Vzpomněl jsem si, že jsem nikdy neslyšel společně tvořit hudbu houslistu Jiřího Vodičku, violoncellistu Václava Petra a klavíristu Martina Kasíka, a tak jsem se rozhodl zajet 27. ledna do Prahy na jejich recitál (kostel Šimona a Judy).
Fota Hana Görlichová / FOK.
Nevím zda původcem názvu jejich souboru The Trio byl nedostatek použitelných historických jmen skladatelů a interpretů nebo odvaha se originálně odlišit, ale přesto jsem z něho rozpačitý, což je ale jen můj problém. Když už chtěli být originálně lapidární, proč si neříkat jen Three? Relativně mladé Trio, kterému věkový průměr „kazí“ devětačtyřicetiletý pianista, založili v roce 2020 a hned se zařadili mezi nejlepší tuzemské komorní soubory.
Čekal jsem příval triové hudby nejvyšší kvality. Té jsem se bohužel dočkal až po pauze. Předtím jsem slyšel báječně zahraného, lehkonohého Martinů (triové Bergerettes, nejlepší provedení jaké jsem živě slyšel) a dvořákovské vizitky koncertních mistrů České filharmonie. Nejdříve vystřihl pan Vodička Mazurek, proti jehož interpretaci byl nemohl vyslovit jediné kritické souvětí, poté pan Petr procítěně zahrál neméně známé Rondo. Obě Dvořákovy hitovky jsem slyšel bezpočtukrát a tyto verze s klavírem (orchestrální jsou mi bližší) patří do širší špičky.
Mazurek byl výrazově velmi dobrý, jen obě témata mohla být ještě kontrastnější. Tónově (nikoliv stylově) je mi bližší pojetí Anne-Sophie Mutter, v minulém století jsem velmi respektoval provedení Josefa Suka a podivoval jsem se nad hrou „mladého“ Václava Hudečka. Kouzelná byla interpretace Václava Petra. (V minulosti mě uzemnil Steven Isserlis, naopak Miloše Sádla s Václavem Neumannem jsem vnímal jako referenci klasické klasiky).
Vrcholem koncertu bylo Smetanovo Trio g moll, v němž se mohl konečně naplno realizovat Martin Kasík, který vykouzlil z klavíru (naštěstí byl zvolen velmi slušný a především stylový nástroj firmy Bösendorfer) neuvěřitelnou tónovou krásu (například v druhé větě) – jakoby nádherně tekoucí tok horní Vltavy. Byla to dramatická špička večera, výrazově nepřekvapivě hluboký triový výkon ve zlatém seku.
Večer mohl být ještě poutavější, kdyby místo slavných sólových kusů vybrali trio ze světového repertoáru à la Beethoven, Schubert, Brahms, Šostakovič… Předpokládám že na vině jsou jenom jejich nabité diáře, kdy nemají dost času na intenzivní přípravu, takže The Trio je občasníkem. Je to škoda, protože je v nich obrovská umělecká potence. Kdyby se triovému repertoáru věnovali plnou silou, mohli by být členy světové elity. Doufám, že mě někdy potěší plně triovým koncertem nejvyšší náročnosti.
Poslech byl u mě limitován opět akustikou. Jaká škoda, že Praha nemá svoji Wigmore Hall, tedy sál s akustikou světové úrovně kolem 500 posluchačů. Kostel Šimona a Judy je sympatickým prostorem s působivým charismatem, ale je ideální jen pro úzký výsek klasické hudby.
Luboš Stehlík
