Během mého aktuálního inkarnačního Bytí a vytí jsem vypozoroval, že jsem poznamenán určitou úchylkou. Mám téměř neukojitelnou potřebu pořád něco propojovat. Prostě neustále hledám souvislosti mezi věcmi či obory lidské činnosti, které jsou v mimoběžném vztahu, kde lze na první pohled a dotek najít jen málo společného. Tak například právo a spiritualita. Právem se živím, neb jsem „s odpuštěním“ profesí advokát, a otázky metafyzické a transcendentální neboli spiritualita byly v mém brožovaném životě vždy předmětem určitého zájmu. Nu, a stalo se, že nedávno toto moje propojování nakonec vyústilo v sepsání a vydání knihy esejí o tušených i netušených souvislostech mezi právem a spiritualitou.
Tak to jen na úvod k vysvětlení, proč se níže budu zabývat v jednom kotli právem a hudbou, což jsou rovněž oblasti, které na první pohled a poslech nemají nic moc společného.
Tak začněme. Samozřejmě vytane první otázka. Jak to vzniklo? Popřípadě kdo je stvořitelem? V odpovědi na tuto otázku si troufám odpovědět tak, že počátky vzniku hudby a práva nelze časově ani věcně spojovat s explozí vesmíru neboli Velkým třeskem. Za vznikem hudby i práva stojí člověk. A ten se objevil, jak známo ze školních učebnic, mnohem později. Totiž celkem nedávno. Ale nějakou dobu ještě trvalo, než homo sapiens vědomě přikročil k tvorbě hudby i práva. Důležité je zde právě to slovo „vědomě“. Nedá se nic dělat, ale jak hudba, tak i právo jsou lidským konstruktem. Není to dáno od Přírody, Boha, Prozřetelnosti či Kosmické inteligence. Prostě stvořitelem zde je člověk s malým „č“.
Nu dobrá. A co člověka vedlo k tomu, že stvořil právo a hudbu? Co se týká stvoření práva, tak na to mám už dlouhou dobu tuto krátkou odpověď. Právo vzniklo, aby se lidé prostě nepobili kyji. A hudba? Nejsem zase nějaký znalec dějin hudby, ale celkem bych si tipnul, že to má nějakou souvislost s vnímáním rozmanitých zvuků přírody (jako třeba „voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách“), přičemž v určité fázi evolučního vývoje u homo sapiens vznikla potřeba tyto zvuky přírody napodobit a transformovat svým vlastním přičiněním. Tedy nejdříve hlasem (zpěvem) a později i pomocí různých pomůcek, instrumentů, dnes hudebních nástrojů. Zásadní rozdíl mezi příčinami vzniku hudby a práva je však to, že vznik práva bylo pro lidstvo nutností, zatímco u hudby to byla potřeba jakéhosi estetického obohacení života homo sapiens. Už mu to připadalo asi fádní jen sloužit svým základním evolučním pudům, tj. lovit mamuta, žrát ho a k tomu ještě se rozmnožovat.
I když příčiny vzniku práva a hudby a jejich účely jsou dost odlišné, mají kupodivu společné základní obsahové nastavení. Jsou to organizované systémy. Právo je organizovaným systémem pro regulaci vztahů mezi lidmi a hudba je organizovaným systémem zvuků a tónů vytvořeným člověkem a určeným pro lidské vnímání a potěšení.
Když jsme u toho lidského vnímání, tak nesporným zjištěním je fakt, že hudbu vnímáme prostřednictvím jednoho z našich pěti smyslů a tím je sluch, jehož hmotným viditelným zprostředkovatelem je orgán zvaný uši (u žen ouška, často s náušnicemi). Holt hudba se pořád přenáší zvukem a ten nám do kebule jiným orgánem nevleze. A přes jaké smysly a orgány vnímáme právo? Přes uši také? No, není to vyloučeno, pokud nám v dětství rodiče vtloukají, že se nemá chodit na křižovatce na červenou nebo při studiu na právnické fakultě nasloucháme přednášce nebo se v soudní síni řeší nějaký právní spor. Nicméně v dnešní době většinou právo nasáváme přes jiný smyslový orgán. A tím jsou oči (u žen očička, často hezky pod – či domalovaná). Prostě přes zrak se dozvídáme z různých textů, co smíme činit a co je nám zapovězeno. A co chuť, čich nebo hmat? Tak to nevím. Zatím jsem to nezaznamenal. Ledaže, když si dám při sepisu žaloby skleničku dobrého vína a s pomocí mých chuťových pohárků snadněji dávám na papír moje právní znalosti, které jsou občas hluboko zasunuty v mém podvědomí a vyjeví se mi snadněji při vinném oblažení.
Když píši tuto esej, zjevila se mi najednou Spravedlnost. Tedy spíše symbol spravedlnosti ve formě sochy ženy, která má oči zavázané šátkem, v jedné ruce drží meč a v druhé ruce váhy. A když na ni takhle zírám, říkám si, zda to není blbost, co jsem shora napsal. Tedy že o právu se dozvídáme většinou přes náš zrak, ale římská bohyně Justicie symbolizující spravedlnost má oči zavázané. Tak kde je pravda? Dovolte, abych se z této kontrapozice jako právník vykroutil závěrem, že zatímco my, vox populi, se dozvídáme o tom, na co máme právo a kde jsou naše povinnosti, skutečně většinou zrakem přečtením textu, bohyně Justicie se už posunula ve své hlavní činnosti dále, totiž do role soudce (pardon, správně soudkyně), který nakonec rozhoduje v případě nějaké soudní pře. A proto také říkáme, že spravedlnost je slepá, neb rozhoduje jako nestranný rozhodce, který neví, kdo před ní stojí, zda je to chuďas či miliardář, politik nebo zámečník. Ale to už není o právu jako takovém, ale o spravedlnosti.
Když mně bylo 6 let, moje maminka mě svěřila jednomu panu profesorovi, aby mě naučil housti. Lidé poučení z našich dějin a opery zvlášť vědí, že „housti“ nemá nic společného s houskami, ale s Daliborem, kterého nouze donutila ve vězení hrát na housle (tedy „housti“), aby si vyžebral od kolemjdoucích posluchačů na jídlo. Já jsem si v prvních letech také připadal jako Dalibor. Sice jsem si hrou na housle nemusel vydělávat na jídlo, neb maminka mě dostatečně krmila, ale byla to z mojí strany také nouze, tedy že mě to moc nebavilo. K poslechu to vůbec nebylo, něco mezi skřípáním, vrzáním a kakofonií. Žádné tklivé a poslouchatelné melodie. Až později jsem k houslím a hudbě našel pozitivnější vztah a dotáhl jsem to k absolutoriu na brněnské lidušce a k hraní v jednom amatérském smyčcovém kvartetu, což mě tehdy už bavilo a obohacovalo. Hrál jsem v kvartetu sice druhé housle, ale v skrytu duše pomýšlel i na studium na konzervatoři. Můj učitel na housle, profesor Svozil, mě však poté, co jsem se mu svěřil s tímto záměrem, přesvědčoval, že nejsem zase nějaký bůhvíjaký houslový talent, natož hudební génius, pročež jsem od tohoto úmyslu ustoupil a dal jsem se na práva.
A proč píši o mých hudebních eskapádách v dětství a jinošství? Protože blízký až niterný vztah k hudbě, zejména k té vážné či klasické, jsem od té doby neztratil. I když profesně jsem se živil právem, na hudbu jsem si vždy našel dostatek času. Lásku k hudbě lze s právničením spojit.
Předpokládám, že vyhodnocením mých muzikálních „schopností a dovedností“ ze strany mého houslového učitele nedošlo k nějaké výrazné ztrátě v dějinách hudby a že jsem se přece jenom lépe osvědčil v roli právníka. Ale jsou známy z historie i případy opačné. Že někdo vystudoval práva, ale nakonec zběhl k hudbě a stal se slavným. Tak například německý skladatel a varhaník Georg Philipp Telemann vystudoval sice práva, ale ve svém životě se profesně věnoval už jen hudbě a ve své době byl jedním z nejhranějších skladatelů období baroka. Nebo Petr Iljič Čajkovskij, který studoval práva dlouhých devět let (přiznám se, že nevím, zda mu to nešlo a musel opakovat ročníky, nebo našel v tomto studiu takové zalíbení) a krátce působil dokonce na ministerstvu spravedlnosti. Je určitě dobře, že se začal věnovat hudební kompozici, kde uplatnil svůj hudební talent. O něm jako právníkovi na ministerstvu bychom se zřejmě vůbec nedozvěděli, jako hudebního skladatele jej zná celý svět.
Z historie však víme, že byli i tací, kterým se podařilo v osobním i profesním životě skloubit právo i hudbu. Příkladem za všechny je advokát a hudební skladatel Jan Nepomuk Kaňka, který zvládl komponovat hudbu a vedle toho i vykonávat profesi advokáta a stal se profesorem a děkanem právnické fakulty Karlovy univerzity. Mimo jiné obrátil se na něj v jedné své právní věci i Ludwig van Beethoven, o kterém je z historie známo, že se celkem rád soudil, zejména se svými mecenáši, šlechtickými rody Lobkowiczů a Kinských. Ale zpět ke Kaňkovi. Hádejte, kde má sídlo a kanceláře Česká advokátní komora? Přece v Kaňkově paláci na Národní třídě, který naše advokátní komůrka od něj, respektive jeho nadace, dostala darem. Jaký to krásný symbol propojení práva a hudby!
Řekli jsme si, že byť jsou právo i hudba lidským konstruktem, přece jen svým účelem jedná se o hodně vzdálené obory, které by si neměly fušovat do řemesla. Jenže to by nebylo právo, kdyby nehledalo cestu, jak ovlivňovat náš život ve všech možných projevech. Právo je totiž tak trochu vlezlé (pardon, tedy všudypřítomné). Dnes bez zákonů si už nemůžeš ani … však víte co. Na všechno potřebujeme legislativu, to je zaklínadlo současné civilizace. Hudba se tomuto průniku práva celkem dlouho bránila. Ale nakonec se neubránila. O co jde? Autorská práva.
Ještě ve středověku neexistoval pojem originálního hudebního díla. Hudba vznikala převážně improvizací a ustalováním improvizovaného, hudební projevy se uchovávaly v paměti a šířily ústní tradicí, zpravidla s odchylkami, variantami a novotvary. V období vrcholného středověku se již sice mohly zapisovat, ale jinak většina středověké hudby má v podstatě anonymní charakter. Hudebníci si byli vědomi toho, že vycházejí z tradičních vzorů, že volně disponují hudbou, která už existuje, jenom se podílejí na jejím vytváření a přetváření.
Bach bez uzardění přebíral motivy a témata od Vivaldiho a o Händelovi je známo, že si také vesele vypůjčoval skladby od jiných skladatelů, údajně aby ušetřil čas a trápení. Z hlediska dnešního pojetí autorských práv se jednalo prostě o „vykrádání“ originálních skladeb jiných autorů. Jenže vtip je v tom, že tehdy tento postup nebyl považován za něco zakázaného či nemravného, ale autoři dokonce byli rádi za to, že někdo jiný převzal do svého díla jejich hudební motivy.
A nyní? Autor hudebního díla je chráněn. A čím? No přece právem! Bez souhlasu/licence autora hudebního díla nikdo nemůže takové dílo provést a nejen to. Ještě třeba zacvakat nějaké penízky za tzv. užití hudebního díla nebo třeba i za notový zápis. Autorské odměny a poplatky různým kolektivním správcům práv k dílům autorským. Prostě hudba již není volným artiklem, ale transformovala se do „práva na hudbu“. Samozřejmě za tímto průnikem jsou lidi, jak jinak. Ale nejenom. Jak v jedné své knize píše Lukáš Hurník, už i Hospodin na to zřejmě pamatoval, neboť v jednom hudebním obchůdku objevil noty s tímto natištěným oznámením: „Neoprávněné kopírování not se příčí zákonu lidskému i Božímu.“ Lukáš Hurník vzpomíná, jak zůstal stát v úžasu nad Boží prozřetelností, která vedle obecných pravidel morálky dala lidstvu i podrobný předpis pro zacházení s notovými materiály.
Hudba a právo mají ještě něco společného. Je to interpretace. Právo je podobný znakový systém, jako jazyk nebo hudba. Ale nestačí, když jsou zapsány jen tóny (v hudbě) nebo právní normy (v právu). Zapsané se musí nějak vyjevit světu, tedy interpretovat – a obvykle předvést publiku. U hudby je to celkem jasné. Zpěvák zazpívá nebo se vezme do ruky hudební nástroj a tóny se předvedou. Není však interpretace jako interpretace. Něco jiného zazní ve vnějším světě a celé galaxii, když já zaskřehotám moji oblíbenou árii El lucevan la stelle z opery Tosca, zcela jiná interpretace je, když tuto árii přednese třeba Luciano Pavarotti. Notový zápis je stále stejný, interpretace je však opravdu, ale opravdu z hlediska muzikálního nesrovnatelná.
A jak je to s interpretací práva? Obdobně. Jedna věc je, že nějaký moudrý zákonodárce sepíše zákon, který obsahuje právní normy, tedy pravidla jednání mezi lidmi. Druhá věc je, že když nastane nějaký případ ve vnějším světě a je třeba jej podřadit pod tu správnou právní normu. Tak například dojde k dopravní nehodě, kterou zavinil Lojza Vopršálek a způsobil Frantovi Kolomazníkovi škodu na autě a ještě mu v důsledku střetu pochroumal ruku. Na to máme pravidla o silničním provozu, tedy právo. Ale přítomný policista a poté eventuálně i soudce musí nejdříve zjistit, co se ve vnějším světě na té silnici stalo, tedy zjistit tzv. skutkový stav, aby se dala podřadit pod tu správnou právní normu. A tady dochází k interpretaci, odborně řečeno k aplikaci práva.
Tak vidíte, jak jsou si právo a hudba blízké. V daném případě mají společný rys, který se v odborné literatuře nazývá „performativa“ (předvedení). Ta stojí na trojstranném vztahu. U hudby je tu tvůrce (autor), interpret (výkonný umělec) a diváctvo. V právu je tu zákonodárce, dále ten, kdo právo interpretuje a aplikuje (typicky soud), a adresáti práva.
V poslední době jsem byl konfrontován s inscenacemi operních děl, které ve mně zrovna nevyvolaly pozitivní estetický zážitek. Nejsem profesionální kritik, tak raději nebudu jmenovat. Chápu, že operní režie a scénografie je vlastně také interpretací díla, nejenom hudební složka. Režisér například Verdiho oper má jednu velkou výhodu. Verdi už zemřel dávno. Jak známo právo vymyslelo pro autorství určitý časový limit od smrti autora, který je třeba dodržovat. Po uplynutí 70 let od smrti autora původně zamýšlená scénografie autora již není autorským právem chráněna a režisér si tak ze scény, kde se odehrává operní příběh a kde se pohybují a zpívají zpěváci, může udělat v podstatě holubník. Já vím. Pořád je to střet mezi zastánci „tradičních“ a progresivních, tzv. moderních inscenačních pojetí. Můj názor však je, že by někteří dnešní režiséři měli mít více pokory před původními záměry autora opery, který vycházel i z dobové inscenační praxe. Posuny v místě a čase, změny kontextu, naturalismus až vulgarita (zejména nahota či sexuální scény) považuji za nemístné aktualizace, které dělají z původního díla něco, čím není a být nemá. A tak já jako milovník opery jsem v poslední době přijal toto rozhodnutí. Pokud vím, že nějaká opera se uvádí v tzv. moderním pojetí, tak si sebou do divadla beru škrabošku na oči a tu si nasazuji během představení a poslouchám jen hudbu. Samozřejmě jsem ochuzen o vizuál, ale co se dá dělat, když na to nechci koukat.
V interpretaci práva to nemáme tak jednoduché. Nemůžeme si moc vymýšlet a modernizovat výklad práva. Soudci je v podstatě zapovězeno interpretovat právo v naprostém nesouladu s výslovným zněním právního předpisu a judikovat contra legem. Přílišná kreativita při interpretaci práva je neakceptovatelná. Pokud by bylo povoleno, tak zde máme opět chaos, nejistoty a zase bychom se mlátili těmi kyji.
Když už jsme u těch oper, tak z hlediska jejich obsahu nabízejí ještě další možnosti k propojení s právním světem. Myslím tím samotný děj a příběh, který je postaven na libretu, jehož autorem je obvykle někdo jiný, než autor samotné hudby. Většina oper se opírá dějově o různé dramatické situace a proto není ani překvapivé, že se v operách objevují třeba vypjaté „soudní“ scény. Tak například doktor Bartolo ve Figarově svatbě je explicitní karikaturou právníka, který právní kličky chce zneužít pro své cíle. Co je mi známo, tak opery se neodehrávají přímo v právnickém prostředí. Částečnou výjimkou je Janáčkova opera Věc Makropulos, jejíž první jednání se odehrává v advokátní kanceláři. Právo a opera se zde dost jasně stýkají v samotném ději. Již název opery dává tušit, že zde o nějaký právní případ může jít. V jiných operách zase hodně vystupuje policie. Jako třeba v případě opery Tosca, kde se ukazuje zneužití policejního aparátu v rukou bezskrupulózního policejního prezidenta Scarpii.
A co takhle Kecal z Prodané nevěsty. Z dnešního pohledu svérázný vesnický advokát a mediátor, který však nakonec „naletěl“ Jeníkovi, když tento pod smyšleným jménem naoko za úplatu prodal Mařenku vlastně sám sobě (viz árie „Prodal svou milou za tři sta“), aby nakonec odhalil svou pravou identitu. V Prodané nevěstě se to jen hemží právem, respektive jednáními, které by z dnešního pohledu byly interpretovány jako neplatná. Jeník prostě udělal takový podvod, který však v operním příběhu se snaží minimalizovat slovy: „Ne podvod, pouhá jenom lest. Co psáno je, to psáno!“ Ale v Prodance je těch právních jevů opravdu hodně. Dozvídáme se také v prvním jednání, že Jeník a Mařenka uzavřeli ústní ujednání o budoucí manželské smlouvě (árie „Vřelé milování“). Také se v tomto operním jednání například poměrně explicitně probírá spor o výklad právního jednání, ale jednání Míchy (otce Jeníka) je již na hranici rozporu s dobrými mravy. Existují studie, které považují jeho jednání za obchodování s lidmi. Jinak souhlasím s těmi, co vnímají Prodanou nevěstu, naši národní operu, jako vlastně komedii o rodinném právu a problematice (pro nás zřejmě neplatného) právního jednání.
Myslím, že už stačilo. Co říci na závěr ? Nejsem sice bajkař Ezop, abych vymyslel nějaké univerzální moudro, ale dovolím si toto rozjímaní nad právem a hudbou uzavřít takto: Právo je nutností, přináší řád a jistotu a pro mnohé je to celkem dobrý obor pro obživu, ale hudba je hudba. Ta prostě obohacuje a povznáší. Amen.
