Blíží se Mozartovy narozeniny. Naštěstí žádné kulatiny, ty si užijeme až v roce 2026. To bude slávy, to bude balastu! Letos si s vydařeným a v lecčems překvapivým dárkem pospíšil Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR), který k nastudování dvou vrcholných skladatelových děl pozval v pondělí 13. 1. 2025 dirigenta Václava Lukse a Luksem založený soubor Collegium Vocale 1704. Symbiotická spolupráce moderních orchestrů a odborníků na stylové provádění hudby starších uměleckých epoch započala v západní Evropě již před půlstoletím. V našich poměrech je však stále spíše popelkou. Václav Luks má přitom na svém kontě spolupráci s nejedním symfonickým orchestrem, včetně České filharmonie. Naše přední symfonická tělesa jsou v tomto směru opatrnická. Zbytečně. Prokázal to i poslední abonentní koncert SOČR, který měl na programu Mozartovu „velkou“ Symfonii g moll KV 550 ve druhé verzi s klarinety a Velkou mši c moll KV 427.
Václav Luks. Foto archiv Collegium 1704.
Mozartova chronologicky předposlední symfonie je v podstatě od premiérového uvedení integrální součástí symfonického kánonu. Stala se vzorem Beethovenovi, Schubertovi a snad všem romantikům. Vstupní téma první věty zná v podstatě každý uživatel mobilního telefonu. To jsou souřadnice, které dnešním vykladačům poněkud zužují interpretační rámec. Václav Luks k partituře přistoupil pokorně a s pečlivostí. Nikoliv však s puristickou devótností – rozhodl se totiž vypustit repetitivní pasáže ve druhé i finální větě. Proč ne, v Rudolfinu nesedělo premiérové publikum, jemuž reprízy a repetice sloužily k lepšímu zapamatování motivického materiálu premiérovaného díla. Luksovi se dařilo motivovat orchestr k ohleduplné dynamice a pečlivé artikulaci. Tempové a dynamické kontrasty krajních vět mohly být jistě vyhrocenější, o to více však dílo vyniklo jako v podstatě zakladatelské opus hudebního romantismu: rétorické figury krajních vět ustoupily dojmům z nekonečné melodie pomalé druhé věty. Symfonikové hráli pozorně, pečlivě, snad mohu říci s ohledem na styl. K odvážnější rezignaci na vibrato je však třeba se ještě časem dopracovat.
Ve druhé polovině večera zazněla Mozartova Mše c moll KV 427, hodinová kompozice, jejíž dokončení padlo za oběť josefinským liturgickým reformám a rozpuštění vídeňského ceciliánského bratrstva, které vždy koncem listopadu kolem svátku patronky všech hudebníků provádělo obdobné olbřímí mešní kompozice, neuplatnitelné v běžném liturgickém provozu. Absence romantického příběhu o nedokončené mši snáze upře posluchačův pohled k jejím hudebním kvalitám a vnitřní architektuře. Jde totiž o vrcholné Mozartovo liturgické dílo, svědčící o jeho dokonalé orientaci v chrámové hudbě, sakrálním rétorickém vokabuláři i hudebním afektu, který unesou chrámové klenby. Propojení SOČR a Collegia Vocale 1704 na mě osobně působilo vysloveně přesvědčivě. Orchestr si opravdu dával záležet na dynamických ohledech, nepřekrýval sbor, a zvláště žesťové nástroje dostály nárokům, které jsou v této kompozici kladeny na lesní rohy a trombóny.
Čtveřici sólistů zvolil Václav Luks mezi svými častými spolupracovníky. Kvitovat lze jeho snahu obsadit domácí pěvce, kterou však nakonec zhatila indispozice původně ohlášené Štěpánky Pučálkové. Na podiu ji nakonec nahradila kanadsko-jihoafrická mezzosopranistka Sophie Harmsen, dobře známá z Luksových barokních a klasicistních projektů. Připojila se k Simoně Šaturové, Václavu Čížkovi a Romanu Hozovi. Zvláště sopranistky se svých partů zhostily na vysoké úrovni, i když koloraturní pasáže Mozartovy mše potrápily recenzovaného večera všechny pěvce. Byl to však večer v mnoha ohledech vydařený, který ukázal potenciál orchestru a jeho propojování se znalci starších stylových období. Přimlouval bych se za více takových projektů.
Martin Jemelka
