V nové edici dopisů Václavu Talichovi nahlédnete do myšlenek, vyznání a sdělení, která velkému českému dirigentovi adresovali skladatelé Josef Suk, Bohuslav Martinů, Karel Boleslav Jirák nebo Pavel Bořkovec, dirigenti Jevgenij Mravinskij, Václav Smetáček, Rafael Kubelík, Václav Neumann či Charles Mackerras, klavírista Rudolf Firkušný, básník Jaroslav Seifert, divadelní herec a režisér Václav Vydra, výtvarníci Max Švabinský a Hugo Boettinger, novinář Ivan Medek a další. Edici uspořádal muzikolog – talicholog – dr. Milan Kuna a letos v listopadu měla křest na závěrečném koncertě festivalu Talichův Beroun. Navazuje na titul „Václav Talich – dopisy“ (2022), v němž vyšel výběr z korespondence samotného Talicha, který byl nejen mimořádně obdařeným interpretem hudby, ale také mistrem slova.
Paradoxem nynější knihy je, že k vydání byla připravena už v roce 1973, ale jak vzpomíná její autor Milan Kuna: „Nakladatelství Supraphon (…) těsně před odchodem rukopisu do tisku dostalo z ÚV KSČ příkaz zakazující vydání. Jako autor, respektive editor knihy jsem byl zprvu přesvědčen, že je to kvůli Talichovi, ale nebylo. Bylo to z důvodu mého politického angažmá v ČSAV v srpnových dnech 1968…“
Po více než půlstoletí je tedy kniha konečně na světě. A my si díky ní můžeme zpřítomnit svět Talichových vztahů a jeho přátel. Díky tomu, co Talichovi psali, si znovu oživujeme i milníky dirigentova života, ale také jedné z nejvýznamnějších kapitol v dějinách české hudební interpretace. V chronologicky řazeném výběru sledujeme Talichovo budování České filharmonie právě před 100 lety, velké zahraniční úspěchy ve 30. letech, těžkou dobu nacistické okupace a ještě těžší, když byl Talich po válce nespravedlivě obviněn z kolaborace. Do toho přicházely nové naděje s mladými lidmi z Českého komorního orchestru a opětovný pád po únoru 1948, kdy měl Talich zakázáno veřejně vystupovat v českých zemích. Jeho veřejný návrat přišel v roce 1954 a trval jen několik měsíců. Pak už velký český dirigent neměl sílu v umělecké činnosti pokračovat.
Pro bližší seznámení s tímto titulem chystáme miniseriál s ukázkami z některých dopisů. Protentokrát zprostředkujeme většinu řeči, kterou Milan Kuna pronesl při křtu svojí talichovské knihy 5. listopadu 2024 v berounském Kulturním domě Plzeňka.
Milan Kuna pronáší svou řeč v berounském Kulturním domě Plzeňka. V pozadí portrét Václava Talicha.
Fota: MHF Talichův Beroun, foto Tereza Dudíková.
„Vážení přátelé! Omluvte mne, jestliže budu ve svých více jak dvaadevadesáti letech poněkud osobní. V polovině dubna 1945, tj. pár týdnů před koncem druhé světové války, prchal takřka celý Beroun kamsi do úkrytů mimo dosah angloamerického bombardovacího letectva. Utíkala i naše rodina. Náš dům stojící u železničního viaduktu byl zničený. Táhli jsme vozík s nejnutnějšími věcmi na přežití. Ubírali jsme se na Zdejcinu, do vesnice, vzdálené několik kilometrů od Berouna. Procházeli jsme Brdatkami, dnes nazývanými Talichovým údolím. Naším útočištěm byla stodola na okraji jednoho statku, v níž naší pětičlenné rodině bylo dovoleno přespávat na seně, dokud neskončí válka. Jako třináctiletý chlapec zahlédl jsem v Talichově zahradě v Brdatkách statného pána, který zřejmě s napětím poslouchal, zda bombardování města opravdu skončilo a nebude-li o něco později pokračovat. Možná se ten pán vydal až na okraj Černého vršku, aby obhlédl zkázu města a třeba ještě i viděl, jak za Městskou horou šlehají plameny z textilní továrny, zvané Kutisínka, která stála jen několik desítek metrů od místa, kde se právě teď nalézáme my.
Zprava: Monika Nathová – vnučka Václava Talicha, Milan Kuna, Jana Čapková – dlouholetá ředitelka Muzea Českého krasu v Berouně a Petr Kadlec.
K přípitku se připojil i Michal Dejmal – vnuk Václava Talicha.
Maminka mně prozradila, že ten pán v zahradě je Václav Talich, dirigent, náš největší umělec. Na počátku nacistické okupace byla totiž Talichem při koncertě České filharmonie s Mou vlastí v Berouně (28. 6. 1939) doslova okouzlena. Když Talich dal pokyn orchestru, aby zahrál Kde domov můj, zpíval s ním celý sál sokolovny. To nebyl jen koncert, náhle to byla protifašistická demonstrace, jinými slovy vlastenecká manifestace! Ta maminčina slova o našem největším umělci mně navždy utkvěla v paměti. Slovu dirigent jsem tehdy plně nerozuměl, ale slovům „náš největší umělec“ – to ano. Později jsem zjistil, že zde, v Berouně, se Talich právě v posledních měsících války intenzívně věnoval studiu Smetanovy opery Libuše, kdy nad její partiturou promýšlel každý její tón, každý akord, akcent, oblouček, rytmus, každou melodii, aby pak souhrou všech těchto prvků si připravil jedinečnou interpretaci tohoto díla pro nový, přicházející čas.
Konec války byl na dosah a s ním i tak dlouho očekávaná svoboda našeho života. S partiturou tohoto díla v ruksaku a za doprovodu své dcery se Talich po osvobozující revoluci vydal pěšky z Berouna do Prahy, když žádný jiný dopravní prostředek nebyl k dispozici. Na prahu Národního divadla však zažil šok. Přišel jako dirigent provést Libuši, která mu splývala s vizí národa, zbaveného nenáviděného jha nacistické okupační moci. Práh Národního divadla tento šéf opery však už překročit nesměl, o to se postaral komunistický ministr kultury naší první porevoluční vlády Zdeněk Nejedlý. Talich pak musel přetrpět žalářování na Pankráci, oželet zrušení svého nově vzniklého a jím milovaného Českého komorního orchestru, musel se vzdát i vůdčího postu v Národním divadle. Jen jako by z trestu mu bylo dovoleno napomáhat v Bratislavě při vzniku Slovenské filharmonie. Dirigovat v Praze nebo v jiném českém či moravském městě však až do roku 1954 nesměl. Naštěstí na samém sklonku života nahrál na mikrodesky řadu děl, která jsou dnes dokladem jeho výsostného umění. Bohužel povědomí české veřejnosti, že Talich pro své kvality, které prokázal už ve dvacátých a třicátých letech i za okupace, patří do ranku předních evropských dirigentů, se silně ztenčilo a trvalo to delší čas, než Talichovo jméno opět stanulo na jednom z prestolů našeho uměleckého života. Zaslepenost a zášť některých lidí vykonaly své.
Ano, má maminka, která mně jako ještě nedospělému chlapci představila Talicha jako našeho největšího umělce, měla pravdu. Důkaz o tom podává i naše nová kniha, kterou dnes hodláme oficiálně uvést do života. Na rozdíl od knihy předchozí, která obsahovala pouze dopisy Talichovy, nová kniha, nazvaná Přátelé a hudebníci Václavu Talichovi, je v jistém slova smyslu novátorská. Před padesáti lety vyjít nesměla. Vychází až dnes. Na jedné straně je ohraničena dopisem Otakara Ostrčila z roku 1917, na straně druhé pozdravným lístkem od Rafaela Kubelíka. To už se psal rok 1959, kdy Talichovi zbývaly už jen poslední měsíce života.
Milan Kuna při autogramiádě.
Tato nová edice je nesporným obohacením našeho pohledu na Talicha jako na umělce, jemuž se v jeho době sotva kdo vyrovnal. (…) Suma sumárum je to na 260 korespondenčních jednotlivostí od 107 význačných a v kulturním životě nezastupitelných osobností. Ty, které jsem z půl druhého tisíce zachovaných dopisů vybral, neobsahují jen pozdravy a blahopřání k některým dirigentovým významným činům, ale bohatě rozkrývají, co Talich pro jednotlivé autory opravdu znamenal. Z pohledu jiných osobností poznáváme, že Talich byl dirigentem všestranným, že dokonale zvládal nejen hudbu českou, ale s mimořádnou přesvědčivostí interpretoval i světovou tvorbu všech staletí až po hudbu moderní, zejména tu, za niž bylo třeba bojovat. Byl dirigentem, který se dokázal vcítit v kulturu jiného národa. Švédové například jsou mu vděčni za to, že jim odhalil, že i oni mají svébytnou hudební kulturu, které by si měli vážit a ji pěstovat.
Křest uspořádalo Talichovo Berounsko v čele s ředitelkou Karolinou Froňkovou.
Dnes s odstupem 141 let od Talichova narození ztrácejí křivdy a omezování jeho činnosti na aktuálním významu. Štafetu zkoumání těchto neblahých jevů přebírají dnes především historici. Ale jaké místo tedy Talich zaujímá v dějinách moderní hudební reprodukce? Jako dirigent byl příkladem toho, že umělec musí najít v sobě sílu obětovat se a bojovat za to, co je mu drahé a co slouží jeho národu. Pro Talicha to byl morální příkaz i v čase, kdy trpěl. Mladé dirigenty ovlivnil tak, že takřka bez výhrad přejímali zásady jeho umělecké práce.
Na závěr bych, vážení přátelé, rád nové knize popřál, aby splnila to, co od ní lze očekávat: to jest prohloubení našeho poznání o Talichovi. Navíc bych také rád poblahopřál Berounu, že Talichovo jméno zůstává spojeno s tímto městem, v němž tento náš jeden z největších hudebních umělců prožil značný kus svého života, v němž si připravoval do všech nuancí partitury, aby potom zazněly – v divadle i na koncertech – s aktuální naléhavostí a přesvědčivostí. Hold jemu – a za tu lásku k němu – také Berounu!“
Petr Kadlec
Poznámka: V případě zájmu o knihu „Přátelé a hudebníci Václavu Talichovi“ se prosím ozvěte na email: pisarik@seznam.cz
