Závěr letošního festivalu Pražské jaro byl pro jednu množinu lidí neobyčejný, vizionářský, pro jinou šokující. Na počátku byla asi myšlenka věnovat jej v duchu výjimečného roku české hudbě a nabídnout díla od 19. století po současnost (možná i budoucnost). Jak jej ale koncipovat, aby neměl klasické schéma, aby zaujal širší veřejnost a byl mediální událostí?
David Robertson. Fota Petra Hajská.
Základem byl nejlepší domácí orchestr Česká filharmonie a pravděpodobně nejlepší český houslista Josef Špaček (ambasador Roku české hudby). Pozitivním napětím i sepětím bylo pozvat váženého zahraničního dirigenta, který má výborný vztah k orchestru a je nadšeným propagátorem české historické a soudobé hudby, takže proto David Robertson. Program: šok na úvod – Miroslav Srnka: Superogranisms, jistoty se špetkou vlastenectví v druhé části – Janáček: Putování dušičky, Dvořák: Mazurek, Suk – Praga.
Dirigent s Miroslavem Srnkou.
Jakkoliv za vznikem Superorganismů Mirka Srnky (1975) stojí slavné instituce (Berlínská filharmonie, NHK Symphony Orchestra Tokyo, Los Angeles Philharmonic, Orchestre de Paris, Česká filharmonie), budí diskuse a protichůdné pocity, což je dobře. Nejhorší by bylo, kdyby hudba nikoho nezajímala. Nejdříve ocituji názory vážených médií.
Výňatky ze skvělé analýzy Ivana Žáčka z webu casopisharmonie.cz: „Obsazení je vskutku straussovsky opulentní, dřeva à 4, stejně jako žestě, horny dokonce à 6, piano, akordeon à 2, harfa à 2 a velmi bohatě a diferencovaně obsazené perkuse, odlišně pro každou ze čtyř částí kompozice. Superorganisms jsou přehlídkou apartních orchestrálních témbrů – křehkých, opalizujících i brutálně příkrých… Čtyřvětá kompozice přináší až na pár klidnějších ploch neutuchající akustický tlak, ne vždy fyziologicky uchem kladně přijímaný – což je nepochybně záměrem – ale vždy fascinující. Má to za důsledek jistou rezignaci na kontrast, alespoň v tradičním smyslu, zato se nám tu předvádí smyslově omamná hra atonálních zvukových mas… Superorganism 01, to je recyklace akustických vln v nikdy nekončících crescendech, která mohou nepřipravené ucho zaskočit, ale nikdy nudit. Superorganism 02… Marná je naděj veškerá, že uslyšíme ticho. Ticho není slyšet… Postupně se nicméně začínají sluchu zjevovat sotva postřehnutelné zvuky perkusí, vibrace však sílí a ústí do mocného vzryvu. Jsou to poryvy líté vřavy, střídané náhlými odskoky do ztišených ploch. Evokuje mi to jakýsi metabolismus přírody, buněčné procesy an sich. Superorganism 03 je ovládán nervními vlnami zhmotňujícími před námi… vizi mořského přílivu. Superorganism 04 je jakýmsi lopotným procesem, sisyfovsky směřujícím k marnosti… Provedení? Pokud o něm lze vůbec něco říci, tak jen slova nejvyšší chvály. Pro tuto kompozici zřejmě nelze udělat více… Možná už náš svět lze popsat pouze ne-hudbou.“ Klasika Plus (Marta Tužilová): „Autor se v premiérovaném díle rozhodl výraz a energii založit pouze na výkonu kolektivním, nikoliv individualizovaném. David Robertson prokázal své výsostné umění práce se současnou kompozicí a Česká filharmonie se zhostila svého zadání mistrovsky, právem publikum okamžitě reagovalo spontánním potleskem.“
Když jsem evropskou premiéru poslouchal a snažil se jí sluchově prokousat a neutopit se v jakoby organizovaných zvukových masách, napadlo mě „cui bono?“, proč tato přebohatá hudební plástev vznikla a pro koho. Jistě to není lartpourlartismus a skladatel má ambici oslovit nějakou množinu lidí, ať ji chápeme jakkoliv. V programu jsem četl vznešené aktualizační fráze jak se přírodní superorganismy, kolonie včel, mravenců aj. kvůli vlastní záchraně podřizují sebeorganizaci. Organismy (v tomto případě orchestru) potřou individualitu ve prospěch superorganizace, ztrácejí originalitu ve prospěch zářivé super jednoty, proměňují se v prototyp lidského superorganismu.
Ač se zdá Superorganism hodně avantgardní a poslechově náročný, slyšel jsem už podstatně provokativnější kompozice, je to zdánlivě v podstatě na 21. století konzervativní hudba. Je však skvěle promyšlená a byla by i dobře strukturovaná, kdyby ovšem šla zahrát tak, jak byla (asi vyspělým počítačovým programem) zaznamenána. Zeptal jsem se několika filharmoniků, jak se jim hrála – například některé části byly pro houslisty nehratelné, takže nejen v rámci aleatoriky byla hra smyčcových skupin přibližná a mnohdy nezněly tóny, které si pan skladatel přál slyšet. Nicméně v přelévajících se masách zvuku to myslím nevadilo. Hlavní byl celek a étos hudby. Ačkoliv jsem se jak v minulém, tak současném společenském režimu snažil nebýt součástí jakéhokoli superorganismu, je to sugestivní dílo. Mám jen problém ji nazvat hudbou, neboť ta je pro mě spojena kromě myšlení s individualitou a emocemi. Ty jsem bohužel neodhalil. Spíše jsem se vyděsil náporu skřeků a úzkosti. Že by reflexe současného stavu světa nebo hrůzyplná vize světového blackoutu? Nicméně jistě mají pravdu výše zmíněné vážené orchestry a stovky lidí, kteří dosud skladbě aplaudovali. Já bohužel zůstal před branami. Do organismů budoucnosti jsem nedorostl.
Druhá část koncertu se přesunula z 21. století do české historie. „Houslový koncert“ Putování dušičky existuje díky Leoši Faltusovi a Miloši Štědroňovi a vždy mě napadne, jestli by byl Leoš Janáček rád a dal dotvoření torza imprimatur. Práce obou pánů je hodná obdivu, ale vzniklo podivné dílo, v němž se střídají nádherné plochy s méně zdařilými a několik míst bych označil jako zbytná. (Štěstí, že do velké české houslové literatury 20. století tak výrazně přispěli Martinů a Suk.) Tím roste role interpretů, hlavně pak houslisty. Z minulosti vzpomínám hlavně na Josefa Suka, nicméně hra Josefa Špačka brala dech. Nevzpomínám si, že bych slyšel živě stejně zajímavé provedení. A citlivý doprovod dirigenta a orchestru byl dokonalý, „superorganický“. Snad aby nebyl pan Špaček na pódiu Smetanovy síně Obecního domu letmým hostem a aby byl přítomen Antonín Dvořák, vybral festival, jistě v synergii se sólistou, Mazurek, který funguje většinou jako efektní přídavek. I toto provedení bylo v podstatě bezchybné a nadšené, ale přece jen mám v mysli spíše šťavnatý a tónově velkorysý výklad Josefa Suka. Josef Špaček pak věnoval bouřlivě aplaudujícímu publiku přídavek přídavku – zajímavou úpravu dvořákovského hitu Když mne stará matka pro dvoje housle a violu.
Možná nechtěným konduktem Superorganismů byla pateticky vlastenecká symfonická báseň Praga Josefa Suka. Pokaždé mě napadne – díky bohu, že zkomponoval Asraele, Pohádku léta, Zrání a Epilog. Nebudu zmiňovat diskurs o vztahu husitů k Praze, symbolismu, o temném dávnověku, o virtuózní kompoziční práci, která se dá na rozdíl od úvodní skladby večera analyzovat i bez partitury. David Robertson byl dokonale připraven a podnítil orchestr k super výkonu a připomněl mi na jedné straně Charlese Mackerrase, mimořádného propagátora hlavně Janáčka, Dvořáka a Suka, a Jiřího Bělohlávka, jehož provedení hudby Josefa Suka jsou nezapomenutelná… Třetího června 2024 jsem prožil večer, na nějž dlouho nezapomenu.
