V houslovém světě pracuje řada fantastických muzikantů, jejichž misí na tomto světě není z nějakých důvodů role virtuosa, i když hrají často stejně dobře nebo lépe, ale sedí na první židli prvních houslí. Výborných koncertních mistrů máme v České republice relativně hodně. K těm nejlepším patří Romana Špačková, která na pozici koncertní mistryně vede excelentní Prague Philharmonii, známou ze zakladatelské éry Jiřího Bělohlávka jako Pražská komorní filharmonie. Hraje na mezinárodní úrovni, má silnou osobitost a vedení orchestru budí respekt. Je pro mě ctí zprostředkovat veřejnosti její svět a názory.
Paní Špačková, kteří lidé znamenali pro váš hudební život nejvíce?
Měla jsem štěstí na pedagogy i kolegy. Největší vliv měli moji první učitelé, kteří mě naučili disciplíně a pokoře. Ale nejvíce pro mě znamená moje maminka, bez níž bych to nedokázala. Říkám otevřeně, že to neměla se mnou jednoduché a čím jsem starší, tím více si to uvědomuji. Naštěstí patřím do generace, která se dokázala podvolit, měla jsem spoustu věcí zakázaných, ale asi mi to nevadilo. Kupředu mě hnaly úspěchy na různých soutěžích a později i příprava na talentové zkoušky na brněnskou Konzervatoř, kam mě přijali do třídy přísného profesora Bohumila Kotmela st. To je další člověk, který pro mě a můj vývoj hry na housle hodně znamenal. Naučil mě pečlivosti a poctivosti, která se v pozdějších letech opravdu vyplatila. Největší poctou pro mě bylo, když mi na konci studia řekl, že už mě nemá co naučit a že musím jít dál. Moje cesta dále pokračovala na pražskou AMU do třídy Václava Snítila, kde jsem se dále rozvíjela po hudební stránce. Ke konci studia na AMU přišla nabídka stáže do australské Tasmánie, kam jsem po pečlivém zvážení všech okolností nakonec odletěla. Strávila jsem tam celý akademický rok. Jela jsem přímo k českému profesorovi Janu Šedivkovi, který byl úžasný, věnoval mi spoustu času a sil. Zažila jsem tam krásné i smutné chvíle (povodně v České republice v roce 2002, které jsem sledovala horko těžko přes internet a plakala u toho). Vůbec toho nelituji, naopak jsem vděčná, že jsem mohla tyto australská léta prožít. Říkám roky, protože jsem se do Austrálie v letech 2004 a 2005 vrátila coby sólistka a pedagožka na tamní konzervatoři University of Tasmania. Profesor Šedivka byl dalším důležitým člověkem v mém hudebním životě. Ani jeden z těchto důležitých lidí není mezi námi, a proto čest jejich památce!
Jedna část povolaných muzikantů se rvou s cestou k mistrovství, druhá prochází učňovskými léty a možná i dalším životem lehkonoze. Do které patříte vy?
Určitě jsem životem až doposud neprošla lehkonoze, v životě jsem neměla nikdy nic zadarmo. V dětství to byly hodiny odříkání a v mládí hodiny dřiny. Ale nelituji ničeho.
Byl bych nerad, aby to znělo jako klišé: čím je pro vás hudba a housle?
Hudba je pro mě vším. Člověk to zjistí až když to nemá nebo nemůže mít. V době mateřských jsem na sobě pociťovala jistý nedostatek něčeho, protože jsem se plně věnovala mateřským povinnostem. Najednou jsem si uvědomovala, že je to hudba, co mi schází. Když manžel odešel hrát koncert, potajmu jsem si pouštěla jejich přenosy na ČRo Vltava, aby to neprobudilo děti.
Byly housle jednoznačnou volbou vašeho života?
Housle byly jasnou volbou, přestože jsem v dětství často vzdorovala. Nyní vidím, jakou měla se mnou moje maminka svatou trpělivost. Snažím se mít trpělivost i u svých dětí, ale je to někdy náročné.
K roli hráčky v orchestru si vás už na konci 90. let vybral Jiří Bělohlávek a myslím že šest poté z vás učinil koncertního mistra. Jaký to byl člověk a šéf a co jste od něj nasála?
Byl noblesní, klidný a neuvěřitelně náročný – k sobě i k ostatním. Ale náročný způsobem, který vás neponížil, ale pozvedl. Odnesla jsem si důraz na styl, přesnost a čistotu výrazu, a hlavně schopnost hledat krásu v jednoduchosti. Někdy vzpomínáme na jeho smysl pro detail a dokonalé provedení.
Mimochodem preferujete označení koncertní mistr nebo koncertní mistryně?
Je mi příjemnější „koncertní mistryně“. Nejde mi o jazykovou politiku, jen je to pro mě přirozenější.
V pékáefce jste tuším 27 let, což je dlouhý kus života. Zažila jste nebezpečí vyhoření nebo rutiny?
Pocit vyhoření jsem zažila v době, kdy jsem měla procestovaný celý svět a člověk tak bilancoval nad svým životem a říkal si, co ho může lepšího ještě potkat. Bylo to zhruba dva roky před první mateřskou (záměrně nepíši dovolenou, jsem na to slovo dost alergická, nechápu, kdo mohl vymyslet název „mateřská dovolená“!), která mě vlastně zachránila. Asi má všechno být tak, jak vám to život předepíše. Dva roky jsem si odpočinula od houslí a po dvou letech jsem se opět těšila do práce.
Prague Philharmonia (mimochodem orchestr s největší fluktuací názvu) je nejlepším orchestrem mozartovského typu minimálně v Česku. Přesto si asi musí ekonomicky stýskat, že „každý rok je vítězství“ a každý rok bojovat o holou existenci. Kdysi jsem myslel, že Jiří Bělohlávek jej prosadí mezi státní příspěvkové organizace. Nestalo se tak. Jak takovou nejistotu orchestr snáší?
Je to obtížné téma. My hudebníci jsme zvyklí stabilně pracovat na vysoké úrovni a přitom žijeme ve velké nejistotě. Myslím, že Prague Philharmonia drží nad vodou oddanost a vědomí, že děláme něco výjimečného – ale přála bych si, aby byla naše práce společensky jistější a finančně lépe ohodnocená. Abychom nemuseli chodit do další práce z důvodu finančního zajištění rodiny.
Foto Petra Hajská.
Možná se mýlím, ale Prague Philharmonia alias Pražská komorní filharmonie mi od prvního roku přišla kompaktní nejen po hudební stránce, ale i jako přátelské lidské společenství, čímž se liší třeba od lecjakého tuzemského symfonického orchestru. Je tomu stále tak a je to devíza, která rozhoduje o věrnosti řady žen i mužů?
Ano, to je jedna z největších výhod. Vzájemný respekt, humor i otevřenost jsou u nás běžné. A myslím, že to je důvod, proč v orchestru mnoho lidí zůstává desítky let.
Housle ovládáte na evropské úrovni, znáte orchestrální repertoár, máte ohromné řídící zkušenosti, asi hodně zvýšenou empatii a umíte komunikovat, v roli koncertního mistra se vyrovnáte všem vašim kolegům – přesto jste věrná tomuto orchestru. Nezkusila jste konkurzy do jiných orchestrů doma a v cizině jako vaši kolegové?
Několik nabídek jsem v životě měla, ale nikdy jsem necítila, že je správné odejít. Prague Philharmonia je můj druhý domov. A také mě baví role, kterou tu mám – je velmi pestrá a tvůrčí.
Foto Ivan Malý.
Vaši kariéru bych přirovnal k vlnám. Kolem dvaceti jste bezesporu patřila k největším houslovým talentům Česka (připomínala jste mi trochu Janu Vlachovou nebo Shizuku Ishikawu), potom jste občas na sebe hlavně v rámci PKF upozornila, ale jinak jste byla „jen“ duší orchestru, občas jste zmizela jako Punkva, nicméně provedení Šostakovičova Prvního houslového koncertu v červnu 2025, které bylo zajímavější než leckteré jiné, vás vystřelilo nejen mezi úzkou českou elitu, ale širší evropskou špičku. Určitě hodně lidí by si přálo vás slyšet v roli sólistky častěji. Jak tomu bude v této sezoně?
Vypadá to, že snad by se měla naskytnout další příležitost. Nemohu ale více prozrazovat, koncerty jsou v jednání. Každopádně nechci se stát sólistkou „na úkor“ orchestru. Pro mě má smysl obojí. A také už nejsem nejmladší…
Většinou se na dění v orchestru média ptají buďto ředitele nebo šéfdirigenta. Jaká je sezona 25/26 Prague Philharmonia z pohledu koncertní mistryně?
Náročná. Máme za sebou turné po Japonsku a poslední koncert této šňůry se konal v thajském Bangkoku. Vrcholem pro mě bude turné v USA a závěrečný koncert ve slavné Carnegie Hall. Na každém turné se vždy ukáže, jak orchestr drží spolu. Samozřejmě se těším i na naše abonenty v pražském Rudolfinu. I naši nejmenší nepřijdou zkrátka, pořádáme jak koncerty pro školy, tak i pro rodiče s dětmi, které jsou někdy velmi vtipné. Děti se tam určitě nenudí.
Foto Petra Hajská.
Máte velmi kvalitní nástroj, jedná se o housle Pietra Guarneriho z roku 1730. Jsou vaše? Přibližte mi je.
Jde o zápůjčku od soukromého mecenáše. Mají teplý, noblesní tón, který se nádherně nese v mozartovském i romantickém repertoáru. Jsou jemné, citlivé a velmi inspirativní.
Jaký smyčec a struny používáte nejraději?
Mám smyčec po mé mamince z německé školy, který mi dává kontrolu i lehkost, a struny Pirastro Eudoxa, na které jsem zvyklá už od školy a vím, co si můžu na ně dovolit.
Foto Ivan Malý.
Hrajete i starší hudbu před rokem 1800. Jaký je váš názor na tzv. historicky poučenou interpretaci?
Když slyším barokní orchestr, jsem překvapená, jak dříve zněla hudba na koncertech. Nicméně nehodlám přejít na barokní smyčec, ale inspiruje mě v artikulaci, frázování i dynamice. A učí mě méně „hrát“ a více „mluvit“.
Zmínil jsem vaše nadšení pro hudbu Šostakoviče. Jakou další hudbu milujete?
Ráda si zahraji jakoukoliv hudbu, ale mou srdeční záležitostí jsou naši skladatelé Dvořák, Smetana, Suk, Janáček, Martinů, Novák…
Prague Philharmonia se snad chytře zbavila přídomku „komorní“. Tím se jí otevřel svět. Provedení kterých děl byste chtěla být součástí?
Náš orchestr už dlouho není komorní, což mne velice mrzí, ale bohužel světový trh žádá velká díla a mnoho hudebníků na pódiu. Jsme naštěstí flexibilní a hlavně máme rádi výzvy. Pokud se vracíme ke komornímu obsazení, ještě stále funguje staré dobré jádro orchestru, které si vypiplal pan dirigent Bělohlávek.
Orchestr má opět štěstí na šéfdirigenta, nicméně hrála jste pod vedením desítek dirigentů. Jaké máte nejradši?
Jsou mi blízcí ti, kteří kombinují vysokou profesionalitu s lidstvím. Nemusí být slavní – ale musí být inspirativní. Ráda pracuji s dirigenty, kteří dokážou dát orchestru jasnou představu a zároveň mu ponechat svobodu.
Foto Ivan Malý.
Od této sezony vám „kryje záda“ další koncertní mistryně Pavla Tesařová. Jaká je to houslistka a „parťačka“?
Pavlínka je skvělá. Je spolehlivá, citlivá, má energii i humor a její tón je nádherný a velmi osobitý. Myslím, že se krásně doplňujeme.
Mimochodem jistě nejsem první, kdo pokládá naivní otázku, jestli jste příbuzná houslisty Josefa Špačka…?
Ne, nejsme v příbuzenském vztahu, i když se na to lidé ptají opravdu často. Svou kariéru jsem začínala pod svým rodným jménem Zieglerová, spousta kolegů, kamarádů a spolužáků mě zná pod tímto jménem. Před 15 lety jsem se provdala za Jiřího Špačka-hornistu, který působí v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu a též v Českém nonetu jako já.
Druhou částí vašeho života (i když možná to nelze rozlišovat) je role matky. Jakou harmonii den co den nastavujete, abyste mohla vést jak orchestr, tak rodinu s třemi dětmi?
S pokorou, improvizací a velkou dávkou podpory od rodiny. Děti mají dnes 10, 12 a 15 let, takže už nejsou úplně malé, ale stále potřebují prostor. Někdy mám pocit, že žiji v rytmickém cvičení – pořád hledám rovnováhu a cit pro porozumění.
Myslím, že vám není cizí kontakt s mladými. Jistě to není jen edukační práce…
Snažím se předávat své zkušenosti. Nepřednáším, ale ptám se. Chci, aby žáci rozuměli tomu, proč něco dělají, ne jen jak se to dělá. A také se snažím, aby měli radost – bez radosti to nemá smysl.
Hudebníků se ptávám, jaké je jejich životní krédo nebo myšlenky, které jej provází…?
Nevzdávat se krásy – ani v hudbě, ani v životě. A dělat věci naplno, ale s klidem v duši.
Romana Špačková vystudovala Konzervatoř Brno u profesora Bohumila Kotmela, poté pražskou Akademii múzických umění ve třídě profesora Václava Snítila; absolvovala sólovým recitálem a Šostakovičovým houslovým koncertem, jejž provedla s Filharmonií Bohuslava Martinů. V roce 2002 si rozšířila obzory studiem v Austrálii ve třídě profesora Jana Šedivky, které zakončila magisterským diplomem a titulem Master of Music. Australské veřejnosti se představila i na mnoha koncertních recitálech.
Do Austrálie se vrátila v letech 2004 až 2005 coby pedagožka na Konzervatoři v Hobartu. Zároveň zde koncertovala jak s orchestry, tak na recitálech. Mezi její další významná vystoupení patří například koncert v Alžíru, kde za doprovodu tamního symfonického orchestru uvedla Beethovenův trojkoncert, či vystoupení se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK pod taktovkou Maxima Šostakoviče. V srpnu roku 2005 uzavírala Pražské hudební slavnosti s Janáčkovou filharmonií Ostrava pod taktovkou amerického dirigenta Theodora Kuchara.
Členkou Prague Philharmonia je od roku 1998, od roku 2004 zastává post koncertní mistryně. Od roku 2006 je též členkou a uměleckou vedoucí Českého noneta, jednoho z nejstarších komorních souborů na světě, ve kterém kdysi působil též její profesor, houslista Václav Snítil. S Českým nonetem Romana Špačková koncertuje nejen na domácí scéně, ale též v zahraničí, např. v Německu, Rakousku, Francii, Španělsku nebo USA. Hraje na nástroj Pietra Guarneriho z roku 1730, který zapůjčila platforma Portu Gallery investiční skupiny WOOD & Company.
Luboš Stehlík
Foto Petr Chodura.
