S Jiřím Suchým jsem si povídala ne o bilancování, na to je času dost, ale nejprve o loňském 100. výročí narození Jiřího Šlitra ve hře Šli tři Šlitři, letošním pokračování ve hře Šli čtyři Šlitři, nahrávkách připomínajících výročí i vzpomínky na deset let dvojice S + Š a samozřejmě o plánech v sezone 2025/26.

Bylo a je toho hodně, krásného i méně krásného, někdy krušnějšího; Jiří Suchý ale ve všem vždy hledá a nalézá optimismus, který jeho tvůrčího ducha nenechá ani na chvíli zahálet. Můžete si povídat o čemkoliv a nějaké slůvko se zachytí v mysli básníka a ejhle – už je tu verš, a to většinou humorný. Tak to chodí u Suchých, v inspirativním pokoji plném krásných předmětů, vyvolávajících vzpomínky i plno báječných her, hudby a vždy na prvním místě texty. Uvíznou drápkem a už se nepustí, co má s nimi autor dělat jiného, než je nechat růst a tvořit?

Pane Suchý, divadlo Semafor jste založil v roce 1959 a předtím, když jste hrával v Redutě na Národní třídě v Praze, vás seznámil Miroslav Horníček s klavíristou Jiřím Šlitrem. Za deset let se stal Semafor fenomenální scénou plnou nezapomenutelných písniček, čerstvého humoru a vynikajících her s báječnými autory značky S + Š. Úžasných deset tvoření přetrhla náhlá smrt Jiřího Šlitra na konci roku 1969 a vy jste dokázal nejen pokračovat, ale naplňovat divadlo písničkami a humorem dodnes, a to doslova, na jevišti i v hledišti. Píšete nové hry s novými texty a leckdy i svojí hudbou a zájem diváků trvá, ba narůstá. Generace publika se obměňují podobně, jako se obměňují generace herců, zpěváků a muzikantů, jimiž se na jevišti obklopujete. Jen vy a Jitka Molavcová, která právě v roce 1969 do Semaforu přišla jako zpěvačka, jste pevnými základy divadla už více než padesát let.

Vaše inspirativní osobnost je obdivuhodná, byť nemáte rád okázalé pocty, a to ze zcela prostého důvodu, cituji: „nemáte to zapotřebí“, jednoduše řečeno, vymyká se to vašemu charakteru. Verše ve vaší tvůrčí mysli rostou jako košatý strom plný ovoce, od samotného počátku ještě předsemaforského až dodnes, kdy máte kromě divadelních her také „na svém kontě“, jak se říká, také několik knih i filmů.

Ve svém prací přeplněném běhu života nezapomínáte na desetiletí, ve kterém dvojice S + Š určila směr Semaforu a na den 100. výročí narození 15. února 2024 jste připravil hru Šli tři Šlitři, dovolím si citovat z pozvánky na premiéru: „Jiřímu Šlitrovi bude 100 let a tak se sluší dát najevo, že na něj vzpomínáme. A kdyby se někdo rozhodl na něho zapomenout, dříve nebo později by zjistil, že to zkrátka nejde! Jiří Šlitr poznamenal svou dobu velmi důkladně a pro jistotu hned v několika profesích – muzikanta, výtvarníka a komika.“

Naštěstí jste nebyl sám, Supraphon vloni vydal LP „Jiří Šlitr stoletý“ s výběrem nejznámějších písniček z archivních nahrávek rozhlasových i supraphonských, vzorně remasterovaných. První sedmička písní počínaje Marnivou sestřenicí patří divadelním komorním aranžím s Orchestrem Ferdinanda Havlíka, Orchestrem divadla Semafor či Malou skupinou orchestru Karla Vlacha a kromě vás dvou zpívají Waldemar Matuška či Pavlína Filipovská. Druhá strana má aranž taneční a monumentálnější s Tanečním orchestrem Čs. rozhlasu řízeném Karlem Krautgartnerem a Josefem Vobrubou. Tam už kromě vás zpívají také Sbor Lubomíra Pánka, Hana Hegerová, Waldemar Matuška a Karel Gott, Eva Pilarová, Naďa Urbánková a Jiří Jelínek.

Výběr a sestava je dílem Lukáše Berného, dramaturgii jste tedy nedělal?

Ne ne, nepodílel jsem se na ní, poněvadž jsem ani nevěděl, že to vychází. Až mně to potom přinesli jako autorskou desku. Ale myslím, že je to vybrané dobře, já bych to ještě zkazil. Líbí se mi také jako vám skoro víc první strana s písničkami v divadelním aranžmá s malým hudebním doprovodem. S velkým orchestrem to bylo určeno už spíš pro rozhlas a televizi, výběr se povedl.

Moment, mám ještě jedno LP, které vyšlo, přinesu vám ho. Je to jen moje: Jiří Suchý – Znám tolik písní. Teďka je móda elpíček. Kdo je nevydává, jako by nebyl, čímž se to vrací do našeho mládí? Tohle vydal Universal Music s písničkami, které jsem psal dřív, než jsem poznal Jiřího Šlitra. V Semaforu převzal funkci skladatele a já se nezlobil, občas jsem sobě pro radost něco zkomponoval. Publikum si ovšem zvyklo na Jiřího Šlitra a všechny mé skladby automaticky připisovalo jemu, a tak když na Kubě vydali můj Pramínek vlasů s podtitulkem cha-cha-cha (tanec ča-ča), považoval jsem to za výsměch. Připadalo mi, jak by asi bylo Bedřichu Smetanovi, kdyby pod Prodanou nevěstu uvedli Antonína Dvořáka (úsměv). Tuhle křivdu chtěl částečně srovnat Universal Music, který vybral hrst melodií mnou složených. Jak jsem tam napsal: „Přijměte je prosím jak jeden dobrý textař se neovládl a sám začal komponovat, ačkoliv nemusel – měl přece na to člověka.“ V aranžmá převážně Jaromíra Klempíře jsou to písně s malou kapelou Blues pro tebe (1957), Zlomil jsem ruku tetičce (1956), Pramínek vlasů z Člověka z půdy (1959), Znám tolik písní z Jonáše dejme tomu v úterý (1985) nebo Blázen a dítě ze hry Sekta (1964), která nejdřív nebyla tolik úspěšná, ale vraceli jsme se k ní a vracíme stále. A dnes je celé libreto hry zařazeno do významného sborníku České surrealistické drama, vydaného nakladatelstvím Academia. To jsem nečekal.

Titul Universalu je velmi pěkně vypraven i graficky, vaše fotografie na obalu i uvnitř jsou opravdu krásné, i ta hezky výmluvná z vaší pracovny.

Rád vám LP dám jako vzpomínku na naše setkání zase po delší době.

Děkuji moc a ráda bych se ještě dozvěděla vaše vzpomínky a postřehy z natáčení Půlnočních párty v rozhlasovém studiu. Radioservis v loňském roce tyto záznamy vydal ve formátu mp3, mají více než pět hodin. Půlnoční párty S + Š – dosud nevydané nahrávky z konce roku 1968 jsou mimořádně zajímavé a patří k historii vaší dvojice. Jak k tomu došlo a jak to probíhalo?

Ono to vlastně začalo už v roce 1967, když Jiří Šlitr pobýval na EXPO v Montrealu a často zajížděl i do New Yorku. Tam se mu moc líbily obyčejné hospody, kde se jen pilo pivo a chroupaly buráky a pár muzikantů, nebo třeba jen banjo či piano hrálo písničky a lidi si s nimi zpívali. V uvolněném roce 1968 jsem na jaře uvedl pořad Gramotingltangl a protože název vznikl z představení Jonáš a tingtangl, zvali jsme hlavně okruh našich příznivců „Jonášovců“; už v roce 1967 vznikl Jonáš klub s čestným předsedou Janem Werichem a přes všechny roky s nejrůznějšími peripetiemi dokonce funguje dodnes.

Na tohle natáčení se velmi dobře pamatuju a sice, když k nám přijeli v srpnu Rusové, tedy ty bratrské armády, jak nám přijely ku pomoci, tak nám potom rozhlas nabídl udělat nějaký večerní program. My jsme říkali, že večer hrajeme a tak nabídli čas až po představení, třeba i v půl dvanácté a to už nám přišlo zajímavé. Další zajímavostí bylo, že bychom nahrávali v rozhlasovém armádním studiu, což byla vila na Vinohradech, a tak jsme tam každý týden živě, nebo z části předtočené, nahrávali. V té době rozhlas a všechno co k němu patřilo bylo obsazeno naším vojskem – Rusové dovnitř nesměli – a my jsme pozvali členy Jonáš klubu, asi čtyřicet lidí a hráli s nimi v té vile, kde bylo schodiště s kobercem a na něm se sedělo, jinde to nešlo. Každý měl přinést nějakou drobnost k snědku či pití a nabídnout to druhým, všichni na to slyšeli. Jonášovci jsou takoví hraví, někdy si myslím, že až moc, měli radost a byla tam obrovská atmosféra. My jsme vymysleli do každého programu novou písničku, kterou jsme je učili. Velké schodiště s Jonášovci vedlo do vstupní haly té vily, kde jsme vystupovali a všude kolem nás stáli vojáci se samopaly.

Vidíte, a já jsem myslela, že vojáci hlídali venku.

Ne, byli uvnitř s ostrými náboji, protože měli strach, že Rusové budou chtít si zase nějak podmanit rozhlas, což se jim původně nepovedlo; ale Rusům – jak už vidíme – občas lupne v hlavě a oni jdou do toho, ať už se to může nebo nemůže, je to neetické nebo prostě nemorální. Z toho důvodu jsme tedy hráli pod ochranou našich samopalů, což byla velká zvláštnost, navíc v noci, o půlnoci.

Ta atmosféra je v nahrávkách slyšet. Nadšení lidí, improvizace Jiřího Šlitra na klavír a zkoušení nových písniček. A do toho debaty s hosty, třeba duo Paleček –  Janík s jejich písničkami nebo známý spisovatel a muzikolog Zdeněk Mahler. Záznamy se nezachovaly všechny, něco bylo dost složité dohledat…

K programu Půlnočních párty taková zajímavůstka: sešli jsme se vždycky za týden a přinesli novou písničku, kterou jsme mezitím složili. Zazpívali jsme ji z listu, protože za tak krátkou dobu jsme ji neuměli zpaměti. Nejdřív jsem napsal písničku Kubistický portrét (pozn. aut. Párty č. 4) a tak jsem následně napsal Surrealistickou krajinu (pozn. Párty č. 5). Šlitr ji zhudebnil, zpívali jsme to z listu a pak jsme šli domů, noty tam zůstaly a ztratily se. My už jsme zase mysleli na další věci a melodie se vytratila, neměl jsem to zažité. Šlitr potom zemřel a píseň byla ztracená. Řekl jsem Ferdinandovi Havlíkovi, aby to zhudebnil znovu, což udělal. Ale zanedlouho jsem dostal malou kazetu, kterou nahrával někdo z vysílání Půlnočních párty jen tak pro sebe. Naštěstí tahle písnička tam byla, takže jsme se k ní mohli vrátit, z nahrávky jsme pořídili notový záznam, asi jediný exemplář na světě (úsměv). Ten člověk si o půlnoci nahrával z rozhlasu a pak zjistil, že písnička se nám ztratila a jeho zásluhou písnička žije v tom původním Šlitrově provedení.

To je vzácnost. Popis vzniku a průběhu Půlnočních párty je skutečně zajímavý ve sleeve note záznamu mp3, vydaného Radioservisem vloni, ale vaše osobní zážitky a detaily jsou skoro dramatické. Pravda je, že dramatická byla doba, konec šedesátého osmého. To ještě pořád nebylo vyjasněné kam se ta hrozná situace bude ubírat, i když náznaky byly velmi silné. A v lednu to vyvrcholilo Palachovou smrtí.

Přesně tak, závěr lepších časů se neúprosně blížil.

Když jste vloni v Semaforu přesně v den stých narozenin Jiřího Šlitra uvedl hru Šli tři Šlitři, rovnou jste vysvětlil, která tři jeho povolání jste měl na mysli – muzikant, výtvarník a komik. Chtěla jsem vám poděkovat za to, nejen jak v programu velmi hezky píšete o jednotlivých Jiřích, ale také jakým způsobem. Jste celoživotní básník, neustále převtělujete svou básnickou inspiraci do textů, ale nejen písňových, i v tomto průvodním slovu k programu hry, tedy v próze, mně nadchl váš poetický text. Evokovalo mi to vzpomínku na Ericha Mariu Rilkeho, pražského rodáka, jehož 150. výročí narození si teď v prosinci připomínáme. Kromě veršů psal také poetické texty, které byly stejně hodnotné a oceňované. Tvůrčí duch vás také provází celým životem, poezie je prostě ve vás a ve všem, co děláte. Nejkrásnější je, že vaše poezie není nijak aranžovaná, je zcela přirozená.

Děkuju, to jste mně vysekla takovou poklonu, že ani nevím, co na to říct – co jsem dlužen? (úsměv)

Letos jste navázal na výročí 101. narozenin Jiřího Šlitra hrou Šli čtyři Šlitři a jednoduše jste vysvětlil, že Šlitr hudebník jsou prostě dva – skladatel a klavírista. Zní to sice prostě, ale je to další obdiv ke Šlitrovým schopnostem, se kterými jste Semafor vytvářeli jako mimořádně úspěšnou scénu. V programu ke Třem Šlitrům už jste vyjádřil: „Žasnu, jak neomylně, ba dokonale, dokázal Jiří hudbou ilustrovat smysl textu. Myslím, že například Zuzana, domnívám se, nemůže existovat hudba, která by tak dokonale souzněla s obsahem i náladou této písně.“ Máte pravdu, a to je také jeden z důvodů, proč se naše první dcera jmenuje Zuzana, milovali jsme hru Zuzana je sama doma.

Karel Štědrý měl taky Zuzanu, a nebo těch Jonášů co existuje, to je pravda a navíc v době, kdy to jméno nebylo vůbec běžné. Kdysi jsme hostovali s divadlem na Moravě, město si bohužel už nepamatuji, a jednu paní během představení odvezli přímo do porodnice. Psala mi potom, že mají Jonáška, tak ji Jonáš a tingltangl inspiroval.

Od 15. února 2024 jste hráli hru Šli tři Šlitři, od letošního 101. výročí hru Šli čtyři Šlitři. Budete pokračovat ve výročních únorových narozenin Jiřího Šlitra?

Ano, Šli čtyři Šlitři budeme hrát zase až do února příštího roku, a potom, až Čtyři Šlitři skončí, chceme udělat – nikoliv do této série – gala program, dost nákladný a výpravný, který bude reprezentovat Šlitra v budoucích letech. Tak dlouho, dokud na to budou chodit lidi. Docela se na to těším, osvědčilo se nám třeba v Devatenácti tvářích jazzu, že tam bude jak ta malá skupina, tak i Big Band, takže tam budou i ty napucované a semaforsky laděné kapely, prostě všechno o Šlitrovi. Bude to vlastně svědectví, zatímco dosavadní verze byly písničkové a zábavné, tohle bude, nechci říci naučné, ale bude to víc o Šlitrovi jako člověku. Třeba se chci dotknout jeho dětství, školy, kam začal chodit. Prostě ho chci více zmapovat, samozřejmě zase s humorem, nebude to vědecká biografie. S takovou prací by mně v Semaforu hnali!

V sezoně 2025/26 se  divadlo otevřelo premiérou Semafor naruby, kde jste svěřil hlavní komickou postavu Lukáši Pavláskovi. Záměr „naruby“ se vám vydařil, přenechali jste jeviště kolegům a nejen jim, také zvukaři, uvaděčky i muzikanti semaforského ansámblu zaujmou svými nečekanými schopnostmi a Lukáš Pavlásek jakoby jen „zabloudil do divadla“ a nestačil se divit, aby nakonec zkoušel vše řídit. Po představení, kde jste neúčinkoval, jste se zmínil, že se chcete spolu s Jitkou už trošku vytratit do pozadí a méně často vystupovat. Jakou máte představu o tomto „vytrácení“?

Rozhodl jsem se snížit počet svých představení na 10 měsíčně a užívám si to. Vždycky mně vadilo, že večer, kdybych chtěl být doma, musel jsem odejít. Pracoval jsem od časného rána celý den, kromě toho, že si jdu odpoledne lehnout a spát, to mně dokonce nařídil lékař, potom zase vstanu a jak bylo šest hodin, musel jsem se obléknout, jít do divadla a hrát do deseti hodin. Tak to jsem neměl rád a čím jsem starší, tím jsem tam chodil méně rád; potom jsem už měl jenom 20 představení měsíčně, dlouho jsem držel jen 15 a teď jsem si říkal, že končím. Je mi 94, tak snad mám právo trochu si vydechnout, a to si tedy užívám, protože mám 20 volných večerů v měsíci! To je nádherná věc a o to radši do divadla chodím, když už to není taková povinnost.

Moc vám přeju, že se zase do divadla těšíte…

Na některé věci se těším, mám několik představení, která dělám rád. Třeba Devatenáct tváří jazzu, poněvadž tam prožívám historii, kterou jsem se učil znát. Vždycky říkám, že gramofonová deska byla moje placatá konzervatoř, já jsem vlastně k jazzu přišel hlavně přes desky a potom přes Ježkův orchestr a potom to byl Karel Vlach.

Karel Vlach hrál tak do osmačtyřicátého s velice progresivním swingovým orchestrem. Potom jeho styl označili za imperialistickou muziku, takže musel hrát takové ty „Lavičky v jasmínu…“ a to už nebylo moje, ale stejně jsem ho obdivoval. Měl jsem ho hrozně rád osobně, on byl výborný člověk a mně se líbilo, jak jsem uvedl ve svém posledním filmu, který jsem natočil Hudba řekla pojď, a tak jsem šel  (premiéra v květnu 2025), že Karel Vlach, i když byl tak postižený režimem, proti němu stále brojil. Vlachova popularita byla tak velká, že ho nemohli zakázat, ale ztrpčovali mu život – co jsem ho znal, tak celou dobu nadával na komunisty, ale usmíval se. Přitom bylo vidět, že to dělá pro svoje potěšení, pro sebe si říkal „toho bych hnal“ a tak se schválně culil. V tom filmu o tom mluvím, že mám rád lidi, kteří, když nadávají, tak se usmívají a zatím jsem potkal jen jednoho – Karla Vlacha.

Byl to strašně příjemný člověk, přes všechno udržel svůj orchestr a já jsem vpašoval pár věcí právě do představení Devatenáct tváří jazzu. Fascinovalo mně, jak na to šel rafinovaně, věděl, že něco vždycky podepíšou. Když napsal, že bude hrát Chačaturjanův Šavlový tanec, hrál ho jako Saber Dance Boogie, jak byl v osmačtyřicátém vydán v Americe a stal se okamžitě úžasně populárním ve všech možných aranžích, ve světě ho hrály jazzové orchestry právě ve swingové úpravě. A navíc se díky tomu stal jednou z nejoblíbenějších skladeb 20. století. Nebo slovenská písnička Nabrúsil som si kosú, to je tak nádherná aranž a uváděná jako „slovenská lidová“, nebo ruská píseň Ťomnaja noč Nikity Bogoslovského, kterou uváděl v 50. letech, Richard Kubernát hrál na trumpetu jako Harry James – ale oni to viděli v seznamu jako sovětskou píseň a dali razítko. To byly swingárny jako bič.

On udržel svůj orchestr i v těch nejhorších časech, dokonce musel hrát i v cirkuse! Zakázali mu swingový orchestr a dali ho jen jako cirkusovou kapelu a on, aby je uživil, tak hrát musel. Samozřejmě třeba rytmus určovali sloni, kteří šli v šapitó a on musel chytit jejich rytmus, poněvadž sloni se nepřizpůsobovali kapele, ale kapela slonům. Hrozné taky bylo, když ho s orchestrem dali do Karlína jako divadelní kapelu a tam hrál podle repertoáru Paní Marjánku, matku pluku od J. K. Tyla, ale taky sovětské, třeba Akulinu od Josifa Kornera v roce 1951, naprosto nejazzová hudba. Ale bral to profesionálně, odváděl dobrou práci a pak už dostal určitou vůli a mohl dělat i koncerty, kam si něco propašoval a hrál i Ježka.

Pamatuji si Orchestr Karla Vlacha z plesů, s Yvetou Simonovou a potom s Milanem Chladilem, hráli vždycky výborně, měl vynikající muzikanty.

Dělal krásné věci na koncertech, byl bezvadný a navíc s tím posvěcením, že si tam vždycky zašifroval co chtěl, o to to bylo krásnější.

© Jiří Suchý.

Vrátili jsme se do dávných dob a já vám poděkuji za přijetí.

Já jsem vás nepřijal, prostě jste přišla, že jsme známí a sousedi. A Horníček k tomu krásně říkal „přijďte pobejt“. A ne že bych vás přijal.

Děkuju, takové pobývání bylo moc krásné.

A když budete zase chtít pobýt, tak se zase domluvíme.

Marta Tužilová

(Fota: Dušan Dostál a Jaromír Tužil)