Jakkoli byl loňský rok ve znamení české hudby v podstatě velmi pozitivní, na zlomu let 2024/2025 přišla dvě velká zklamání.
První je prohrou nejen pro českou hudbu, ale i pro mě. Od roku 1994 jsem tvaroval hudební časopis Harmonie. Měl jsem k němu existenciální vztah. Nejdříve krátce stínoval Hudební rozhledy, pak hledal svou tvář. (Mimo jiné pořádal jedinou reprezentativní, transparentní a vyhraněnou soutěž z oblasti klasické hudby a jazzu Zlatá Harmonie/Daliborky/Ceny Harmonie, jejíž koncept dodnes nebyl překonán.) V prvním deceniu 21. století měl už unikátní koncepci a určoval hudební časopisectví, v druhém evropskou úroveň. Dal jsem prostor nejlepším novinářům z oblastí klasické hudby a jazzu v tomto státě. V roce 2022 mi tehdejší oborově nekompetentní majitel a vydavatel sdělil, že je „unaven životem a covidem“ a nechce jej dále vydávat. Bohužel přehlcen touhou zachovat pro českou kulturu poslední tištěné hudební médium jsem hledal řešení. Obrátil jsem se s žádostí o pomoc na mocnou hudební instituci s prosbou o pomoc. Malá skupinka lidí zvolila, snad v dobré víře, špatné řešení. Na něm jsem se už v roce 2023 nepodílel, krátce na to odešel a založil Polyharmonii, jedinou nezávislou hudební platformu na českém internetu. Časopis byl sice jakoby zachráněn, ale kvůli kulturní tuposti nového vydavatele, jenž preferuje svá bulvární média, byla Harmonie na konci roku 2024 pohřbena, údajně špatný byznys plán. Desítky let byla hodnotově transparentním hudebním zrcadlem, od ledna je česká hudba bez tiskového média a mám pocit, jakoby bylo moje třicetileté nadšení zmařeno. I toto je výsledek Roku české hudby.
Konec Harmonie je jen vedlejším produktem dramatického mediálního vývoje, jehož tahouny jsou internet, sítě a pro kulturu rakovinotvorná AI. Jsem přesvědčen, že tištěná média budou mít nějakou roli i v tomto století, ale musejí obsahovat silný ekonomický fundament, schopnost mezinárodního přesahu, osvíceného a kulturně vyspělého vydavatele a leadership. Bohužel příběh Harmonie nebyl šťastný jako je tomu třeba u britského Gramophonu. A tak jsem byl v minulém roce pasivním pozorovatelem jejího rozkladu a v malém českém rybníku nástupu hudebního digitálního oligopolu. Dopad zkázy Harmonie se projeví se zpožděním. Hudební instituce zjistí, že jim chybí odborná reflexe, několika muzikologům a novinářům, kteří jsou v tomto státě schopní psát po normální lidi, bude chybět platforma pro publicistiku, kterou hudební weby nebudou schopny suplovat, neboť svět internetu má své limity. Nicméně dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.
Od ledna 1925 byla v této zemi určující značkou pro nahrávání hudby firma Supraphon. Hudební etiketa si během doby vydobyla neotřesitelné postavení. Silnou pozici si udržela i po roce 1990, kdy se snažily ukousnout si z českého gramofonového koláče co největší kusy světové megafirmy Polygram (dnes Universal Music), Warner Music, Sony Music, kdysi i BMG Music a EMI Music. Nakonec svůj boj o suverenitu prohrála a po tajných jednáních bylo v lednu 2025 oznámeno, že se Supraphon stal součástí americké společnosti Sony Music Entertainment.
Jak na to reaguje Supraphon? Podle dramaturga Matouše Vlčinského se v tuto chvíli na celém supraphonském týmu, ani na tom, co a jak dělají, nic nemění. „Klasická hudba dále zůstává jedním z důležitých žánrů, kterým se firma věnuje, a zůstává v mé kompetenci. Nic se v tuto chvíli nemění na našem edičním plánu a směřování.“ Jestli v delším horizontu nastanou nějaké změny neví. Nicméně věří, že Sony Music Entertainment koupila Supraphon s plným vědomím toho, jaký je to label a co dělá, a že stojí o to rozvíjet všechno, co je na Supraphonu unikátní.
Předpokládám že hlavním lákadlem byl popový katalog v čele s nesmrtelným Karlem Gottem a smlouvy s některými aktuálními hvězdičkami. Bylo by zajímavé zjistit, jestli do vědomí Američanů vstoupilo i poznání, že Supraphon byl a je nejvýznamnějším vydavatelem klasické hudby v Česku a že má katalog a archiv, které by mu mohly závidět mnohem větší zahraniční labely a jež stojí za to rozvíjet.
Nezbývá tedy než věřit, že v Supraphonu bude klasická hudba zachována, nadále bude (pakliže bude značka existovat) bojovat o prestižní ceny, vydávat umělecky cenné tituly a šířit špičkovou českou hudebnost. Rozhodně předpokládám, že vydat nahrávku klasické hudby bude pro české umělce (možná už brzy) podstatně složitější…
Jak jsem za léta mého vedení Harmonie poznal situaci v českém zastoupení Sony Music a neschopnost někdejších manažerů, o další osud Supraphonu se přece jen trochu bojím. Nicméně nesmírně rád bych se mýlil. Etikety Ultraphon a Supraphon mě provázely od raného dětství.
Luboš Stehlík