Večer Pražských komorních sólistů 10. února 2024 v pražském kostele sv. Šimona a Judy byl Radkem Baborákem, ředitelem PKS a tento večer „nehrajícím kapitánem“, věnován symbolicky památce dirigenta Seiji Ozawy a převážná část večera s tím souzněla.
Dirigentem byl někdejší koncertní mistr Berlínské filharmonie Guy Braunstein a asi kvůli němu program otevřel Haydnův Houslový koncert C dur, Hob. VIIa:1, jakkoliv v kontextu celého večera působil neorganicky, vlastně poněkud absurdně. Dirigent/houslista hrál Haydna z not velmi dobře, i když úroveň světových houslistů a houslistek už nemá a několik míst vyznělo intonačně ledabyle. Bylo to však tónově příjemné hraní a hlavně se prezentoval jako excelentní spontánní muzikant. Zvolil efektní kadence, odhadoval bych, že vlastní „výroby“.
Foto Martin Romanovský
Vrcholem večera byla hudba Mieczysława Weinberga – Concertino c moll, op. 43bis (v programu byla mylně uvedena tónina d moll), pro violoncello a orchestr. Hudba, jež dokonale souzní s atmosférou fin de siècle, tedy zlomu mezi 19. a 20. stoletím, jakkoliv vznikla po druhé světové válce. Concertino má slyšitelné židovské kořeny. Píše se o něm jako o Weinbergově lyrickém deníku, já bych jej ale označil spíše za osobní duchovní deník a odraz směsice svátku jom ha-zikaron a svátku purim. Dokonce v žalostném Adagiu jsem existenciálně cítil atmosféru kolem jerusalémské Zdi nářků, jak jsem ji zažil, možná v jednom místě jako bych prožíval modlitbu kaddiš. Střídmě hrající orchestr citlivě doprovázel. Sólový part mistrovsky interpretoval violoncellista Vilém Vlček, který v této hluboce introvertní hudbě překonal vše, co jsem od něho dosud slyšel. Poslouchat jej bylo pro mé uši lahodné.
Foto Martin Romanovský
Typickým dílem fin de siècle je smyčcový sextet Arnolda Schönberga Verklärte Nacht, v podstatě jeho poslední postromantický opus, příznačně z roku 1899, kdy někteří Evropané čekali konec světa. Pražští komorní sólisté hráli výborně (bylo sympatické, že je na poslední židli cell podpořil Vilém Vlček) a vše bylo v podstatě v pořádku. Jen jsem si opět ověřil, že jakékoli orchestrální provedení nemůže docílit mysterióznosti, dekadence a zvláštního mlžného tónového oparu a fluida sextetového originálu, který tak geniálně komunikuje s obrazy například Émila Martina Charlese Schwabeho nebo Henriho de Toulouse-Lautreca.
Pocit, že jsem svědkem výjimečného provedení výjimečného díla, jsem kdysi zažil v Praze z interpretace Quatuor Ébène a jeho přátel. Předjímkou provedení byla nadšená recitace básně Zjasněná noc Richarda Dehmela nehercem Radkem Baborákem, ten večer „nehrajícím kapitánem“ Pražských komorních sólistů… (Zjasněnou noc nahrál Seiji Ozawa se Saito Kinen Orchestra, vydavatelem byl v roce 1996 label Philips Classics.)
Radek Baborák v roli průvodce večerem. Foto Martin Romanovský.
Další koncert cyklu Pražských komorních sólistů se uskuteční pod názvem Cypřiše 15. dubna.
