Středa 3. července byla počasím nevlídná. Co se týká pěveckých recitálů jsem velmi vybíravý a operním, které označuji za „operní besídky“, se vyhýbám. Mladý britskoitalský tenorista Freddie De Tommaso byl však tak silným lákadlem, že jsem se odhodlal zajet do Litomyšle na jeho první český koncert. (Cestu jsem si prodloužil zastávkou v rodných Pardubicích, kde jsem mimo jiné zavzpomínal na dirigenta Libora Peška, který mi na přelomu 60. a 70. let změnil život.)
Fota František Renza / Smetanova Litomyšl.
Pan De Tommaso je médii pod vlivem jeho nahrávací firmy Decca Records Company označován za „nového Pavarottiho“. „Fenomenální hlas“ má „talent v tradici velkolepých italských tenorů“. Pochází z Tunbridge Wells a je absolventem Royal Academy of Music, kde studoval pod vedením Marka Wildmana. De Tommaso byl štědře podporován trusty Josephine Baker a Countess of Munster. V dubnu 2021 se operní pěvec stal prvním sólovým tenoristou, který debutoval na 1. místě v oficiálním žebříčku alb klasického umělce za posledních 20 let, když v prvním týdnu svého alba Passione porazil Andreu Bocelliho a Maxe Richtera, což je něco, čím by se jeho agentura neměla chlubit. Dostal se také na místo č. 1 v oficiálním žebříčku klasických specialistů. Jeho první nahrávku Passione, která se stala komerčním trhákem, neznám, zato jsem podrobně proposlouchal nahrávku Il Tenore z roku 2022, jež ve mně vzbudila respekt (i otázky). Byl jsem tedy velmi zvědav na živé setkání.
Festival Smetanova Litomyšl si letos získal úctu nejen obsahem, ale i technickým zvládnutím a vysokou úrovní logistiky. Nejinak tomu bylo ve Festivalové hale, i když mě nutně napadlo, co by se dělo v případě nečekané krizové situace. Dlužno předeslat, že akustika je na sportovní halu velmi dobrá, ale i přesto je vlastně „stínová, krátká“ a do úrovně špičkových koncertních sálů má daleko. Z 20. řady mi nějakou dobu trvalo, než jsem se sluchově aklimatizoval, potom byl poslech přijatelný.
Mužská hvězda většinou potřebuje kvůli kontrastu, změně a oddechnutí partnerku, nicméně takovou, která jej nezastíní. Takovou byla ten večer rumunská sopranistka Iulia Maria Dan. Program naštěstí nebyl směsí hitů. V závažnější první části Giuseppe Verdi – Lombarďané, Trubadúr, Sicilské nešpory, Maškarní ples a Otello. Druhá polovina byla odlehčenější: neapolské songy od Tostiho, Cardilla a De Curtise s odskokem k Delibesovi. Akcent byl však položen na Pietra Mascagniho – Sedlák kavalír a na závěr nepochopitelně na miniblok ze šarmantní lyrické komedie Přítel Fritz, ukázky toho, kam mohla klesnout ke konci 19. století italská opera. Protože to mělo daleko do dramaturgického vrcholu operního recitálu, volbu by snad mohla ospravedlnit buďto příprava natáčení nebo příprava na scénické provedení…
Nevím, jestli z vlastní iniciativy nebo na popud festivalu, vzdali oba sólisté hold Bedřichu Smetanovi a zapěli anglicky Ach jaký žal a Věrné milování. Bylo to trapné a já poslal tichou vzpomínku vděčnosti Beno Blachutovi a Libuši Domanínské. V přídavcích zazněl česky dvořákovský Měsíček a puccinivský hit E lucevan le stelle, který byl excelentní. V rozloučení se vrátili k Verdimu a při Libiamo ne‘ lieti calici si i zatančili.
Jaký byl večer viděno prizmatem sólistů a orchestru? Prague Philharmonia hrála na své standardně vysoké úrovni a opět dokázala, že je nejlepším českým „operním“ orchestrem. Zkušený dirigent Rastislav Štúr byl jistotou večera a velmi přispěl k pozitivnímu výsledku; přínosné bylo Intermezzo z Přítele Fritze, ale Intermezzo ze Sedláka kavalíra, které zaznívá na většině operních besídek, si mohl ušetřit.
Iulia Maria Dan sice nikdy nebude na úrovni své rodačky Angely Gheorghiu, Joan Sutherland, s níž tak rád zpívával Luciano Pavarotti, nebo třeba Mirelly Freni, ale zpívala pěkně. Má sice tuctový hlas, ale umí styl, snad by se dala ještě zmírnit forze ve fortissimu vysoké polohy. Její hlas však už nemá „stále zářivý čistý témbr“ (Sydney Morning Herold). Neměla by v Česku zpívat českou hudbu, vedle několika českých pěvkyň to nevypadá dobře.
Věrné milování.
Freddie De Tommaso předně není novým Pavarottim a nikdy takovým nebude. Jednak má jiný typ hlasu (připomíná směs Corelliho a Lanzy), jednak nemá jeho charisma a možná ani nemá hřebík v kapse… a nemá ani jeho dechové schopnosti. Nepochybně má mimořádný, spíše vrozený přirozený než technikou ovládaný, hlas, který občas překvapí oscilací mezi rejstříky a neujasněností intonace. Nejlepší byl od něj verdiovský dechberoucí přídavek. (Stále jsem nezměnil svůj názor z nahrávek, že nejzajímavějším tenorovým hlasem dneška je Benjamin Bernheim.) Od firmy Decca to byl v roce 2021 rozhodně horší obchod než v roce 1973 s Pavarottim.
Rozumím ambici Smetanovy Litomyšle, že coby „národní operní festival“ se chce blýsknout hvězdným operním recitálem a vyrovnat se Praze, ostatně díky nepřímé státní dotaci má určitou finanční výhodu. Ale v delším horizontu by stálo za to zvážit, jestli má zapotřebí omílat provařený koncept jiných pořadatelů a jestli by nebylo pro budoucno lepší vrhnout všechny ekonomické a kreativní síly jinam a pracovat na tom, v čem je festival silný a vlastně nenahraditelný. A musím decentně dodat, že tvrdošíjnou nabídkou názvů skladeb a neuváděním zpívaných textů na plazmách, když ne všichni umí italsky a pěvcům není rozumět, se do historie nezapíše.
Luboš Stehlík
