Významný dirigent Baletu Národního divadla v Praze Václav Zahradník, jenž má na svém kontě řadu stěžejních baletních titulů, v současnosti diriguje mimořádně úspěšný balet Louskáček – Vánoční příběh v Národním divadle a připravuje i jeho lednovou premiéru ve Státní opeře. Obě díla tančí soubor BND v choreografii Youriho Vàmose. Václav Zahradník, který je i aranžérem, korepetitorem a skladatelem, podnikl ve své kariéře s baletním souborem četná a velmi  úspěšná zahraniční turné. Orchestr Národního divadla i Orchestr Státní opery diriguje již 28. sezonu.

Václav Zahradník. Foto Martin Divíšek.

Balet Louskáček – Vánoční příběh v choreografii Youriho Vàmose se hraje od roku 2004 v historické budově Národního divadla, kde byl uváděn do roku 2015. Posléze byl zařazen opět na repertoár v roce 2017 a stále se hraje s velkým úspěchem. V čem tkví tajemství vašeho přístupu, abyste představení nedirigoval rutinně?

I když jsem Louskáčka dirigoval více než dvěstěkrát, vždy se na jeho provedení těším. Nikdy se mi nestalo, abych představení dirigoval rutinně, protože vím, že balet i slavné melodie téměř každý v hledišti velmi dobře zná. Mimochodem i ve vánočních reklamách nebo v různých filmech můžeme někdy zaslechnout hudbu ze Suity z baletu Louskáček, op. 71a, jejíž motivy a témata si režiséři rádi z díla vypůjčují.

Louskáček – Vánoční příběh.

Inscenace baletu Louskáček – Vánoční příběh v Národním divadle u nás vychází z tvorby maďarského choreografa Youriho Vámose, který dlouho působil na postu uměleckého šéfa v Deutsche Oper am Rhein. Jedná se o adaptaci Louskáčka Petra Iljiče Čajkovského, baletní pohádky inspirované stejnojmennou povídkou E. T. A. Hoffmanna, která ovšem zahrnuje i slavnou vánoční povídku Charlese Dickense o napraveném lakomci Scroogovi. Příběh se odehrává v 19. století v Londýně a vypráví o kouzlu Vánoc, které proměňuje povahy lidí. Scénu a kostýmy k inscenaci  navrhl Michael Scott. Líbí se mi, že Vámosova choreografie je plná emocionálních nuancí. O představení Baletu Národního divadla projevují milovníci hudby a tance neustále ohromný zájem. 

Louskáček – Vánoční příběh.

Dílo je velice náročné pro mnohé interprety…

Ano, a proto je nutné k provedení nastoupit s plným nasazením. Uvedení baletu v zimním období bývá velkolepé. Pokaždé hrajeme s maximální snahou podat, co možná nejlepší výkon, přičemž někdy máme i dvě představení stejného baletu za den, takže tak kilo shodím. Samozřejmě je složité zachovat balet na úrovni nastudování premiéry díla. Tanečníci nemají notový zápis, ale jsou jim stále k dispozici baletní mistři, kteří dovedou udržet úroveň pohybového  jazyka a celé choreografie. Nejdůležitější je přesné a perfektní spojení tanečních výkonů s hudbou.

Se souborem Baletu Národního divadla připravujete zajímavou událost. 6. ledna 2026 se uskuteční premiéra baletu Louskáček – Vánoční příběh ve Státní opeře, kterou budete dirigovat. Dílo bude rovněž uvedeno v historické budově Národního divadla pod taktovkou Jana Chalupeckého. Proč se bude dílo hrát v obou divadlech ve stejné choreografii?

I když výkony mnohých tanečních interpretů jsou v obměnách generací v baletu Louskáček – Vánoční příběh na vysoké úrovni, měli jsme chuť ve vedení naší první scény hrát představení stejného baletu s jinou scénografií, kterou by vytvořil Martin Černý, umělecký ředitel sekce výroby Národního divadla. Kostýmy navrhla Barbora Malenínská. Choreografie, příběh a  poezie Vàmosova baletu si zachová i v nové inscenaci své kouzlo. Orchestr Státní opery se musí dílo naučit nově. Baletní soubor je velký, což je pro nás velmi výhodné. Zájem publika je skutečně obrovský, takže i když zdvojnásobíme počet představení, nepochybujeme o poptávce. Vàmosova choreografie i verze díla jsou vynikající.

Jste nejen dlouholetým dirigentem Baletu Národního divadla, ale i korepetitorem souboru.  Musíte detailně znát nejen partituru a klavírní výtah, ale i choreografii, specifičnost orchestru a interpretační umění tanečníků…

Když jsem zodpovědný za hudební nastudování a premiéru, jsem nekompromisní. Snažím se vždy od začátku začínat s choreografy, protože má představa o interpretaci díla musí být v souladu s názory sólistů, choreografa, asistenta choreografa a baletních mistrů. Znalost konkrétních osobností a jejich dispozic pro novou choreografii je pro mne zásadní. U nás v souboru je skvělé, že mnozí naši sólisté mají hudební talent a hudební sluch na velmi vysoké úrovni. V období příprav studia nového díla si musíme choreografii rozfázovat po taktech, abychom vše nazkoušeli perfektně. A mimochodem, jestli-že pro hudebníky je nutné, aby rozuměli italskému názvosloví, je pro náš tým důležité ovládat i francouzskou baletní terminologii.

Fota Serghei Gherciu.

Co je pro vás zásadní před zahájením zkoušek s orchestrem?

Před zahájením zkoušek s orchestrem je pro mne vždy zásadní hudební pojetí. V současnosti je snaha, hrát mnohá taneční díla co možná nejrychleji, proto se někdy i krátí v partituře, aby  představení měla větší spád. V baletu je ovšem nutné dát všem frázím určitou kantabilitu. Zejména v romantických dílech, kdy je nutná i trochu exaltovaná zpěvnost. Pro náš tým je důležité, aby souhra choreografie s orchestrem byla pro tanečníky komfortní. Dirigent musí baletním sólistům poskytnout řád a formu, ve které se budou samozřejmě pohybovat. Provedení díla musí vyznít stylově.

Choreografie sólistů je velmi detailní a v souhře se zněním v orchestru je úzce propojena s frázemi. Volba tempa je pro vás citlivá záležitost, stejně jako vaše mentální příprava?

Struktura baletu je čistá a průhledná. Detailní práce se sólisty je pro mne na představení nejdůležitější. Dirigent si vždy může vybrat ze dvou směrů. Buď zvolí tempo, ve kterém budou sólisté schopni vše zatančit, nebo bude balet dirigovat rychleji a ve výrazných momentech, jakými jsou piruety, zvedačky, partnerská souhra či společné promenády, tempově tanečníkům vyhoví. Vždy se snažím najít střed mezi těmito dvěma směry, což je nejtěžší.

Při provedení jakéhokoliv díla je pro dirigenta nutné, aby měl také, stejně jako tanečníci, přesnou představu o choreografické formě. Práce v divadle ostatně vždy vyžaduje nadhled. Nejen na představení, ale i na zkoušky se musím připravit psychicky a fyzicky. Velmi rád chodím do posilovny a také do bazénu, kde mi vyhovuje i kratší plavání ve studené vodě, což je pro mou kondici a mentální přípravu skvělé.

Která baletní díla považujete za nejtěžší? 

Labutí jezero považuji za nejtěžší z hlediska pojetí a zvláštní atmosféry, kterou Petr Iljič Čajkovskij hudebně vytvořil i s rozvíjením témat. Dirigoval jsem dokonce čtyři různé choreografie. Velmi obtížný je skladatelův balet Spící krasavice, který jsem řídil již v pěti choreografických verzích. Oba balety snoubí vysokou interpretační náročnost pro sólisty i orchestr a na provedení jsou velmi dlouhé. Dirigent skutečně musí být připraven na představení mentálně i fyzicky, přičemž je rovněž nezbytně nutné, aby dobře znal sólisty.

V Praze jsem měl štěstí, že jsem v rámci komponovaného večera Timeless dirigoval Svěcení jara Igora Stravinského. Program zahrnoval v Národním divadle díla tří choreografů – Serenádu George Balanchina, Separate Knots Emanuela Gata a Svěcení jara Glena Tetleyho. Česká premiéra se konala 20. října 2017. Byl jsem rád, že jsem měl možnost dirigovat ve své kariéře balet Svěcení jara, protože se hraje jen zřídka. I když jsme kompozici uváděli v okleštěné verzi, protože nemáme tolik míst v orchestru, přístup všech umělců zapojených do nastudování baletu byl enormní. Pro mne bylo zajímavé, jak si dílo žádalo čistý pohled na strukturu baletu, jakoby skladatel nutil dirigenta přemýšlet jinak než je obvyklé.

Za roli Matky ve Svěcení jara, v rámci inscenace Timeless, získala Nikola Márová Cenu Thálie 2017. O bývalé dlouholeté první sólistce Baletu Národního divadla v Praze vyšla na podzim kniha Zuzany Rafajové pod názvem „Nikola Márová – Primabalerína.“ Dokázal byste specifikovat výjimečnost baletky?

S Nikolou Márovou jsem vždy jsem spolupracoval rád, protože jsem u ní měl často pocit, že nemusí vůbec řešit hudební složku. Jednou nebo dvakrát si poslechla hudbu a brzy byla schopna ji niterně procítit ve svém těle, což jí brzy umožnilo, soustředit se na mnoho dalších aspektů choreografie.

Liliom (kostýmová zkouška). Fota Serghei Gherciu.

Balet Národního divadla uvedl 23. října 2025 v české premiéře ve Státní opeře balet Liliom legendárního amerického choreografa Johna Neumeiera. Inspirační předlohou byla umělci, jenž navrhl i kostýmy a s Jamesem Frenchem také světelný design, stejnojmenná hra Ference Molnára (1909) a muzikálová adaptace Carousel Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina (1945). Jaký k němu máte vztah?

Líbí se mi i příběh, který může být pro diváka dojemný a vede k hlubšímu zamyšlení. Příběh se poutavě odehrává v magicko – realistické rovině a je zajímavé, jak prostřednictvím tanečního jazyka choreografie a režie Johna Neumeiera otevírá téma lásky, bolesti i naděje.  Neumeierova baletní verze zasazuje děj do období velké hospodářské krize a přenáší jej do prostředí zábavního parku, fiktivního amerického Playlandu. V centru příběhu stojí Liliom, charismatický, ale sebedestruktivní provozovatel kolotoče, a Julie, mladá žena, která se do něj zamiluje navzdory jeho temné povaze.

V Praze nastudovali Neumeierovu choreografii Marijn Rademaker, Niurka Moredo, Sonja Tinnes a Konstantin Tselikov. Slavný choreograf John Neumeier k nám přijel ve svých 86 letech posvětit českou premiéru. Náš soubor uvedl již ve Stavovském divadle jeho choreografii Tramvaj do stanice Touha. Inscenaci tehdy John Neumeier i režíroval, navrhl scénu, kostýmy a světelný design. Setkání s ním i tentokrát bylo pro nás všechny inspirativní a velmi radostné.

Titulní roli Lilioma ztvárnil s velkým úspěchem i první sólista Baletu ND Paul Irmatov, držitel Ceny ředitele Národního divadla pro umělce do 35 let (2023), jenž byl na podzim roku 2025 nominován do kategorie Nejlepší tanečník sezony britským časopisem Dance Europe. 

Balet Liliom je nesmírně náročný i emocionálně. Paul Irmatov je skvělý tanečník a herec. Typově odlišný, ale technicky rovněž skvělý je ve ztvárnění postavy také první sólista Baletu ND Giovanni Rotolo. Titulní role tančí jen interpreti, kteří mají obrovské charisma, vynikající paměť a schopnost být nadstandardní. Pro mne je důležité, jak tanečníci spolupracují, nejen po stránce technické, která musí být vynikající, ale také jak vnesou do tanečního provedení výjimečnost.

Liliom (kostýmová zkouška).

Balet Liliom hudebně nastudoval ve Státní opeře kanadský dirigent Nathan Brock, ale dílo jste na podzim rovněž víckrát dirigoval. Hudbu k baletu složil slavný francouzský skladatel Michel Legrand, držitel tří Oscarů a pěti cen Grammy. Jeho kompozici hraje nejen Orchestr Státní opery, ale i Top Big Band. S jakými pocity jste řídil balet?

Hudba je krásná. Kompozice vznikla v roce 2011, krátce před skladatelovou smrtí. Líbí se mi, že se Michel Legrand ve svém díle nesnažil o originální modernu. Jeho partitura pozoruhodně propojuje prvky klasické a jazzové hudby, přičemž krásně dokázal rozvíjet silná melodická témata. Nádherně hudbou vyplnil i plochy, což dovedou jen velcí mistři baletní hudby, k nimž patřili například z klasické hudby Petr Iljič Čajkovskij nebo Sergej Prokofjev. Ovšem přistoupil tak k baletní hudbě v 21. století, což je nový a obrovský přínos pro soudobou tvorbu. Instrumentálně je kompozice velice náročná. Z hudby je znát, že Legrand skládal především filmovou hudbu. Pro mne bylo nesmírně zajímavé provést balet s Orchestrem Státní opery a současně s Top Big Bandem. Obě tělesa se v představení střídají, hrají separátně a nebo na sebe ve hře navazují attaca. Občas hudbu interpretují společně. Top Big Band je umístěn na vyvýšené ploše nad jevištěm, přičemž samozřejmě bylo ještě nutné těleso trochu ozvučit, protože jinak by ztratilo dynamické odstíny.

Dirigovat Legrandovu hudbu s oběma orchestry mne velmi obohatilo. Cítil jsem se spokojeně, i proto, že jsem si vzpomněl na mé dětství a dospívání, kdy byl můj tatínek úspěšným šéfdirigentem Orchestru Československé televize. Měl jsem hezké ohlasy, což byla velká radost. Rád bych se stal i specialistou na soudobou baletní hudbu. 

Po premiéře baletu Romeo a Julie ve Státní opeře. Foto Serghei Gherciu.

V letošním roce Balet Národního divadla v Praze připravuje další díla proslulých choreografů. S ohledem na mezinárodní soubor musí být pro tanečníky velmi lákavý repertoár divadla…

Líbí se mi, že umělecký šéf Baletu Národního divadla Filip Barankiewicz sestavil v Praze mnohonárodnostní soubor, který tančí řadu proslulých děl světoznámých choreografů. Velmi mu na interpretaci děl záleží, požaduje vždy nejvyšší úroveň jejich provedení. Milovníci baletu se mohou těšit na premiéru Avant-Garde: Cutting Edge, která se uskuteční v historické budově Národního divadla 12. března 2026 v rámci komponovaného večera tří choreografií Roberta Bondary, Marca Goecka a Jiřího Kyliána, jenž je mimochodem geniální tvůrce. Kdybych mohl vnést paralelu jeho umění k vážné hudbě, pak je ve svém oboru jak Ludwig van Beethoven. Na sklonek sezony připravuje soubor Baletu ND poctu Georgi Balanchinovi, jednomu z nejvýznamnějších světových choreografů, zakladateli neoklasického tance. Inscenace nabídne ve Státní opeře choreografie Brahms-Schoenberg Quartet a Who Cares? Obě původně vznikly pro New York City Ballet. K první z nich zazní kommpozice Johannese Brahmse v orchestraci Arnolda Schoenberga a ke druhé hudba George Gershwina v aranžmá Hershyho Kaye. Česká premiéra se bude konat 18. června 2026. I pro Orchestr Státní opery budou díla velkou výzvou.

Markéta Jůzová

Foto Martin Divíšek.

Foto Pavel Hejný.