Od okamžiku, kdy vedení Symfonického orchestru Českého rozhlasu převzal Petr Popelka, překvapuje výrony špičkové kvality. Hraje často lépe než kdysi a má v sobě spoustu pozitivní energie. V pondělí 26. ledna překvapil v pražském Obecním domě i programem. Dlužno předeslat, že interpretační nadstavbou byly nevšední výkony tří umělců hebrejského původu – dirigent Omer Meir Wellber, pianista Guy Mintus a mandolinista Jacob Reuven (všichni mají působivé životopisy).
Fota Michal Fanta / SOČR.
V první části večera byl na programu Beethovenův Koncert pro housle, violoncello a klavír C dur, jenž pan Mintus upravil pro mandolínu, akordeon a klavír. Na tento novotvar lze pohlížet buďto jako provokativní, podnětný úlet nebo vtip, možná skvělý pokus o osvěžení postmodernismu 21. století, kdy je možné vše, nebo jako na exces, prznění geniální díla, kdy se génius obrací v hrobě. Ani po časovém odstupu nevím, co vybrat; asi spíše to druhé. Nebudu řešit, že vyměnit housle za titěrnou mandolínu, která není schopná dlouhodeché melodie a kontrastu, je stupidní, a akordeon není mocen výrazu violoncella, ale prostě pan Mintus chtěl přenést Beethovena do jiné doby, nebudu ani řešit, že když se rozhodli Beethovena vykostit, tak to měli udělat pořádně a klavír vyměnit třeba za hammondovy varhany, zůstaňme u hudby.
Začali tím, že zněl nějaký čas Beethoven, pak jej ale nejdřív jemně, posléze drsně začali rozkládat a vybalili na mě dílo, které bych označil jako Beethoven-Mintus. Občas se pokorně vrátili k originálu, občas ulétli na křídlech imaginace do improvizace (zvláště kadence), jazzu, latiny, funku a postromantismu… Beethoven byl přítomen relativně nejvíce v první větě (pitoreskní rytmika sonátové formy), Largo, které bylo pro aranžéra moc krátké, nabobtnalo mohutnou samoúčelnou klavírní improvizací v quasi kadenci. Finale pak byla vyvážená směsice klasicismu a 21. století.
Dirigent se ukázal být velmi slušným akordeonistou, u mandolinisty jsem vytušil, že je mistrem ve Smetanově síni obskurně znějícího nástroje a pianista je skvělým improvizátorem, ale průměrným koncertním klavíristou, který by se úhozově nevyrovnal ani české elitě. Je sympatické, že tato verze Beethovena zazněla údajně teprve podruhé a že přídavkem byla jejich úprava Montiho Čardáše, který však místo uherské aspirace působil, použiji-li hyperbolu, jako prapodivný hybrid mezi světem Putina a Trumpa.
V druhé části koncertu se pan Wellber představil v roli dirigenta, umělce osobité techniky a jasných názorů. Částečně se držel autografu a české tradice, občas mělo jeho pojetí zajímavé okamžiky, nezřídka udělal ze symfonie honičku mezi jeho rukama a orchestrem, přičemž SOČR se projevil jako velmi flexibilní těleso, jež v tomto směru drží u nás primát, což je ocenění hodné a médii málo zmiňované. Nicméně občas byla tempa, dynamika a agogika doslova na hraně (dokonce jdoucí proti autografu). Dělat Wagnera z křišťálově absolutní pozitivní hudby mi přišlo v některých plochách hodně přes čáru. Bezesporu nejpodivnější provedení Dvořáka, jaké jsem slyšel. Navíc neměl jsem pocit, že by dirigent inspiroval orchestr k nadlimitnímu výkonu. Jakoby jen odmával noty. Jedinými vítězi večera tak byli pro mě Rozhlasoví symfonikové, kteří hráli velmi dobře sami o sobě. Díky Bohu, že rozloučením Petra Popelky s rolí šéfdirigenta SOČRu bude v dubnu normálně mimořádný komplet Brahmsových symfonií!
Luboš Stehlík
