Podíváte-li se na probíhající Rok české hudby 2024, nelze si nevšimnout, že ačkoliv orchestry jsou plné žen, je výrazně maskulinní – týmy Roku české hudby, projektu Smetana 200, ministerstva kultury, vedoucí orchestrů a festivalů i oslavovaní hudebníci. Nicméně česká minulost a ještě více současnost je plná výrazných skladatelek (namátkou Jitka Snížková, Jana Obrovská, Marta Jiráčková, Vítězslava Kaprálová, Ivana Loudová, Jana Vöröšová). Jednou z nich byla Sláva Vorlová (15. 3. 1894-24. 8. 1973), za níž je neuvěřitelné dílo a jejíž výročí se naštěstí letos v mužské přesile neztratilo.
Před sto třiceti lety se v domě na náchodském náměstí narodila jedna z našich nejpozoruhodnějších skladatelek 20. století, Sláva Vorlová. Ve svém životě, který byl jak tragický, tak umělecky naplněný, dokázala projít převážnou částí 20. století, aniž by ustrnula ve vývoji svého hudebního myšlení. Doposud čeká na své skutečné historické zhodnocení, i když už za svého života obdržela několik cen, mezi nimi vyznamenání prezidenta republiky za vynikající práci v roce 1959. „České hudbě zdar!“ byl pozdrav, kterým končívala své dopisy a zároveň motto, které se snažila svou tvorbou celý život naplňovat.
Sláva Vorlová, dívčím jménem Miroslava Johnová, se narodila a vyrůstala v Náchodě. V místech rodného domu v severozápadním rohu Masarykova náměstí ji připomíná pamětní deska s bustou od Jindřicha Roubíčka.
Dědeček Slávy Vorlové z matčiny strany, Bedřich Schmied, byl regenschorim kostela a zámku F. A. Šporka v Kuksua strýc Jiří Červený byl skladatel, textař, zpěvák a zakladatel kabaretu Červená sedma, otec pěvkyně Soni Červené.
V roce 1911 talentovanou Miroslavu tatínek poslal studovat zpěv do Vídně na Akademie für Musik und darstellende Kunst u Rosy Papierové a klavír u profesorky Springerové. Už po roce ale její slibnou dráhu ukončila dědičná tuberkulóza a mladá umělkyně musela absolvovat řadu léčebných pobytů v přímořské Opatiji. V roce 1916 se definitivně rozhodla pro studium hudby a prostřednictvím známosti s houslovým virtuosem Jaroslavem Kociánem získala kontakt na Vítězslava Nováka a stala se jeho soukromou žačkou. Zároveň ji doporučil Václavu Štěpánovi na hodiny klavíru.
Po návratu do Náchoda vyučovala soukromě klavír, ale podmínky pro její činnost nebyly nejlepší. Vzhledem ke zhoršení finanční situace otce se 11. ledna 1919 provdala za Rudolfa Vorla, který pocházel z renomované náchodské obchodnické rodiny. Od počátku 30. let Vorlovi žili v nově vybudované funkcionalistické vile na Barrandově, která se stala důležitým centrem společenského a hudebního života, meziválečným hudebním salonem. Setkávali se zde hudebníci z Ondříčkova kvarteta, Karel Hoffmann z Českého kvarteta, B. A. Wiedermann, Alois Hába, Jan Panenka, Josef Páleniček, Miloš Sádlo a další. Čtveřice Antonín Seeman, Karel Sušický, Jiří a Eugen Podubečtí tvořila dohromady „Barrandovské kvarteto“.
V novém inspirativním prostředí vznikl oficiálně první skladatelčin opus, a to půlhodinový smyčcový kvartet Bezkydy. Skladatelka jej napsala na Vánoce roku 1933 pro Ondříčkovo kvarteto. Ondříčkovo kvarteto provedlo o čest let později i její druhý smyčcový kvartet. V průběhu válečných let jí bylo provedeno hned několik skladeb v rozhlase, mezi nimi Bílá oblaka, tedy cyklus 10 písní pro ženský sbor a orchestr. Autorka do kompozice ukryla názvuky české národní hymny, na což nevědomky protektorátní orgány upozornili nadšení posluchači, kteří se autorce ozývali. Celá záležitost naštěstí pro ni skončila jen výslechy gestapa. Poslední den druhé světové války znamenal pro skladatelku životní tragédii, ze které se po dlouhou dobu vzpamatovávala. Její manžel byl spolu s dalšími revolučními bojovníky popraven před jejíma očima nacistickým komandem SS.
To už se ale z různých míst hlásila úspěšná provedení jejích skladeb. Pozornost nejen odborné veřejnosti si získala zejména kantáta Maličká země op. 7 (1941-42). Cyklus je věnován „Všem padlým za tebe, všem žijícím pro tebe a všem bojujícím na věky věků za naši milovanou maličkou zemi!“.
Po roce 1948 dochází v Československu k adaptaci sovětského modelu řízení kulturní politiky. V této situaci Sláva Vorlová přesouvá svůj zájem k folklórním inspiracím a operní tvorbě. Paradoxně píše také celou řadu jazzových skladeb, které invenčně označuje jako „jazzby“ a podepisuje je pseudonymem Mira Kord.
Kromě folkloru skladatelka přesunuje svou pozornost k operám, které komponovala na libreta V. H. Roklana, a také scénické hudbě. Je pozoruhodné, že raná padesátá léta s politicky indoktrinovaným socialistickým realismem se na její tvorbě prakticky nepodepsala. Podle všeho se autorce dařilo zpracovávat lidová témata, která ovšem byla jednou z trvalých linií její tvorby už od opusu jedna. Do této skupiny děl patří pohádková opera Zlaté ptáče, hojně reprízovaná lidová hra se zpěvy Rozmarýnka nebo Náchodská kasace, op. 37 podle předlohy Aloise Jiráska Na dvoře vévodském. Tím vším procházejí koncertantní skladby pro hoboj, trubku, violu nebo flétnu nebo dokonce cimbál. Důležitou roli v její tvorbě zaujímá též symfonická suita v osmi obrazech Božena Němcová, op. 24, komponovaná okolo roku 1950. Nejrozsáhlejším dílem Slávy Vorlové se staly už v roce 1949 dvouhodinové Zpěvy Gondwany,op. 19,symfonický epos zpracovávající maorské a indiánské nápěvy vystavěný na cyklu básní V. H. Roklana s předmluvou Emanuela z Lešehradu. Ve V. H. Roklanovi skladatelka nalezla nejen uměleckého, ale i životního partnera, když se stal jejím druhým manželem po smrti Rudolfa Vorla.
Inspirována četbouknihy Magie číselod Waltera B. Gibsonaastudií Eduarda Herzoga Úplný rejstřík všeintervalových dvanáctitónových řad si vytvořila vlastní seriální kompoziční metodu, kterou uplatnila v pozoruhodné symfonické skladbě Bhukhar (Horečkoví ptáci) a řadě dalších až do konce své tvůrčí kariéry.
Od konce 50. let pro sebe autorka otevírá oblast Nové hudby. Sama hovoří o experimentálním období své tvorby. Proměně hudebního myšlení odpovídají už samotné názvy kompozic: „symfonióda“ My, lidé 20. století, op. 20, Novověké oratorium – Magellan vesmíru, op. 49, Kybernetické studie, op. 56, Efemeridy pro cimbál sólo, Polarizace pro harfu, dechy a bicí nástroje, op. 84 nebo třeba Perspektivy, op. 90. Zároveň nasměrovala svou energii i zdánlivě opačným směrem, a to do oblasti tvorby pro děti.
Od poloviny 60. let začala Sláva Vorlová ve svých kompozicích využívat formy a techniky okruhu Nové hudby, jako například práci s náhodou (aleatoriku), proporční notaci nebo matematické číselné řady (serialismus). Mohlo by se zdát, že skladatelka zde nastoupila na módní vlnu Nové hudby, nicméně právě tyto nové skladby se jí vrací z mezinárodních soutěží s nepořízenou. Tyto dílčí neúspěchy mají ale pramalý vliv na autorčino úsilí a další směřování. Z bohatého rejstříku vokální, orchestrální, komorní a koncertantní hudby této dekády je nutné zmínit především spolupráci s basklarinetistou Josefem Horákem a klavíristkou Emmou Kovárnovou, kteří společně tvořili světově proslulý soubor Due Boemi di Praga. Vrcholem vzájemné spolupráce je Koncert pro basklarinet a smyčce, op. 50, zkomponovaný v roce 1961. Tento koncert, který premiéroval mladý dirigent Zdeněk Mácal s lázeňským orchestrem v Trenčianských Teplicích, je považován za první koncertantní dílo pro basklarinet.
Sláva Vorlová byla aktivní až do konce svého života. Dlouhou dobu bojovala s Grawitzovým tumorem ledvin, kterému nakonec 24. srpna 1973 podlehla. Poslední skladbou, kterou dokončila pouhé dva dny před smrtí byly Emergence pro housle a orchestr, op. 93, houslový koncert věnovaný Brunovi Bělíkovi, koncertnímu mistru České filharmonie.
Ve skladatelčině pozůstalosti, která je uložena v Českém muzeu hudby v Praze, se nachází 93 opusovaných skladeb a několik desítek dalších bez opusových čísel. Jako u řady důležitých skladatelů a skladatelek 20. století postrádáme souhrnnou knižní monografii, která by skladatelku vrátila do povědomí milovníků moderní hudby. Asi nejblíže k ní má zatím diplomová práce Lucie Kovářové Sláva Vorlová (1894–1973): život a tvorba skladatelky se zaměřením na Koncert pro basklarinet a smyčce, op. 50, která je zájemcům dostupná online. Další informace jsou roztroušeny zejména v článcích a slovníkových heslech. Také nahrávek máme dispozici jen velmi poskrovnu. Ze všech zdrojů, které máme k dispozici vysvítá, že máme co do činění s vrcholnou představitelkou české moderní hudby, která se dokázala po svém vyrovnat s mnoha aktuálními vlivy a propojit tradici české hudby reprezentované J. Sukem a V. Novákem s novými kompozičními technikami 60. let.
Ve své Konfesi pro časopis Opus musicum krátce před úmrtím shrnula svou uměleckou dráhu těmito slovy: „Dívám-li se dnes – málem 80letá – […] na svůj umělecký životní vývoj, shledávám, že kromě zděděného zanícení pro hudbu měla jsem i mimořádné štěstí na životně i umělecky cenná přátelství s význačnými osobnostmi domácími i zahraničními. Za svůj hudební a tvůrčí rozvoj vděčím hodně také těm, kdož našli porozumění pro mou tvůrčí práci a pomohli mi právě v nejkrušnějších dobách zdolat existenční pracovní potíže a překážky. S těmi musí počítat i dnes ještě každá tvůrčí žena a zejména skladatelky. Donedávna se dělaly zbytečné rozdíly mezi skladatelkami a skladateli; snad proto, že muži mají ve všech oborech mnohem lepší pracovní podmínky nežli ženy přes všechno hlásání rovnoprávnosti.“
Redakce (zdroj: Martin Flašar)
Fota: Národní muzeum – České muzeum hudby.
