Nevím, jestli je to bohatým vějířem vnoučat kolem mě a přemýšlením o jejich osudu, nicméně přibližně patnáct let vnímám problémy českého školství – losování o přijetí do konkrétní školky a základní školy, boje o střední školu, difúznost, problémy financování a kvality škol vysokých. Z tohoto pohledu je na tom mnohovrstevnatá hudební edukace vlastně relativně skvěle. Základní hudební školství se už politici bojí ohrozit či omezit, jak k tomu měli nakročeno před rokem 2000, protože by ztratili statisíce voličů, máme přebohatou síť konzervatoří, několik báječných uměleckých gymnázií, vysoké školy, které sice mají oborově a pedagogicky proměnlivou úroveň, ale počtem vyhovují… A pak je tu důležitá iniciující nadstavba – například MenArt, žebříček soutěží, které mohou svou bojovou podstatou vystřelit k nebesům nebo rozemlít v prach. Pro objevení ryzích talentů jsou mi sympatické různé domácí kurzy (například Ševčíkova akademie), výjezdy do ciziny, stipendia atd. Na vrcholku edukační Sagarmáthy vidím studium u světově uznávaného učitele, působení v prestižním orchestru („starém nebo mladém“) nebo v akademii na druhou. Jedna působí už několik let u nás – Akademie komorní hudby (neplést si s Akademií klasické hudby, s níž nemá nic společného). Nejde o boj jako v soutěžích, ale o spolupráci, vytváření společného díla.

Český mikrosvět umění  v minulém roce rozbouřily dva pojmy – status umělce a veřejná kulturní instituce. Na status umělce nemám zatím konečný názor. Chápu, že umělci na „volné noze“ by rádi měli ekonomické jistoty, ale obávám se, že bude obtížné, aby umělecká scéna dosáhla vůči politikům názorové jednoty, bude obtížné překonat revoluční aktivity dobře zajištěných odborových bossů, jež jdou spíše proti touhám hudebníků, sboristů či herců. Navíc žijeme v době konsolidačního balíčku, kdy stát reálně i fiktivně šetří.

Zákon o statusu veřejné kulturní instituce je zajímavá vize. Jenže podobně jako jedno procento státního rozpočtu na kulturu mi připadá jako fata morgana. Během 25 let jsem slyšel tolik slov, závazků, hypotéz a plánů na institucionální stabilizaci a nového nadechnutí české kultury, že neuvěřím, dokud nebude byrokraticky perfektní a vůči kultuře přátelský zákon, navíc bez příznačné nekompetentní kreativity poslanců a senátorů, přijat a podepsán prezidentem… V tuto chvíli jen vím, že návrh zákona o veřejných kulturních institucích je v „legislativním procesu“.  Měl by přinést vícezdrojové  financování a větší flexibilitu, jistoty ve víceletém plánování (tak důležité pro festivaly, orchestry a divadla), možnost zakládat a spolufinancovat instituci obcí a krajem, státní podpory, případně územních samosprávných celků. Doufám, že výsledek nebude podobný paskvil jako mnohé naše zákonné normy a jsem zvědav, jestli se za pár let z příspěvkových organizací typu České filharmonie, Pražského filharmonického sboru, Národního divadla Praha či Divadelního ústavu – Institutu umění stanou veřejné kulturní instituce.  Myslím si, že budou hluboce přemýšlet.