Krátce po sobě vydal Supraphon, který je členem Sony Music Entertainment, jež je podřízená nadnárodní společnosti Sony Music Group, dva tituly, které souvisí s odkazem Bohuslava Martinů, posilují naděje české hudební veřejnosti v zachování náročnosti a tradice značky a jdou proti neúprosné komerčnosti amerického majitele megafirmy.
Nadějeplné české duo
Tím prvním je debutový projekt dua Daniel Matejča – Jan Schulmeister (SU 4361-2). Dvacetiletý Matejča je vnímán jako největší český houslový talent s výraznými sólovými ambicemi, o rok mladší Schulmeister začíná být komplexním klavíristou, jehož plány jsou mi zatím nejasné, nicméně jako velmi nadějnou vidím komorní rovinu.
Technika se houslistovi asi už moc měnit nebude, dosáhla jeho úctyhodného maxima, vyvíjet se snad budou subjektivní kategorie – tón, cit pro styl, výraz, emoce, práce s detaily, vibratem… U pianisty je to podobné, možná by měl analyzovat, jak s tónem, tvarováním frází, obsahem hudby, mikro a makro tektonikou pracují mistři od Brendela a Moravce po Zimermana…
Z odkazu Martinů si vybrali Czech Rhapsody H 307, které vzdáleně upomíná na kantátu Česká rapsodie, ovšem s menší porcí patetičnosti a vlastenectví. Zato je kvůli dedikaci Fritzi Kreislerovi plná technických lahůdek (například decimové dvojhmaty, velké skoky), které pan Matejča lehce zvládá jakoby právě snídal. Houslistická úroveň je obdivuhodná, což ostatně platí pro celou nahrávku. Impozantní melodičnost kompozice však žádá pro dokonalé vyznění jeden postulát – mimořádnou míru tónové vřelosti, neboť bez emotivní hloubky nelze věrohodně interpretovat žádnou houslovou věc od Martinů. Nemohu se zbavit pocitu, že oba talentovaní mladíci zatím stojí na počátku cesty ke skutečnému prožití Martinů. Přes výborné housle a dobře připravený klavír ve Studiu 1 Českého rozhlasu jsem neslyšel vřelost a existenciální pochopení skladatele, jak slyším například v martinůovském kompletu Bohuslava Matouška (Supraphon). Nicméně jsem si jist, že čas Daniela Matějci v hudbě geniálního skladatele jednou přijde. Velmi podobný sluchový vjem jsem měl v případě Martinů První houslové sonáty, která má typickou rytmickou strukturu, navíc okořeněnou jazzovými idiomy, jež nasával v meziválečné Paříži. Klavírista mohl úhozově více zvýraznit impresionistický opar doprovodu.
Prvním číslem desky jsou Čtyři kusy Josefa Suka – příjemně nepatetické až intimní, možná někde až příliš, jakoby stál u vzdálené zdi. Tón je ve výškách kupodivu překvapivě spíše užší, zklidnění a tónové vrcholy mohly být kontrastnější. Například v Appassionatu nástroj měl více zpívat a zvuk mi přišel omezený oproti kreacím například Jana Mráčka či Bohuslava Matouška (pojetí Josef Suka by mělo být referenční, ale permanentní patetismus unaví). V Sukovi je nemálo míst, která vybízejí ke kreativnímu vibratu, které jsem neslyšel. Podle mého mínění není Josef Suk st. autorem pro zastavení na současné cestě mladého houslisty. Ostatně není jím ani pro pianistu. Vše bylo vlastně v pořádku, jen mi chyběla zmíněná vroucnost, jedno jestli „sukovská“ nebo „martinůovská“.
Jinou kávou jsou Ruce Luboše Fišera. Předpokládám že iniciátorem zařazení jedné z nejlepších sonát českého houslového repertoáru byl Ivan Štraus, který ji v roce 1961 premiéroval a je učitelem pana Matejči. Dramatismus, dravé až excentricky mladé emoce i totální zklidnění mu jsou na rozdíl od Martinů bytostně blízké. Měl jsem pocit, že u klavíristy je to podobné. Vznikla výborná nahrávka, na níž mohou být interpreti a vydavatel hrdí. Plně spokojený bych byl i já, kdyby… Kdybych neslyšel tuto skladbu na letošním Pražském jaru, kterou jako z jiné planety zahrála Patricia Kopatchinskaja. Nahrávka pana Matějci udivila a potěšila, při hře moldavské houslistky jsem téměř nemohl dýchat. Byl to šok, jaký jsem u houslistů zažil je výjimečně. (Dlužno dodat, že se to týkalo jen hudby 20. století.) V případě Martinů i Suka měla tato nahrávka vyjít za deset, možná patnáct let. Luboš Fišer je však skutečně pozoruhodně dobrý, vzhledem k věku houslisty výjimečný.
Komplet, který by měl Martinů ve světě hodně pomoci
Na konci prosince 2024 a v únoru 2025 natočil v domovské basilejské Hudební akademii violoncellista Vilém Vlček se svým kamarádem Dennisem Linnikem kompletní dílo pro violoncello a klavír Bohuslava Martinů. Jestliže v případě pánů Matejči – Schulmeistera jsem slyšel duo na cestě, u katalogového čísla SU 4364-2 jde o zralý a téměř vyrovnaný projekt.
Zatímco Bohuslav Matoušek čekal na svůj houslový komplet téhož autora téměř do padesáti let, Vilém Vlček měl pocit, že pravým okamžikem byl pro něj 27. rok života. Po poslechu nahrávky nepochybuji, že Bohuslav Martinů je pro něj skutečně srdeční záležitostí. V rozhovoru s novinářkou Alenou Sojkovou mimo jiné řekl: „Martinů je skladatel s neobvykle širokým záběrem, jeho skladby jsou neuvěřitelně rozmanité a konkrétně v jeho tvorbě pro cello a klavír je toto krásně reflektováno. Mě osobně nejvíce fascinuje jeho schopnost vždy nalézt unikátní perspektivu aspektu, který jsem již viděl a slyšel mnohokrát.“ Na otázku co jej k hudbě Martinů nejvíce přitahuje odpověděl: „Radost, zvídavost a fascinace životem… mám pocit, že skrze čas, co jsem s tímto projektem strávil, jsem poznal další zákoutí lidské existence, o kterých jsem nevěděl.“ Když tvrdí, že bylo pro ně důležité, „aby každá malá skladba, každá věta ze sonáty, každá variance, opravdu žila“, tak mu stoprocentně věřím. Pro oba muzikanty byly stejně důležité tři cellové sonáty jako Suite miniature nebo Arietta, mimochodem netradiční, skvěle zvolená tečka projektu. Pan Vlček je velmi citlivý k tektonice (viz hlavně Sonáta č. 2), k hudební floristice (například Variace na Rossiniho téma), k typicky martinůovským rytmům (Seven Arabesques), uzemnila mě jeho diferenciace vibráta a zralý cit pro vedení melodie (Pastorales, Nocturnes, Largo Druhé sonáty, Moderato a Andante Třetí sonáty ad.). Při poslechu Variací na slovenskou lidovou píseň z konce jeho života jsem slyšel takový stesk, že mě to dojalo. Interpretace Romance (původně pro housle a klavír) byla srdcová. Nicméně tato přídavková drobnost má sice podobnou fakturu jako Arietta, ale podle mého mínění to nebyl dostatečný důvod pro zařazení na „vědecky“ pojatý cellový komplet. Nicméně jako přídavek bych jej jednou na recitálu Viléma Vlčka slyšel rád.
Podle mého osobního názoru je jeho výklad sonát na srovnatelné úrovni se Stevenem Isserlisem a Variace na Rossiniho téma se vyrovnají legendární nahrávce dvaadvacetiletého Tomáše Jamníka, ovšem s podstatným rozdílem – „doprovod“ Iva Kahánka je tónově přece jen zajímavější než Denise Linnika, z „rossiniovského“ klavíru jsem neměl stejně lahodné potěšení… Vilém Vlček mě zatím živě i digitálně vždy příjemně překvapil. Doufám, že tomu tak bude i v budoucnu.
Fota Matthias Müller.
Bude-li Supraphon soudný, a nic nenaznačuje opak, nominuje tento violoncellový komplet, který se vydařil i polygraficky, na nějakou cenu – buďto z hlediska klasické hudby mezinárodně málo významné Anděly nebo na světově určující ceny Gramophonu, případně diskutabilní Grammy…
Jsem přesvědčen, že z obou novinek by se Bohuslav Martinů radoval, jednak jaká je jeho odkazu věnována péče a jak je jeho hudba interpretována, jednak z nadějného věku hudebníků…
Luboš Stehlík
