expozici si můžete některé hry prakticky vyzkoušet proti živému soupeři anebo proti počítači.
Lokál a v popředí citera, na kterou si mohou návštěvníci brnknout.
Jednu ze stěn zdobí kramářské písně, jejichž prostřednictvím přicházely do vesnice novinky z celé země. Jedna z nich je o velké povodni v Uhrách. Je z roku 1838, tedy z doby, kdy byl v Uhrách Dvořákův otec František. Později často vyprávěl historku, jak přišla velká voda, a on přežil jenom díky tomu, že se pevně držel na dveřích…
Ve vitríně máme vystavenou dýmku Antonína Dvořáka a jeho popelník. A ovšem také jeho osobní karty. Jsou to mimochodem úplně ty stejné, se kterými se dodnes v Čechách hraje „Prší“. Je to vtipné. Všechno se mění, ale zrovna podoba tohoto typu karet je už nějakých 130, možná 140 let úplně stejná.“
Dvořákovy hrací karty.
Jak žila rodina
„Vedle hospodského lokálu byla sednice a z ní se vcházelo do kuchyně. Z dnešního pohledu to byly pouhopouhé dvě místnosti, které měli Dvořákovi k dispozici pro rodinný život. Na druhou stranu je pravda, že velká část tehdejších rodin měla v té době jenom jeden pokoj, takže toto byl vlastně docela luxus. Tady tedy celá velká rodina spala, samozřejmě včetně obou rodičů.
Přes týden, když se muži družili v hospodě, ženy se scházely u někoho doma ve světnici a dlouhé večery trávily pohromadě. Muži pili spíš pivo, ženy kávu… To scházení se u někoho doma mělo i praktické důvody, totiž že se „šetřilo“ světlo. Ženy společně pracovaly a při tom si vyprávěly různé příběhy a pohádky. Byly to přesně tyto situace, do kterých v 19. století přicházeli Karel Jaromír Erben, Božena Němcová a další sběratelé. Poslouchali a zapisovali. Takovéto večery s vyprávěním zažil určitě malý Antonín taky.
Kolébka za koutní plachtou.
Existuje historická fotka této světnice z konce 19. století, kde je v rohu postel. A kvůli tomu se traduje, že se v tom rohu Dvořák narodil. Což se pochopitelně neví. Nám se sem už postel nevešla, ale rozhodli jsme se pro kolébku, která je za koutní plachtou. Koutní plachta je něco, co se často používalo, když se dítě narodilo, aby se oddělil prostor pro něj a pro rodičku od zbytku domácnosti. Většinou to bylo do skončení šestinedělí a samozřejmě to bylo zejména proto, aby měly ženy klid a upřímně řečeno, aby je i manželé nechali na pokoji.
V této místnosti máme i velmi zajímavou truhlu. O to zajímavější, že jsem se k ní dostali úplnou náhodou. Nechali jsme udělat její dendrochronologickou analýzu, ze které vyšlo, že byla vyrobená někdy v letech 1838–1841. Takže v době Dvořákova narození. A dokonce ji původně vlastnila rodina, která byla napůl z Nelahozevsi a zčásti příbuzná s Dvořákovic rodinou.“
Kramářské písně. Ta o velké vodě je ve spodní řadě první zprava.
Nejen Dvořákova americká bible
„Když jsme výstavu společně vymýšleli, hodně jsem bojovala za to, aby tady byla prostora dotýkající se Dvořákovy víry. Nejen proto, že se z této místnosti díváme přímo na kostel… Ale samozřejmě hlavně proto, že pro Dvořáka byla víra důležitá a náboženský život také, a to už od dětství. První místo, kde se potkával s vážnou hudbou, byl kostel. Právě tam mohl poprvé slyšet díla některých velkých skladatelů, jako byli Haydn nebo Mozart. A také když začínal hrát na housle anebo zpíval ve školním sboru, určitě stál mnohokrát na kostelním kůru. Kromě Dvořákových (i dalších dobových) církevních kompozic tady máme třeba ukázku křestních šatů, jak mohly vypadat v tehdejší době a které mohl mít Antonín jako miminko oblečené při křtu. Návštěvník ale může vidět i ukázky každodenního vesnického církevního života. Třeba jsou tu ručně psané náboženské knížky, což byla dost cenná věc, která se v rodinách dědila.
Další zajímavý předmět, to je faksimile Dvořákovy Bible už z jeho dospělého věku. Z doby, kdy byl v Americe. Vidíme v ní označené pasáže, které pak zhudebnil v Biblických písních. Je to dobrý příklad toho, jak s tou knihou Dvořák denně žil. A Biblické písně jsou krásná ukázka Dvořákovy osobní víry. Jejich hudba je jiná než třeba Dvořákovy mše, což jsou skladby přece jen monumentálnější. Hudba Biblických písní je víc osobní.“
Dvořákova Bible, kterou měl v Americe.
Škola a knížka od Lobkowicze
„Tady vyprávíme nejen o škole a vzdělání, ale taky o hudebně kantorské tradici. Myslím, že je to nesmírně významná věc pro celou českou hudbu. To, že od 17. století začínali být učiteli ve velké míře právě hudebníci. Díky tomu uměli i lidé na vesnicích – daleko od center – hrát na velké množství nástrojů. Bylo pro ně přirozené umět dobře zpívat a samozřejmě číst noty. Antonín Dvořák měl velké štěstí, že jeho učiteli byli právě výborní kantoři.
Máme tu vystavené některé dobové nástroje. Mně se hodně líbí klapková trubka, což je vzácný nástroj, na který se hrálo jen velmi málo – prakticky pouze v 19. století. Antonín na ni ovšem nehrál, on hrál – v době, kdy byl v Nelahozevsi – na housle. Později ve Zlonicích se dostal ke klávesovým nástrojům, k varhanám a pravděpodobně ke klavichordu. Máme tu vystavenou školu hry na klavír od Antonína Liehmanna, kterou jsme našli ve Zlonicích. Je sice až z roku 1860, ale dá se předpokládat, že Liehmann učil Dvořáka podobné věci, jaké pak zachytil v této příručce.
Školský systém Dvořákovy doby byl koncipován tak, že učitel měl vysloveně zakázáno učit víc než to, co bylo napsané v kurikulu. I kdyby měl sebe nadanější děti. Když si přečtete zákon o školství z té doby, výslovné zákazy směrem k učitelům jsou tam na více místech. Byla samozřejmě možnost dostat se i do dalších vzdělávacích pater, ale na to musely děti projít docela těžkou zkoušku. A Dvořák tuto zkoušku udělal, aby mohl jít z Nelahozevsi do Zlonic do třetí třídy.
Dar žáku Dvořákovi od prince Lobkowicze.
Proto je možná nejdůležitějším exponátem tohoto prostoru knížka, kterou Dvořák jako školák dostal od prince Lobkowicze. Bylo totiž zvykem, že místní šlechtic daroval nejšikovnějším a nejlepším žákům nějaký dárek a byla to často náboženská knížka. Zatímco nejchudší děti dostávaly oblečení… Pokud tedy malý Dvořák tuto knížku dostal, je to důkaz toho, jak šikovné dítě byl a jak výborně se musel učit. On sám si dovnitř napsal své jméno a také, že knížku dostal od hraběte Lobkowicze v roce 1850.“
Petr Kadlec
Foto: Stanislav Honzík
Fotogalerie
William Lobkowicz a Eleonore Kinsky.
