Jestliže jsem v rámci Letních slavností staré hudby o koncertu souboru Concerto Scirocco napsal, že jakkoliv byl kvalitní, tak dominovala hudba a téma projektu (https://www.polyharmonie.cz/oslava-benatskeho-nototisku/), večer Their Majesties 31. 7. byl vzrušující nejen hudbou, ale díky belgickému souboru Musica Gloria a interpretací. Rámcem večera byl Císařský sál pražského Lobkowiczkého paláce na Hradě, který sice nemá tak dobrou akustiku jako Velký sál Trojského zámku, ale vzhledem ke komorní intimitě programu to vůbec nevadilo. (Jen kyslíku bylo na konci pomálu.) Byla to v pravdě „královská“ lokace, však také partnerem koncertu byl kromě Vlámska House of Lobkowicz.
Fota Letní slavnosti staré hudby / Ivan Malý.
Jeho paradigmatem bylo jméno Purcell, a to nejen Henry (1659-1695), ale také Daniel (asi 1670-1717), přičemž jejich příbuzenský vztah dodnes není jasný (snad bratranci?). „Kromě rodinných vazeb je oba pojí dětství a dospívání v roli zpěváků královské kaple oba zřejmě prošli výukou na klávesové nástroje a snad i jiné nástroje“, což je z hudby hodně slyšet.
Ačkoliv casual oblečení a tváře instrumentalistů svědčily o „free“ mládí digitální generace Z, možná Y, jejich umění a pohled na hudbu byl zralý, podložený hlubokými zkušenostmi a znalostmi.
Pieter De Praetere.
Koncert otevřela píseň Musick for a While s ostinátním basem Henryho Purcella z Oidipa (King of Thebes) s příchodem muzikantů. Důležitým Henryho opusem byla semi-opera The Fairy Queen a soubor jej notně využil – Hornpipe, Rondeau, Air a hlavně fascinující The Plainte.
David Purcell byl nesporně kvalitní skladatel, který nasával bohaté hudební podněty a novinky, které se vynořily kolem roku 1700 (skvělá flétnová Sonáta d moll, The Unhappy Penitent), nicméně přiznávám, že hudba Henryho je mi bližší – melodicky zajímavější a strukturálně sofistikovanější. Báječná byla Trio Sonata, Her Charming Strains a fascinující tečka koncertu Strike the Viol, Touch the Lute z ódy Come Ye Sons of Art, kde přestaly kurtosní předstírané emoce („Ach samoto, má volbo líbezná“ – O Solitude) a propukla upřímně míněná radost ze života – „Zahraj na violu, dotkni se loutny, probuď harfu, zaduj na flétnu; na patronku pěj svůj chvalozpěv, pěj v šťastných, libých nápěvech.“ Královna Marie II. Stuartovna sice nedlouho po premiéře zemřela a skladatel pár měsíců po ní, ale z písně se stal nadčasový hit. Zvláště je-li správně interpretován.
Tím se konečně dostávám mladíkům a jedné mladici. Soubor má sice relativně dlouhou historii, neboť jeden ze dvou uměleckých vedoucích Beniamino Paganini (barokní klávesy, maestro al cembalo, zobcová flétna, traverso, dirigent, muzikolog) jej založil v Bruggách už ve dvanácti letech (!) v roce 2006, ale mezinárodní úspěšná dráha započala v roce 2020 příchodem Nele Vertommen, výborné hráčky na zobcové flétny a barokní hoboj a umělecké výzkumnice, jež je označována jako další umělecký vedoucí (nevím, jak mají rozděleny role), což je poněkud zvláštní, ale funguje to výborně. Ve výběru byli ještě Evan Buttar (sopránová a basová viola da gamba) a Thomas Langlois (teorba a barokní kytara).
Stálým hostem souboru je belgický kontratenorista Pieter De Praetere, z jehož biografie je nejzajímavější, že studoval u výborného kontratenoristy Steva Dugardina a má zajímavý seznam souborů, kde hostuje – Il Gardellino, B´Rock, Fondamento, Musica Gloria…, dělá operu a nevšední edukační projekty… Zpívá podobně jako Andreas Scholl, jen nemá tak silný hlas. Má jej však příjemně lahodný a je mu perfektně rozumět, takže mi vůbec nevadilo, že to není mocný kontratenorový „kalič“ typu Franca Fagioliho či Józefa Orlińského a dámy neomdlévaly jako tomu bývávalo u Philippa Jarousského. Zpíval krásně a hlavně věděl o čem zpívá a jak to předat posluchači. A stejně jako u obou vedoucích v něm byla nakažlivá energie a nadšení…
Nele Vertommen.
Neslyšel jsem hru na úrovni Jany Semerádové, Michaely Koudelkové, Xenie Löffler nebo Jeana Rondeaua, ale bylo to radostné, upřímné, nadšené muzicírování a věrohodná prezentace hudby, která u nás není příliš známa. A jistě to byla důstojná pocta Henrymu a Danielu Purcellovým s odskokem k básníku Williamu Wordsworthovi, členu tzv. „jezerní školy“, a Tobiasi Humeovi, skotskému skladateli, violistovi, vojákovi a vtipálkovi, jenž byl určitě vybrán proto, aby se mohl blýsknout svou obdivuhodnou technikou Evan Buttar, protože Hume v protikladu k milované loutně Henryho Purcella upřednostňoval violy da gamba…
Beniamino Paganini, který nemá nic společného s Niccolò Paganinim.
Na konci večera jsem si musel přiznat, že to byl další skvělý dramaturgický nápad pořadatele. Není sporu o tom, že sympatická Musica Gloria patří mezi naděje barokní interpretace našeho století. Dobrá zpráva – zúčastnění umělci mají v plánu natočit příští rok CD s hudbou Henryho a Daniela Purcellových.
Luboš Stehlík
