Výňatky z rozhovoru s dirigentem Yannickem Nézet-Séguinem v cyklu Les grands entretiens Radio France.
Foto Arthur Elgort.
Ve čtvrtek 4. prosince vystoupí v České republice v rámci mimořádného koncertu Pražského jara po dlouhých čtrnácti letech kanadský dirigent Yannick Nézet-Séguin. Dirigovat bude svůj oblíbený Chamber Orchestra of Europe v programu sestaveném výhradně z děl Johanesse Brahmse. Rozhovory ke svému pražskému koncertu z časových důvodů odmítl, nicméně poměrně nedávno byl hostem pětidílné série Les grands entretiens francouzské veřejnoprávní stanice Radio France. Některé z jeho odpovědí přinášíme v tomto textu a doufáme, že tak alespoň částečně přiblížíme osobnost a názory tohoto inspirativního umělce, jenž byl BBC Music Magazine zařazen mezi pět nejlepších dirigentů světa.
Iva Nevoralová
Foto George Etheredge.
Johannes Brahms a setkání s Carlem Mariou Giulinim
Brahmse jsem si zamiloval od prvního okamžiku. Miloval jsem jeho první, druhou i čtvrtou symfonii, jen třetí jsem pořád nechápal. Koupil jsem si nahrávku s Karajanem, a pak jsem slyšel náhodou v rádiu koncert s Giulinim, který dirigoval Vídeňské filharmoniky. A tehdy jsem to dílo pochopil. Krása a průzračnost partitury se mi zjevila prakticky okamžitě, protože Giuliniho zvuková kultura nespočívala jen v kultuře ladných křivek, ale v kráse emocí a v lidskosti.
Foto George Etheredge.
Víra, trpělivost a štěstí
Napsal jsem Giulinimu dopis a říkal si: „Co se může stát? Maximálně mi neodpoví.“ Odpověděl. Po několika měsících mi zavolal. Hovořil jsem s „velkým Giulinim“ a byl tím telefonátem natolik okouzlen, že jsem mu rok nebo dva nato napsal znovu. A pak se přihodila neuvěřitelná věc. V Terstu byla tehdy soutěž komorní hudby pro čtyřruční klavír, jediná soutěž, které jsem se kdy zúčastnil. V den, kdy jsem se dozvěděl, že jsem nepostoupil do dalšího kola, jsem zavolal našim a oni mi oznámili: „Odpověděl ti Giulini a nechal na sebe telefonní číslo.“ Měl jsem v kapse jízdenku, která mi umožňovala zůstat ještě čtyři, pět dnů v Itálii. Zavolal jsem tedy Giulinimu s tím, že jsem v Terstu, a on mě pozval následující den do Milána. A tak jsme se setkali. Řekl jsem mu, že jediné, co chci, je možnost být jeden, dva roky jeho stínem. Odvětil, že žádného asistenta nepotřebuje, ale svolil, že mohu chodit na jeho zkoušky a koncerty. A tak jsem hltal jeho slova a sledoval vše, co dělal s různými orchestry, a ve chvílích, kdy jsme byli sami, jsem mu mohl nad partiturou pokládat dotazy. „Jak byste, maestro, udělal tenhle přechod?“ A on pokaždé odvětil: „A jak bys ho udělal ty? Můžeš mi to zazpívat? Dobře, vidíš, pokud to zazpíváš a pokud to tak cítíš, pak to tak má být.“ Nikdy mě nedal přímou odpověď, což bylo pro tehdy třiadvacetiletého mladíka trochu zklamáním. Ale poměrně rychle jsem pochopil, že v mé duši zasel něco, co začalo v průběhu času růst: myšlenku hledat svá vlastní řešení, která jsou v souladu s tím, co si myslím o hudbě. Možná to znamená studovat déle, výsledek je ale mnohem osobitější a upřímnější. Byl to vlastně velmi sokratovský přístup.
Foto Deutsche Grammophon.
Všichni chceme být jedineční
Když studuji partituru, potřebuji pochopit frázování a agogiku, což vychází z mého dlouholetého studia barokní hudby. Když ale mluvím o agogice, myslím tím vlastně pulzaci. Každá hudba pro mě tančí, a to i ta nejpomalejší, nejvznešenější. I ta musí pulsovat a mít v sobě pohyb. Tempo je v podstatě až to poslední, co řeším, protože pokud máte dobře vystavěný každý detail, každou frázi, přijde k vám zcela přirozeně. Když jsem byl mladý, chtěl jsem být jedinečný, takže jsem nejprve poctivě udělal všechnu tuhle detailní práci a pak jsem zkusil skladbu zrychlit nebo zpomalit, jen abych vyvolal „trochu toho překvapení“. Nicméně vždycky jsem překvapil především sám sebe! A překvapit sám sebe znamená dostat se do rozporu se svými základními hodnotami, kterými jsou autenticita a upřímnost. Být autentický znamená mít v sobě jistotu, že takhle je to správně.
Foto Deutsche Grammophon.
Jak je důležité naučit se říkat ne
Myslím, že jsem k hráčům orchestru hodně vnímavý, takže je jasné, že přišla chvíle, kdy toho bylo zkrátka příliš. Pamatuji si na telefonát svému agentovi, jak moc mě to mrzí, ale že jsem nemocný už jen z představy, že bych musel do svého života přijmout další stovku nových lidí, že už zkrátka nemohu, že jsem přetížený. Jako kdybych se přejedl a už nic dalšího nedokázal pozřít. Bylo to opravdu vážné. Možná jsem se jen ztratil, nevím, ale „flirtoval“ jsem s tím, čemu se říká vyhoření. Nelituji těch deseti let, bylo to nádherné období, které mě hodně zformovalo a dalo mi rozhled, co se děje ve světě, ale nechci je již opakovat. A také jsem zjistil, že nejlépe dokážu dělat hudbu s těmi, které znám. S ansámbly, se kterými pracuji nyní, si nekladu žádné otázky. Chci zastavit, zastavím. Chci něco říct, řeknu to. Nefiltruji. Mohu být sám sebou. Momentálně vkládám svou energii do projektů v Montrealu, New Yorku a ve Filadelfii (hudební ředitel a šéfdirigent Orchestre Métropolitain de Montréal, hudební ředitel Metropolitní opery v New Yorku a hudební a umělecký ředitel Philadelphia Orchestra, pozn. red.), které jsou velmi odlišné, přesto se tak trochu jedná o společný projekt, protože se v něm odráží určité repertoárové preference a realita Severní Ameriky. Je možné, že v jistém okamžiku mé kariéry budu mít dost pozice uměleckého šéfa všech těchto institucí, protože být hudebním, nebo dokonce uměleckým ředitelem znamená hodně práce a zodpovědnosti. Takže v mém životě může přijít okamžik, kdy se budu cítit, jak se u nás říká, unavený, dám přednost hostování a znovu se spojím s těmi částmi světa, které nyní nenavštěvuji tak často.
Foto Deutsche Grammophon.
O klasické hudbě
To, že se v klasické hudbě cítíme ohroženi, není nic nového. Být umělcem bylo vždy velmi riskantní povolání, dokud se do toho nevložila církev, což ale na druhou stranu často vytvářelo napětí, podívejme se na Mozarta. Pak tu byly královské a knížecí dvory, které s sebou ovšem přinášely také řadu problémů, a dnes se potýkáme s vládami, ministry nebo s bohatými lidmi, kteří mají své touhy. Dobře, můžeme to brát jako tragédii, nebo se s tím můžeme smířit a zeptat se sami sebe: „Jaké je naše místo?“ Kdybych měl shrnout svůj pohled na věc, řekl bych, že v klasické hudbě trpíme problémem, který jsme si v posledních desetiletích sami vytvořili. Vysílali jsme totiž signál, že stačí pouze existovat a lidé k nám přijdou sami. To ale není pravda. I muzea už dávno pochopila, že je třeba být součástí komunity. Až teď v posledních několika letech se hudební instituce postupně probouzejí a snaží se dělat zázraky, aby napravily nedostatek hudebního vzdělání, které již není tak univerzální jako dřív. Už skoro třicet let, co dělám tuhle práci, slyším, že se neobnovuje publikum. Ale jak ho obnovit? Tím, že se otevřete, a nemluvím jen o generačních otázkách. Znamená to otevřít se i lidem, kteří se s klasickou hudbou tradičně neztotožňují. Proto je důležité hrát hudbu napsanou ženami, černochy, skladateli, kteří pocházejí ze zemí Středního východu, Mexičany… Newyorská filharmonie hraje pro všechny Newyorčany, Berlínská pro všechny Berlíňany. A další z problémů, který se v klasické hudbě vyskytuje, že se vše točí kolem hodnocení. Soudíme, co je lepší a co horší. Nemůžeme se prostě jen radovat z objevování a přijmout tento dar? Když doprovázím sólistu, musí to být vždy ideál toho, jak si představuji, že by se ten či onen koncert měl hrát? Ne. Často je to mým ideálům velmi vzdáleno. Před lety to ale řekl Leonard Bernstein, když spolupracoval s Glennem Gouldem: „Nevím, jestli si tuto skladbu takto představuji, ale Glenn Gould stojí za to, aby ho doprovázel.“
Foto Deutsche Grammophon.
Queer Maestro
Nikdy nezapomenu nejen na Montreal, ale také na Rotterdam, kde generální ředitel orchestru předal před všemi hudebníky, před starostou města a dalšími hosty Pierrovi na uvítanou kytici květin (Pierre Tourville, dlouholetý partner a od roku 2021 manžel Yannicka Nézet-Séguina, pozn. red.). Téměř mě to šokovalo. Jaká otevřenost! Ve Filadelfii se stalo to samé, o New Yorku ani nemluvím. Nikdy jsem svou homosexualitu neskrýval a nemyslím si, že by mi to někdy uškodilo. Tedy neslyšel jsem všechny komentáře za mými zády, ale jsou mi jedno. Nikdy jsem v tomto směru necítil tlak, ale vím, že mám štěstí, protože v některých zemích a městech to může být o mnoho těžší. Proč o tom mluvím nebo proč přispívám k uměleckým dílům jako byly filmy Maestro nebo Les jours heureux, protože chci uklidnit mladé hudebníky a hudebnice, že mohou být sami sebou. Proto blond vlasy, náušnice, nehty. Nechci tím nikoho šokovat. Chci jen ukázat, že to, jak jste oblečen, jak vypadáte, nemá nic společného s tím, co můžete na pódiu nabídnout. Již v momentě, kdy mi Bradley Cooper (režisér filmu Maestro o Leonardu Bernsteinovi, pozn. red.) řekl o filmu poprvé, jsem věděl, že taková příležitost se už nikdy nebude opakovat. Naprosto špičkoví herci se dali do služeb takové ikony klasické hudby, jakou byl Leonard Bernstein. Ještě dnes když někdo slyší v jeho podání Mahlerovu Druhou symfonii, o které si myslí, že není pro něj, řekne si: „Nikdy jsem nic tak úžasného neslyšel.“ Proto jsem hned na spolupráci kývnul. A také proto, že Bernstein je jedním z mých velkých vzorů. Od začátku jsem byl zapojen do psaní scénáře, a tak jsem brzy pochopil, že Bradleyho zajímá především otázka Bernsteinova atypického manželství v době, kdy se homosexualita musela skrývat. Samozřejmě, že tohle téma ve mně velmi rezonuje, protože bych byl moc rád, aby než jednou odejdu do důchodu, byl svět hudby otevřenější, rozmanitější, pestřejší a eklektičtější, než je nyní. A protože jsem optimista, věřím, že tomu tak bude.
Rodák z kanadského Montrealu Yannick Nézet-Séguin patří posledních dvacet let mezi nejvyhledávanější dirigenty světa. Držitel pěti cen Grammy pravidelně hostuje u nejslavnějších světových orchestrů včetně Berlínských a Newyorských filharmoniků a vedle Metropolitní opery, jejímž hudebním ředitelem je od roku 2018, se pravidelně objevuje také v Královské opeře v Londýně, Vídeňské státní opeře nebo v milánském Teatro alla Scala. V roce 2026 se stane ústřední postavou možná nejsledovanější světové hudební události, když bude na tradičním Novoročním koncertě řídit Vídeňské filharmoniky.
Foto Hans van der Woerd.
