Před rokem zastřelil masový vrah David Kozák na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze čtrnáct nevinných lidí. Byla mezi nimi i moje kolegyně (řadu let jsem měl pocit, že i přítelkyně) Lenka Hlávková (17. 8. 1974 – 21. 12. 2023), matka, manželka, dcera, učitelka a vynikající osobnost české a evropské hudební vědy, u nás jedna z nejvýraznějších; ředitelka Ústavu hudební vědy FF UK, členka prestižní vědecké asociace Academia Europaea. Badatelsky se zaměřovala mimo jiné na výzkum hudební kultury střední Evropy v pozdním středověku, české prameny 15. a první poloviny 16. století, polyfonní mešní ordinárium, polyfonní píseň 15. století a cantus fractus v českých pramenech.
Vystudovala hudební vědu na FF UK v Praze pod vedením doc. PhDr. Jaromíra Černého, CSc. nejprve v magisterském (1993–1998) a posléze i v doktorském studiu (1999–2004). Jaromír Černý zásadně ovlivnil její celoživotní odborné nasměrování, což je patrné už z diplomové i disertační práce, které se věnují polyfonnímu mešnímu ordináriu v klíčovém hudebním prameni oné doby – v kodexu Speciálník. Její podrobné analýzy repertoáru nejenom tohoto rukopisu přinesly nové poznatky jak o hudbě samotné, tak o možných cestách, po nichž k nám doputovaly četné skladby zahraničních mistrů. Stejně soustředěnou pozornost však věnovala i dobové domácí tvorbě. V desítkách odborných studií, konferenčních příspěvků a popularizačních článků publikovaných doma i za hranicemi, dokázala vrátit české země na pomyslnou odbornou mapu raně novověké hudební Evropy a učinit z nich atraktivní badatelské téma. Svůj výzkum podnikala jak individuálně, tak i v týmové spolupráci, například evropský projekt HERA Sound Memories: The Musical Past in Late-Medieval and Early-Modern Europe. Vždy se to však dělo s ohledem na to, že předmětem výzkumu je hudba, která nesmí zůstat jen na papíru, ale má znít a pomáhat tak poznat a pochopit zvukový svět dávnověku. Díky její práci tak vznikaly nejenom koncertní dramaturgie, ale i nahrávky.
Její přítel a kolega Paweł Gancarczyk o ní řekl: „Byla skutečnou ambasadorkou české kultury, a nejen té hudební. Dokázala pro nás připravit knedlíky a servírovat české víno během těch nejpodivuhodnějších situací a setkání… Lenka měla vzácný dar pro sjednocování lidí díky kombinaci vřelé empatie a klidného pragmatismu. Je dobře známá každému, kdo se zabývá hudbou v časech Guillauma Dufaye či Josquina Desprez.“
Jsem pevně přesvědčen, že Lenka, stejně jako ostatní, mohla žít, nemusela zemřít, kdyby pražská policie konala, jak velela logika dění a jednala celý den s opatrností a předvídavostí řádného veřejného subjektu. A tak nastala tragická kauzalita – před střelbou na filozofické fakultě selhali vedoucí policisté, vedení fakulty bylo v pasivním šoku a v dalších dnech a měsících selhali politici (jako téměř vždy). Ti se nakonec shodli, že nikdo fatálně nepochybil a česká policie, která popřela svoje heslo „pomáhat a chránit“, vyšla z tragédie jako běloskvoucí neposkvrněná lilie. Prostě oběti byli ve špatnou chvíli na špatném místě. Nedivil bych se, kdyby někoho napadlo, že neměli (před)slavit narození Spasitele. A jako vždy v tomto státě se problémy řešily a řeší ex post.
Oceňuji, že roční výročí masové vraždy, jejíž význam se svým způsobem rovná oběti Jana Palacha, jehož busta zdobí hlavní budovu FF UK, vzpomněla média, že se konala řada vzpomínek, koncertů i bohoslužeb a zaznělo mnoho hlubokých vět, že psychologové a odborníci jsou dnes „chytří jak google“ a předhánějí se v iniciativách, jak zlepšovat bezpečnost univerzit, ale proč musíme být chytří vždy ex post a ne ex ante?
Jsem hodně zvědav, jestli si na ni veřejnost vzpomene za pět, deset let. Jako absolvent katedry hudební vědy FF UK musím dodat, že jsem rád za existenci Pamětního fondu dr. Lenky Hlávkové, nicméně bych ocenil, kdyby Ústav hudební vědy dostal přídomek s jejím jménem. Lenčina zbytečná smrt českou muzikologii hodně ochudila. Nezapomeňme na ni!
Luboš Stehlík
