V roce 1987 založili tři studenti Pařížské konzervatoře – houslista Jean-Marc Phillips-Varjabédian, violoncellista Raphaël Pidoux a klavírista Vincent Coq – klavírní trio s „romantickým“ názvem Trio Wanderer. Už v následujícím roce soubor zvítězil v prestižní mnichovské Mezinárodní soutěži ARD a v roce 1990 si odvezl první cenu z neméně prestižní americké Fischoff Chamber Music Competition, čímž se definitivně zařadil mezi nejpřednější světové komorní soubory. V průběhu své poměrně dlouhé existence vystupovalo Trio Wanderer na nejslavnějších koncertních pódiích a jeho nahrávky (jichž jsou bezmála tři desítky) získaly nespočet významných ocenění. V pondělí 15. ledna 2024 jsme měli poprvé možnost ocenit umění tohoto proslulého klavírního tria v Rudolfinu na abonentním koncertě Českého spolku pro komorní hudbu, který je součástí České filharmonie.
Soubor nabídl pražskému publiku výhradně český program. Své vystoupení zahájil Smetanovým Klavírním triem g moll op. 15. Skladbu s tragickým podtextem pojali hudebníci značně emotivně. Úvodní houslové sólo s výrazným vibratem vyznělo až drásavě. Průběh celé první věty byl velmi dramatický, přičemž v mnoha místech dosáhl soubor téměř orchestrálního zvuku. Druhá věta byla v celkovém výrazu průzračnější a vylehčenější. Mimořádně půvabně podali umělci část nazvanou Alternativo I. Méně přesvědčivě působila část Alternativo II, kterou Smetana sice nadepsal Maestoso, ale jejíž začátek zatěžkali interpreti víc, než bych považoval za únosné. Finální větu hrál soubor nesmírně energicky a v obdivuhodném tempu. Přestože se jednalo o tempo skoro hraniční, dokázali umělci tok hudby skvěle plasticky modelovat. Lyrické plochy jsem v této větě vnímal jako kouzelné průhledy do otevřené krajiny. Smuteční pochod a následná katarze patřily pak k nejpůsobivějším místům celé skladby.
Po citově vypjaté kompozici Smetanově uvedl soubor dílo naprosto odlišného ražení: Klavírní trio č. 2 d moll H 327 Bohuslava Martinů. Je to skladba „klasicky“ uměřená, bezproblémová, nezřídka výrazově odlehčená, ba místy dokonce až hravá. Trio Wanderer ji hrálo decentně, pohodově a v uměřených tempech. Z celé skladby mě nejvíc zaujala finální věta, která doslova sršela optimismem a v níž navíc hudebníci objevili překvapivé jazzové názvuky.
Po přestávce zaznělo jedno z nejhranějších a nejoblíbenějších romantických klavírních trií – Dvořákovy Dumky op. 90. Umělci tu měli příležitost uplatnit všechny své přednosti – a bohatě toho využili. Mohli jsme znovu obdivovat jejich dokonalou souhru, výbornou techniku, jedinečnou tónovou kulturu, neobyčejnou tvůrčí fantazii a přirozenou muzikálnost. Barevnost jejich hry byla až neuvěřitelná, a to, jak citlivě dokázali diferencovat náladové a výrazové odstíny, bylo opravdu úžasné. Dvořákovy Dumky se bezesporu staly vrcholem večera, což ostatně ocenilo dlouhotrvajícím potleskem také publikum.
Trio Wanderer si připravilo dva přídavky. Nejprve zahrálo Sukovu Elegii op. 23. Ve skladbě, z níž přímo dýchá atmosféra„fin de siècle“, mají hlavní úlohu smyčce – a Jean-Marc Phillips-Varjabédian i Raphaël Pidoux tu se svými nástroji doslova čarovali. Po Sukovi pak soubor uvedl kompozici francouzské provenience: Dʼun matin de printemps (Jarní jitro) od Lili Boulanger. Vtipná hravá skladba s efektním závěrečným glissandem byla nápaditou tečkou za hezkým večerem.
foto Petr Chodura / Česká filharmonie
