V teenagerovských letech jsem byl velký romantik a opájel jsem se například četbou Jana Kryštofa, Colase Breugnona, Petra a Lucie či Händela Romaina Rollanda, Bacha Alberta Schweitzera… Schulzův román Kámen a bolest mě přivedl k Michelangelovi a láska se stala životní, zvlášť když jsem mohl na počátku 90. let živě vnímat jeho Vatikánskou Pietu. Druhým osudovým sochařem mého života je Auguste Rodin. Paříž má řadu atrakcí, ale nejsilněji na mě zapůsobila návštěva jeho muzea. Od nadšení pro Polibek ve dvaceti letech jsem se v tu chvíli posunul k Občanům Calais a Bráně pekel. Součástí tohoto v podstatě nedokončeného monumentu je postava Myslitele, jehož Rodin pak osamostatnil. Je to socha na úrovni Michelangela a jedna z neúžasnějších plastik, které jsem živě viděl. Má velkou vnitřní sílu, rozum se snoubí s vnitřním citem a je na člověku, co si do ní projektuje, jak na něj působí. Pro mě je synonymem vnitřní síly a naděje.
Fota Hana Görlichová / FOK.
V hudbě nacházím řadu „myslitelů“, v podstatě náhodně bych jmenoval Haitinka, Abbada, Bělohlávka, Menuhina, Brendla, Moravce, Michelangeliho… K nim bych rád přiřadil čtyřiačtyřicetiletého klavíristu Jana Bartoše. Je v něm síla myšlenek a osobnosti, přestože je fyzicky dalek Rodinovy předlohy.
Sedmého února jsem měl životní štěstí účastnit se jeho recitálu ve Dvořákově síni pražského Rudolfina (FOK). Tento večer mohli docenit jen skuteční milovníci hudby, znalci klavíru a lidé s otevřeným srdcem. Pan Bartoš nabídl v podstatě neúprosně náročný program. V Beethovenovi, což je skladatel jeho života, se vyhnul atraktivitě sonát a vybral u nás zřídkakdy hrané opusy – Sedm bagatel op. 33, Šest bagatel op. 126 a 32 variací na vlastní téma c moll WoO 80. Možná díky svému mentorovi Alfredu Brendlovi získal existenciální vztah k Franzi Schubertovi. Ten večer zazněla Sonáta a moll D 784 z roku 1823, která má v jeho díle klíčový význam. Tato hudba mi vždy připadala tak nějak schizofrenní, v podání pana Bartoše možná ještě víc než v pojetí Pirès a Uchidy, jejichž nahrávky obdivuji.
Je možné, že když Beethoven psal kolem roku 1804 Bagately op. 33, vznikly jako příležitostné kusy k salonním produkcím nebo pro výuku. Rozhodně však byly pečlivě promyšleny a nejsou to okrajové kousky. Charakter mezi tímto opusem a číslem 126 je asi stejně propastný jako mezi jeho prvními a posledními smyčcovými kvartety. Extrovertnost stojí proti introvertnosti a pan Bartoš se projevil jako skutečný myslitel – každá nota, fráze, věta, každá melodie s protihlasy byla promyšlena a přitom nebyla nijak rozrušena imanentní emocionalita hudby. Žasl jsem nad úhozovou pestrostí, neobyčejně citlivou pedalizací, nad filozofií jeho hry, v níž mělo důležitou roli i ticho. Opus 126 byl pro mě asi nejsilnějším okamžikem večera. Bylo to dokonce silnější než od Brendla. Jiným světem byly virtuózní variace. Byly stejně zajímavé jako od Ivana Moravce, ale esprit Arraua a Horowitze je mi možná přece jen bližší. Nicméně bylo to jako bych se ocitl na klavírním olympu. Nabyl jsem pevného přesvědčení, že v Beethovenovi patří Jan Bartoš do světové špičky, podobně jako Lukáš Vondráček do „rachmaninovovské“.
Nicméně to nijak nesnižuje význam Schuberta. Jeho práce s tématy, pomlkami, jak tvaruje melodie, tektoniku, to vše bylo pro mě nové a připomnělo mi to moje živá setkání s uměním Richtera, Brendla, Michelangeliho… Přídavky, opět dokonale provedené, byly dva: Kabeláč – Preludio impetuoso, Bach – Sarabanda z Francouzské suity E dur č. 6.
Určitě to byl pro mě bez teatrálnosti vrchol pražské koncertní sezony a nejlepší klavírní recitál v tomto století! Jan Bartoš nemá ani postavu Myslitele, ani vnější charisma některých mužů a žen klavírního světa, ale mimořádným propojením obou mozkových hemisfér tam patří.
Coda: Doporučoval bych realizovat desku beethovenskou i schubertovskou. Mám také pocit, že v panu Bartošovi je skryta velká síla pro zajímavá hudební partnerství. Například komplet Beethovenových houslových sonát s Augustinem Hadelichem by mohl přinést výjimečný výsledek… Od hudebního kritika se čeká něco negativního. Možná by stačila návštěva optika, nicméně pan Bartoš by si měl koupit jiné brýle, aby je nemusel při hře věčně posunovat…
Luboš Stehlík
