Česká filharmonie je sice velmi konzervativní instituce, ale občas překvapí odvahou. Baroko sice není šálkem její kávy, přesto zariskovala a 4. a 5. ledna 2024 nabídla ve Dvořákově síni pražského Rudolfina Händelova Mesiáše, nejproslulejší oratorium, které bylo a bude mnohokrát natočeno a v Anglii doslova zlidovělo.
Georga Friedricha Händela nebylo možné v jeho době přehlédnout ani fyzicky, ani umělecky. Zapsal se nesmazatelně do hudební historie a jeho díla, zejména právě Mesiáš, jsou provozována po celém světě. Ovlivnila tvorbu Haydna, Beethovena, Mendelssohna, Verdiho, Brahmse, Šostakoviče, Brittena i Honeggera.
Aby ČF zajistila v rámci možností „autenticitu“, pozvala znalce Händela, barokního specialistu, dirigenta a cembalistu Nicholase Kraemera, hlavního hostujícího dirigenta chicagského orchestru Music of the Baroque, který si vybral své sólisty – Carolyn Samson (soprán), Helen Charlston (mezzosoprán), Andrewa Staplese (tenor) a Matthewa Brooka (basbaryton). Domácími, objemově zmenšenými partnery byly Pražský filharmonický sbor (46) a Česká filharmonie (30 hudebníků + Daniela Valtová-Kosinová, varhanní pozitiv, Nicholas Kraemer – cambalo, vedených koncertním mistrem Jiřím Vodičkou…).
Dirigent se pokusil naučit orchestr respektovat určitá stylová pravidla, úspěšně (zdobení, frázování, dynamiku) i neúspěšně (někteří používali smyčec jakoby hráli Dvořáka). Překvapilo mě, že přestože vedení ČF na výsledku asi velmi záleželo, na hoboje hráli host a účastnice orchestrální akademie. Celek dopadl v rámci možností a absence barokní tradice dobře.
Jaký byl tedy výsledek? Mesiáš je především o naději. Cítil jsem větší důraz na pašijovou část o umučení Krista, která začíná altovou árií He was despised and rejected of men, než
Comfort ye my people – Every valley shall be exalted, accompagnato a árie vysílá společně s následujícím sborem „radostnou zprávu“ z knihy Izaiáš. Sbor „I zjeví se Hospodinova sláva a všechno tvorstvo společně spatří, že promluvila Hospodinova ústa“ je jasným vzkazem, že Bůh lid zachrání.
Nicholas Kraemer sice velmi usiloval předat proroctví o Mesiášově narození, ale přišlo mi, že interpretům byla bližší pašijová nálada textu: „Nastavuje záda těm, kteří ho bijí, a své líce těm, kdo rvou jeho vousy, neukrývá svou tvář před potupami a popliváním.“ Strhující radost, kterou vnímám z nahrávek Harnoncourta, Mackerrase, Pinnocka, Gardinera, Christieho a Hogwooda byla trochu v druhém plánu. Orchestr se velmi poctivě snažil realizovat dirigentovu vizi včetně pěkného zdobení. Sbor, pro něhož jsou bližší jiná staletí (hlavně 19. a 20.) vydal ze sebe maximum (, přičemž zápasil s transparentností a přesností rychlých pasáží. A sólisté? Suverénní, nejposlouchatelnější byl Andrew Staples, i když barevně jsou pro mě lahodnější hlasy typu Bostridge či Padmora… z dob jejich vrcholných let. Helen Charlston střídala báječné okamžiky s horšími, kdy houkala a byla nejistá. Carolyn Samson zazpívala všechno správně, jen bylo pro mě obtížné se ztotožnit s jejím úzkým a ostrým volumenem (osobně tíhnu k hlasům typu Patricie Petibon). Basbarytonista Matthew Brook je velkým znalcem staré hudby, ale vrcholná pěvecká léta má za sebou.
Bohužel událost sezony to nebyla, takže jsem zažil provedení Mesiáše, které patřilo mezi nejnudnější. Možná kdyby dirigent zvolil jiný interpretační koncept, mohl být výsledek jiný. Snad jeho genialitu ukážou v Praze ve stejném sále v plné síle soubory Collegia 1704 v březnu 2024.
