Léto je časem, o němž se tvrdí, že je v žurnalistice okurkovým dílem roku, kdy se nic důležitého neděje, neboť jsou dovolené a vakace. Politickým novinářům se sice starají o práci Putin, Zelenskyj, NATO, Gaza, Biden, Trump, česká vláda a parlament…, ale v hudbě, které říkáme kvůli sémantické nouzi klasická, je to bída – orchestry a divadla mají tacet a skutečně kvalitních festivalových akcí je poskrovnu. Mám málo práce, a tak si mohu konečně dovolit sepsat fejeton, o jehož tématu průběžně přemýšlím už hodně dlouho.
Cesty umělců hudbou jsou roztodivné a jejich pohnutky jakbysmet. Připomeňte si povedené žánrové úkroky například houslistů Jaschi Heifetze, Fritze Kreislera, Itzhaka Perlmana, Jana Kubelíka, Josefa Suka, Epoque Quartet, u nás méně povedené ústřely Unique Quartet, Jiřího Vodičky, Jaroslava Svěceného (ve světě je jich tolik, že by jen výčet vydal na dva fejetony) či speciální příběh jménem André Rieu. Žánrové mesaliance a multižánrové průniky či přesahy mohou být jak vývojově inspirativní, tak spekulativní, někdy i trapné. Vždy je třeba si položit otázku cui bono?
Speciální odnoží klasické hudby jsou pěvci a pěvkyně. Na počátku „zmasovění“ hudby byli asi tzv. Tři tenoři a jejich mega open air koncerty společné, pak sólové, nejdříve s fotbalem, později bez. (I když počátky mediálně masového prolínání žánrů bych asi vztáhl do 50. let k legendárnímu jménu Mario Lanza.) Mimochodem jedinečnou a dle mého mínění těžko překonatelnou trojici Carreras – Domingo – Pavarotti se dnes pokoušejí napodobit spekulativní formace typu The Tenors a 4 Tenoři, kteří pragmaticky i nadšeně vyšli vstříc poptávce a zároveň si možná vyřešili frustrace z nepříjemné reality, že jejich hlasy nestačí na vysoký level neamplifikovaného světa. Jestliže u „trojky“ hrál roli vedle peněz umělecký přetlak mimořádných hlasů, v nové době je to nedostatek pěvecké geniality a možná i dobré bydlo.
V poslední umělecké etapě Luciana Pavarottiho, kdy už byl za zenitem, jsem byl smutný, jak hluboce klesl do tenat svých manažerů a jak podlehl iluzi, že získává spektákly nové duše pro klasickou hudbu, jakkoliv charitativní rozměr jeho megakoncertů s přáteli měl na veřejnost významný dopad.
Respektuji a v několika případech si i vážím s jakou grácií si našly některé operní hvězdy za zenitem další cestu – Eva Urbanová se obloukem vrací k rockovým kořenům a stále v rámci možností „zpívá celým srdcem“, Dagmar Pecková dává mistrovské lekce, ve speciálních projektech se věnuje kabaretu nebo činohře, k lidové písni se uchyluje Štefan Margita.
Mediálně nejslavnějším a jedním z nejlepších českých pěvců je dnes Adam Plachetka, umělec na vrcholu sil; pozoruji jej pouze zdálky a zprávy mám jen z médií. Jeho repertoárový vějíř je neuvěřitelný – zpívá jak Biblické písně a baroko, tak muzikál, písničky Osvobozeného divadla, muzikál a pop. A to pominu oblast opery, která jej živí (MET, Wiener Staatsoper, La Scala…). Zdá se být pěvcem nekonečných možností a podle reklamních médií je to „jeden z největších hlasů na světě“.
24. ledna 2025 oslaví monstrkoncertem v O2 arene Praha s menší anticipací čtyřicátiny (4. 5. 2025). Bude to multižánrová show se zajímavými hosty – mimo jiné Vojtěch Dyk a samozřejmě jeho paní Kateřina Kněžíková. Vše zarámuje doprovod Symfonického orchestru Českého rozhlasu s univerzálním dirigentem Janem Kučerou. (Rada posluchače: Pro hlasový oddych předpokládám i orchestrální mezihru, takže jen ne tisíckrát omílané Intermezzo ze Sedláka kavalíra.) Předpokládám amplifikovanou směs ikonických hitů, operní pop music, autorskou tvorbu, možná i trochu české hudby, když máme ten slavný národní rok, snad nějaké cover verze; program se mi nepodařilo najít. Možná je pan Plachetka omámen úspěchem předchozího arénového projektu, možná je to jen o penězích, ale nějak nerozumím, proč neslaví své jubileum v Rudolfinu, třebas jako speciální anticipaci Pražského jara 2025 a vybral si akusticky hloupou arénu bez genia loci. Jeho nesporné úspěchy v operních divadlech mu už zajistily místo v českém operním Olympu a snad není nutné trumfovat zemřelé i žijící pěvkyně a pěvce vyprodanou největší halou v zemi či balíčkem VIP Experience za téměř pět tisíc. Nebylo by však pro bono publico lepší vytvářet dramaturgicky výjimečné hudební příběhy, nadčasové projekty nebo založit vlastní manželskou nadaci?… Nicméně jistě to bude projekt, na nějž se jen tak nezapomene, zvlášť kdyby vznikl digitální sestřih na několika mediálních nosičích.
Hluboce se klaním všem hudebnicím a hudebníkům, kteří k adoraci klasické hudby nepotřebují arény, haly, stadiony, komunikují s lidmi v bytech, vilách, malých i velkých sálech s lidskými rozměry a mluví do duší každým koncertem.
Ignác František Platzer: Klečící adorující anděl (NGP).
Je neděle 14. července, státní svátek Francie, která si připomíná revoluci, jež podobně jako všechny revoluce, včetně naší husitské, dala této zemi a světu hodně dobra i hodně zla. V roce 2024 se oslava revoluce neuskutečnila jako v minulosti na Martových polích před Eiffelovou věží, ale na nádvoří Hôtel de Ville. Nevím, jestli si davy Francouzů myslí, že je hudba propojí, učiní je lepšími a vyléčí jejich rány, ale mýlí se. Hudba je pro originální lidi, ne pro davy, navíc rozdělené viděno prizmatem věčnosti nicotnými spory. Ale coby gesto, symbol, legenda je to důležité. Podobně jako kultura v O2 areně.
V teenagerovském věku jsem miloval knihu Hudba utěšitelka, v níž se Georges Duhamel vrací do období války a vzpomíná, jak mu hudba a její skladatelé pomáhali překonat tuto strašnou dobu. Ano, na sobě a na mnoha lidech jsem během života zjišťoval, jak mocně může hudba působit, pomoci, inspirovat, povznést i utěšit. Na davu jsem to neviděl nikdy. Desetitisícová shromáždění či arény duši nemají.
Luboš Stehlík
