Klíčové okamžiky letošního festivalu

Záslužné a do jisté míry objevné, v něčem dokonce inspirující bylo hostování Berlínské filharmonie (dokonce se svým šéfdirigentem Kirillem Petrenkem) s Mou vlastí. Výrazná byla účast Jakuba Hrůši, který věnoval festivalu ve svém plném diáři hodně času a stal se „ambasadorem“ pražskojarního vkladu do Roku české hudby. Vrcholem byl jeho koncert s Orchestra dell’Academia Nazionale di Santa Cecilia, s váháním jsem přitakal koncertnímu provedení Libuše, české státní opery. Hudbu, viděno prizmatem všech myslitelných úhlů pohledů, pak nabídly koncerty současné hudby – ať už to byla pocta klavíru mezi letadly Národního technického muzea v Pianofonii, diskuse, workshopy a koncerty rezidenčního ansámblu Klangforum Wien v DOXu v rámci Prague Offspring anebo jedna z největších festivalových událostí: koncert 11 000 strun Georga Friedricha Haase pro 50 pianin a komorní orchestr, který proběhl v samém závěru festivalu ve Foru Karlín, což je ideální prostor pro pořádání velkoformátových projektů současné hudby. Festivalové publikum zažilo velkolepé návraty do Prahy tří legend – Riccarda Chaillyho, Philippa Herrewegheho a Tona Koopmana, přičemž se ve mně nadšení mísilo s nostalgickým uvažováním o jejich nenápadném odcházení. Problém jsem měl s posledním koncertem, ale o tom jindy a jinde.

Berlínská filharmonie

Jakub Hrůša a Orchestra dell’Academia Nazionale di Santa Cecilia)

Události a čísla

Na 38 koncertů, 13 setkání a diskusí s umělci, devět workshopů, pět masterclass, výstavu, promítání či piknik na Kampě zavítalo na 28 tisíc diváků. Návštěvnost přesáhla 90 % a tržby z prodeje vstupenek činily 25,5 mil. Kč. Vyprodáno bylo letos 29 koncertů, což je prý bezmála o třetinu více oproti minulému roku.
„Nejen bohatý doprovodný program, ale zejména samotné koncerty naplnily naše letošní předsevzetí, že Rok české hudby oslavíme prostřednictvím slavných děl, ale také se pokusíme vyprovokovat diskusi o tom, co pro nás česká hudba znamená, co nám přináší a jak o ni pečujeme. To se nám mnohokrát splnilo a vážíme si toho,“ komentuje letošní ročník naplněný koncerty slavných osobností světa klasické hudby i nevšedních zážitků ředitel festivalu Pavel Trojan.
Obdivovatelé současného výtvarného umění měli jedinečnou možnost spojit vlastní potěšení a investici do umění také s dobrým skutkem. V neděli 26. května 2024 bylo na 91. aukci Galerie KODL draženo šest položek na podporu jubilejního 80. ročníku festivalu Pražské jaro. Jednalo se o díla vzniklá pro nový doprovodný výtvarný projekt festivalu – Pražské jaro Art Salon. Šest renomovaných současných českých výtvarníků napříč generacemi pro tuto příležitost vytvořilo díla, jimž byl inspirací cyklus symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany. Díla Milana Grygara, Petra Nikla, Ivana Pinkavy, Jakuba Roztočila, Iry Svobodové a Daniela Vlčka se vydražila za celkovou částku 1 992 000 Kč.
Aukce Galerie KODL, v jejímž rámci se mimo jiné dražily obrazy Emila Filly, Toyen, Jakuba Schikanedera, Václava Špály nebo Jana Zrzavého, přilákala pozornost více než tisícovky dražitelů. „Jsem opravdu velice rád, že naše galerie mohla tímto způsobem podpořit událost takového uměleckého a společenského významu, jakou je Mezinárodní hudební festival Pražské jaro, a doufám, že to nebyla naše spolupráce poslední. Cením si, že stejně jako KodlContemporary dává i Pražské jaro výrazný prostor českému soudobému umění, na které můžeme být právem pyšní,“ řekl Jakub Kodl, syn majitele Galerie Kodl a zakladatel platformy KodlContemporary. „Rád bych z tohoto místa poděkoval Galerii KODL za skvělou spolupráci a z celého srdce i všem dražitelům, kteří touto cestou podpořili festival Pražské jaro. Částka, kterou se podařilo získat, přispěje k realizaci projektů jubilejního 80. ročníku festivalu Pražské jaro, jehož program bude opravdu mimořádný,“ dodává ředitel Pražského jara Pavel Trojan.

Petr Nikl. Foto Pražské jaro / Jakub Šimůnek.

Petr Nikl vytvořil dílo s názvem Moje má vlast a do obrazu, který si rozdělil na šest segmentů, nanášel inkoust a tuš o šesti barvách. Ty následně po plátně roznášeli mechanizovaní broučci a vytvořili tak finální podobu díla. Kupující za ně zaplatil 384 000 Kč. Ivan Pinkava představil fotografii My Fatherland, v níž reflektuje svůj vztah k Mé vlasti jako symbolu, který podrobuje vlastnímu zkoumání. Pinkavova fotografie se prodala za 144 000 Kč. Pro Milana Grygara je zvuk zcela zásadním elementem. Již od poloviny 90. let pracuje na svém cyklu Antifony, a právě z něj vybral jeden obraz, který se vydražil za 840 000 Kč. Na podstatě vizuálního kontrastu a zvukové artikulace vznikalo i plátno Daniela Vlčka s názvem Spherical Event III, inspirovaný motivem Z českých luhů a hájů. Zájemce dílo pořídil za 144 000 Kč. Jakub Roztočil pro svůj obraz No. 78 vytvořil stroj, který nanáší barvu na plátno pokryté tenkou vrstvou vody na základě zdrojové hudební skladby, do které autor libovolně, avšak promyšleně vstupuje, čímž ovlivňuje výslednou podobu díla. Dosažená cena činila 204 000 Kč. Ira Svobodová se nechala inspirovat svou nejoblíbenější básní ze Smetanova cyklu. Obraz Šárka, jehož hlavním motivem je dynamicky tvarovaná růžová stuha, vychází z partitury i příběhu básně, který je, dle autorčiných slov, plný zrady, lásky a napětí. Nový majitel jej pořídil za 276 000 Kč.

Diskuse

Ve středu 29. května uspořádalo Pražské jaro, asi inspirováno Rokem české hudby, diskusní panel s názvem Malá země – velcí hudebníci. Mezi hlavními diskutujícími rutinně moderovanými hvězdou veřejnoprávních médií Alexandrem (Sašou) Michailidisem byli za Pražské jaro Pavel Trojan, za Smetana200 a Rok české hudby Marek Šulc, za odborná média novinář a filozof Pavel Fischer, za Českou televizi Jiří Hubač, za mecenáše Jiří Wald
a dva statistici. Hlavní a velmi aktivní hvězdou diskuse byl dirigent Jakub Hrůša.

Foto Petra Hajská

Statistici několika desítkám posluchačů nabídli spoustu čísel a grafů, které si nikdo nezapamatoval, z nichž pro mě hlavně vyplynulo, že datově relevantně zkoumat hudební život v Česku je na rozdíl od průmyslu a obchodu složité a o vztahu k cizině to nic neříká. Nicméně jakoby v podtextu naznačili, že se kultura vlastně nemá zle. Pan Trojan předestřel úspěchy Pražského jara, co dělá pro současnou hudbu, jak pozváním Berlínské filharmonie nezvykle, ale důstojně oslavila Bedřicha Smetanu a správně připomněl důležitost hudebního školství, zvláště pak základního. S tím rezonoval Jakub Hrůša, který autoritativně zdůraznil, že bychom měli mít více hrdosti, protože česká hudba je ve světě neobyčejně dobře přijímána.
Pan Wald, u něhož byla od prvních vět jasná jeho láska ke klasické hudbě, poněkud nejistě promluvil o složitých podmínkách pro mecenášství a že pečlivě váží, co má smysl podporovat. Jiří Hubač si stýskal nad financemi České televize, omezenými možnostmi ČT art a že lidem vadí poplatky, byť symbolické, a přitom chtějí ve všem špičkovou úroveň. Marek Šulc propagoval projekty, které řídí, vlastně vše jde skvěle. Pavel Fischer nesrozumitelně filozofoval, ale vlastně jsem nepochopil proč a o čem.

Panelovou diskusi navštívil i skladatel Ondřej Kukal. Foto Petra Hajská

Očekával jsem mimo jiné živou diskusi o odezvě „roků české hudby v zahraničí“, jestli něco takového venku zajímá odbornou a laickou veřejnost, případně zodpovězení otázky smyslu „roků české hudby“ a jestli by nebylo dobré přemýšlet o změně formátu oslav české hudby. Ze struktury diskuse
a z toho, co jsem slyšel (musel jsem odejít dříve) jsem měl pocit marnosti.  Kdyby byl výstupem například důrazný apel na ministerstvo kultury, potažmo na politickou elitu, aby zásadně zesílila podpora klasické hudby nejen interně, ale i externě (finanční grantová či jiná podpora hostování orchestrů, komorních formací a sólistů v cizině, masivní podepření studia špičkových talentů v Evropě a Americe atd.), výzva pro mecenáše, tak by setkání u stolečků v Obecním domě mohlo mít smysl.

Přijde mi divné, že ještě v roce 2024 řešíme mindrák malé země v kulturním vesmíru kolem nás, který vnímám od roku 1990 – podivnou směs hrdosti
a malomyslnosti.  Poplácávání se po ramenou, že jsme fakt dobří, když svět uznává několik dirigentů, zpěváků, houslistů a dalších instrumentalistů, pár skladatelů a můžeme se chlubit několika orchestry, občas nějakou operou, mi přijde zbytečné. Je zvláštní, že tímto „obrozeneckým“ mindrákem podobně velké státy v Evropě netrpí. Dobrým příkladem budiž Finsko (možná i pobaltské země), které ví, že dalo a dává světu hodně silných muzikantů a kvalitní hudby a kulturu masivně a koncepčně podporuje. Pochybuji, že by Finové nastolili třeba v rámci festivalu v Savonlinně  téma Malá země – velcí hudebníci. Větší smysl než podobně „panely“ mi dávají instituce, za nimiž jsou hmatatelné výsledky podpory českému hudebnímu světu, za všechny ZUŠ Open, Nadační fond Magdaleny Kožené, Nadační fond Soni Červené, Nadace Bohuslava Martinů, Akademie komorní hudby atd., atp. Koneckonců záslužnou roli hrají desítky tuzemských malých a velkých soutěží včetně Pražského jara…

Šéfredaktorka Harmonie a opora české žurnalistiky Alena Sojková sděluje Pavlu Fischerovi své názory. Foto Petra Hajská.

Pražské jaro 2025

Pondělí 3. června bylo naplněno hudebními bombami. Festival Prague Sounds zveřejnil podzimní program, který je opět u nás s ničím nesouměřitelný, finále Pražského jara lze označit přídomkem  provokativní a stejný pořadatel  odtajnil dva projekty, které jsou po desetiletích marného snažení šokem.

Jubilejní 80. ročník mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro chystá pro své příznivce dva mimořádné projekty: Pražské jaro 2025 ozdobí český debut Chicago Symphony Orchestra a historicky první festivalové vystoupení Boston Symphony Orchestra. V jejich čele stanou dirigenti Andris Nelsons a Jaap van Zweden.

„V hostování těchto dvou amerických orchestrů spatřuji i jistou symboliku, neboť to byl právě první ročník Pražského jara, kde měl v roce 1946 svůj evropský debut legendární americký dirigent Leonard Bernstein, jehož návrat na festival v roce 1990 byl nakonec též jeho posledním evropským vystoupením. V roce 2025 si také připomeneme 80. výročí od konce druhé světové války, a právě Američané sehráli při osvobozování naší země zásadní roli. Stejně jako v případě letošního zahajovacího koncertu v podání Berlínských filharmoniků usilujeme o vystoupení orchestrů z Bostonu a Chicaga bez nadsázky desítky let. Na Pražském jaru 2025 se nám tuto náročnou misi konečně podaří naplnit, navíc s prvotřídními dirigenty a programy, s nimiž obě tělesa získala mezinárodní respekt a uznání,“ říká ředitel Pražského jara Pavel Trojan.

Boston Symphony Orchestra bude 14. května 2025 řídit jeho současný šéfdirigent Andris Nelsons, který v Praze uvede v roce, kdy si připomeneme padesát let od úmrtí skladatele Dmitrije Šostakoviče, jeho Symfonii č. 11 a Houslový koncert č. 1 se sólistkou Baibou Skride. Nahrávka kompletu Šostakovičových symfonií bostonských symfoniků právě s Andrisem Nelsonsem pro vydavatelství Deutsche Grammophon získala tři Grammy.

Chicago Symphony Orchestra vystoupí 20. května pod taktovkou Jaapa van Zwedena, který aktuálně završil své působení na postu šéfdirigenta Newyorských filharmoniků. Pod jeho taktovkou zazní Šestá symfonie Gustava Mahlera. Pamětníci budou moci porovnat Chicago s Berlínem, protože stejné dílo provedla na PJ v roce 2011 Berlínská filharmonie se svým tehdejším šéfdirigentem Simonem Rattlem.