Pakliže se Česká filharmonie rozhodla věnovat koncerty na konci ledna (28. až 30. 1.) hudbě spjaté s Francií, bylo by logické, že by projekt připravil šéfdirigent Semjon Byčkov spjatý s touto zemí desítky let (bývalý ředitel Orchestre de Paris, dezignovaný hudební ředitel Pařížské národní opery, manžel klavíristky Marielle Labèque). Nicméně přípravy a realizace se ujal Stéphane Denève a byl jsem tomu nakonec rád. V současnosti je hudebním ředitelem Symfonického orchestru v St. Louis a uměleckým ředitelem New World Symphony.
Fota Petr Chodura / Česká filharmonie.
V Rudolfinu (slyšel jsem reprízu 30. ledna) uvedl výrazově a emočně pestrý program: Albert Roussel – Bakchus a Ariadna, baletní suita č. 2, Maurice Ravel – Koncert pro klavír levou rukou, Guillaume Connesson – Céléphaïs, 1. část z Le Cités de Lovecraft (česká premiéra), George Gershwin – Američan v Paříži. Kupodivu byl to jeden z koncertů, kdy jsem měl nejsilnější dojem z prvního čísla. Výklad Rousselovy hudby, kterou neváhám označit za mistrovskou, byl dokonalý ve čtení partitury, jejím prožití a hře orchestru; ve sdělování melancholie i divokých bakchanálií. Tentokrát bylo provedení tak mocně obrazotvorné, že mi balet nechyběl. Je to jemně barvité plátno a je jen na interpretech, jestli jej dokáží pro posluchače objevit. Česká filharmonie ukázala své silné nástrojové stránky, což ostatně prokazovala celý večer.
V Ravelovi jsem se poprvé potkal s uměním původem albánské klavíristky Marie-Ange Nguci, devětadvacetileté umělkyně, vzezřením a vystupováním asi nejsympatičtější ženy klavírní scény, jakou jsem živě poznal. (Nepochopil jsem, co je v programu míněno označením, že je s ní spjata „autenticita“. Bylo by hodně povrchní, kdyby tím byla míněna její „etnicita“. Že by ve vztahu k Albánii či Francii?) Její levá ruka v klávesách sebevědomě kouzlila, forte měla velkou sílu, v pianissimech se pokusila postihnout onu těžko definovatelnou ravelovskou melancholii. Uvítal bych jen přece jen decentnější pedalizaci. Spolupráce orchestru byla příkladná, brilantní byla kadence. Marie-Ange Nguci se nadšeným publikem nedala příliš přesvědčovat k dvěma přídavkům, jež byly zahrány s okouzlující jistotou: Liszt – Les Jeux d’eau á la Ville d‘ Este, Saint-Saëns – Toccata d’après le cinquième concerto, op.111.
V této sezoně to byl již třetí klavírní Ravel s orchestrem, jehož jsem slyšel, přičemž první dva se týkaly „obourukého“ Koncertu G dur. Jestli mohu porovnat, tak přes skvělé výsledky všech bych dal na třetí místo paní Nguci, na druhé Pierra-Laurenta Aimarda (SOČR) a na první Seong-Jin Choa (ČF), který byl zvukově i technicky nedostižný. Použiji-li hyperbolu, zatímco pan Cho létal v nebesích, paní Nguci létala spíše při zemi.
Objevem byla pro mě velmi barvitá hudba Guillaume Connessona, Je neuvěřitelné, k čemu může vést „snění“ (nechci dovozovat, že v případě skladatele s podporou marihuany…). Zářivé barvy zahlcují vnitřní zrak a sluch. Některé části by klidně mohly být podkladem nějakého filmu francouzské nové vlny. V energeticky a emočně silné hudbě zazářily lecjaké nástroje, zaujali mě například houslista Jan Fišer a violistka Eva Krestová. První setkání s panem Connesonem mě potěšilo, nicméně nezapomeňme, že v naší zemi, podstatně menší než Francie, máme podobně kvalitní žijící skladatele (Gemrot, Kukal, Dřízal, Zemek-Novák, Zouhar, Wajsar…).
Američan v Paříži potěší v téměř v jakékoli interpretaci a podobě; v tomto podání obzvláště. Je to nesporný příklad synergie mezi Amerikou a Francií, který je dnes bohužel minulostí. Pan Denève jej nabídl v excelentní fazoně a dal prostor pro řadu výtečných sólových výtrysků (opět zmínění dva vedoucí smyčcových skupin, skvělý Stanislav Masaryk na první trubce, Kateřina Javůrková – lesní roh, Lukáš Bezuch – trombon, Karel Malimánek – tuba…). Nevzpomínám si, že bych Roussela a Gershwina slyšel živě v lepší verzi.
Práci Stéphana Denève jsem sledoval živě poprvé a byl nadšen. Nejen jeho pojetím vybrané hudby, interpretací, ale i sympatickým vystupováním, empatií vůči orchestru a zdálo se mi, že i pokorou. Přiřadil jsem si jej k francouzským dirigentům, které z různých důvodů neobyčejně uznávám – Boulez, Baudo, Villlaume, Munch, Cambreling, Prêtre… Rád bych jej viděl v Praze znovu!
Luboš Stehlík
