Mário Radačovský, umělecký šéf baletu Národního divadla Brno, završil desetiletí svého brněnského působení inscenací inspirovanou neobyčejnou osobností módního designu – Coco Chanel (premiéra 3. 5. 2024, Mahenovo divadlo Brno). Není to zdaleka první jevištní dílo, které věnoval výrazným tvůrcům napříč staletími. Připomeňme například Warhola, Michelangela nebo Beethovena, který je ostatně dosud nevšední součástí zdejšího repertoáru. Všechna tato jména spojuje výjimečná tvůrčí síla, která dokázala posunout ten který obor či styl výrazně vpřed.
Zleva: Klaudie Lakomá, Aoibh Ní Riain Broin, Antoneta Turk, Nanaka Ogawa. Fota Martin Divíšek.
Coco Chanel lákala zřejmě Mária Radačovského jako téma dynamikou své osobnosti, a to v soukromé i profesionální rovině. Současně však logicky stál před nelehkým úkolem vybrat její životní okamžiky i profesionální mezníky, které by, v jevištní stylizaci, vytvořily autentický portrét plný dotyků s dobovou realitou i nadčasovou citovostí a vášní. Soukromé scény, plné vnitřního osobního napjetí, střídají pak sebevědomé ukázky ze světa módního návrhářství, vyjádřené především atmosférou přehlídek a jejich zákulisí.
Kristýna Kmentová (představitelka hlavní role Coco Chanel), Adrian Sánchez (Arthur).
Autor večera – choreograf a režisér Mário Radačovský – vytvořil inscenaci, která je v mnoha rysech výjimečná. Už samotný výběr dílčích témat jednotlivých scén zaručuje mnohostranný pohled na dominantní osobnost Chanel. Klasické divadelní střídání komorních partií, v tomto případě věnovaných vnitřnímu citovému životu (v premiérovém večeru skvělá představitelka hlavní role Kristýna Kmentová a její partneři Ilia Mironov a Adrian Sánchez) a ansámblových scén s dominantou módní tvorby a neopakovatelným leskem atmosféry přehlídek, navíc plně vyhovuje živé atmosféře večera. Některé okamžiky lze považovat dokonce za symboly: například situaci, kdy Coco odebírá z oděvu naparáděné dámy všechny do té doby nezbytné dekorativní detaily, až nakonec před námi stojí žena v jednoduché eleganci přímo symbolizující vkus a design dvacátého století. K půvabným chvílím patří i taneční variace na atmosféru krejčovské dílny plné nového vynálezu – šicích strojů. Mário Radačovský se ve výběru životních kapitol Coco Chanel nevyhnul ani problematickému tématu jejího kontaktu s německými nacisty (Hanse tančil v premiéře Glen Lambrecht) a využil ho k rušné epizodě, v představení stejně „cizorodé“ jako byla ve své době v tradiční atmosféře Francie.
K expresivitě, ale i k lyrickým momentům večera přispěla velkou měrou výtečně koncipovaná hudební koláž, na níž s Máriem Radačovským spolupracoval Petr Duchalík.
Zleva: Kristýna Lakomá (Coco Chanel), Klaudie Lakomá (Přítelkyně), Jacopo Iadimarco (Etienne).
Autor scény Marek Hollý navrhl svobodný, monumentální prostor, kde tehdy aktuální racionalita je doplněna interiérovými prvky typickými pro tehdejší tradiční společnost. Zvláště působivá je oblá zrcadlová scéna, jejíž jednotlivé části odrážejí tanečnici do mnoha (nejednou až symbolicky vnímaných) figur a poloh. Je přirozené, že téma Coco Chanel přináší dominantní příležitost pro svět kostýmů. Výtvarnice Ľudmila Várossová tuto šanci využila dokonale. Precizně nastudované a vybrané typické modely ztvárnila pro baletní scénu v různém stupni stylizace, mnohdy s lehce provokativní nadsázkou, zdůrazňující atmosféru doby a společnosti. Báječná byla volba barevných a černobílých sérií. To samozřejmě platí především o zmíněných scénách módních přehlídek.
To všechno vytváří pro inscenaci důležitý prostor k životu. Ten dávají večeru pochopitelně teprve samotní tanečníci. Jejich výkon dokonale odpovídá stylu „chanelovské“ doby, je plný vnitřního napětí i životní radosti. Na každém okamžiku představení je znát, že jejich výkon neznamená jen naplnění vynikající Radačovského choreografie, ale je přirozenou, spontánní součástí neobyčejného večera.
