Poučení diskofilové jistě vědí, že v roce 2007 založil hudební producent, skladatel, hudebník, vydavatel, ale také advokát specializující se na autorské právo, hudební a filmový průmysl, Petr Ostrouchov hudební vydavatelství Animal Music, které se brzy poté dostalo mezi nejlepší české labely, dnes rozhodně s mezinárodním přesahem. Jakkoliv mám výhrady o úrovni a smysluplnosti cen Anděl, mají u nás svůj kredit a relevanci. Jen v roce 2023 získala firma Animal Music tři „anděly“ – folk (Laila tov), jazz (Gilgul) a hlavně v diskutabilní kategorii klasika (Britten v pojetí Martinů Voices a Lukáše Vasilka).
Zdeněk Liška. Fota archiv rodiny Zdeňka Lišky.
Snad budete se mnou souhlasit, že neotřesitelným králem české filmové hudby je Zdeněk Liška (1922-1983). „Pochopil film lépe, než režisér, který jej natočil,“ vyjádřil se o Liškovi Jiří Krejčík, jenž s ním spolupracoval například na snímcích Vyšší princip či Božská Ema. Herbert von Karajan si u něj chtěl objednat kompozici pro Berlínské filharmoniky. Liška odmítl – „psal jenom pod obrázky“. Liškova tvorba doprovází 160 celovečerních filmů i nespočet krátkých a televizních inscenací. Psal hudbu ke všemu, na co ukázal. Jeho partitury doprovázejí klasiky československé kinematografie, mezi něž patří Marketa Lazarová, Obchod na hlavní třídě a Spalovač mrtvol, jeho elektronická hudba se velkou měrou podílela na sci-fi filmu Ikarie XB 1. Na druhý konec spektra stojí hudebně povedený komunistický seriál Třicet případů majora Zemana.
Dlouho jsem netušil, jak silný vztah k jeho hudbě pan Ostrouchov měl a má, i když vzhledem k jeho roli občasného inteligentního filmového skladatele to není překvapivé. Pochopil jsem to až v roce 2015, kdy se spolupodílel v rámci festivalu Struny podzimu (dnes Prague Sounds) v pražském Fóru Karlín na dosud jediném koncertním provedení devadesátiminutového oratoria filmové hudby z Markéty Lazarové, která je jednou z dominant tvůrčího odkazu pana Lišky. Podklady pro sugestivní provedení, které mělo obrovský význam a ohlas, vytvořil z autorova rukopisu v přísném chronologickém sledu a při dodržení původní instrumentace právě Petr Ostrouchov, který byl i aktivním účastníkem unikátního večera (sampler). Připomenu jména několika interpretů: dirigent Radek Baborák, sólisté Kateřina Kněžíková a Josef Moravec, herci Josef Somr a Jana Štěpánková, Martinů Voices… O tři roky později vyšel u AM dvoudiskový studiově upravený zvukový záznam včetně digitálního formátu WAV.
Projekt Markéta Lazarová mu však nestačil a po důkladné přípravě se k Liškovi vrátil. Úctu k hudbě a odkazu Zdeňka Lišky zhmotnil letos pro mě překvapivě v prvním opusu projektu „Zdeněk Liška – Music to Films by Jan Švankmajer“. Ve firemní anonci lze najít tuto vizitku: Archiv Zdeňka Lišky je projekt, jehož cílem je vydání sekvence vinylových desek s výběrem původních nahrávek filmové hudby tohoto významného českého skladatele z jeho osobního audiokazetového archivu. První album kolekce obsahuje hudbu ze tří krátkých animovaných filmů Jana Švankmajera Don Juan (Don Šajn), Leonardův deník (Leonardův deník) a Jabberwocky (Žvahlav aneb Šatičky Slaměného Huberta). Z celkem deseti krátkých filmů Jana Švankmajera, které Zdeněk Liška zhudebnil v letech 1966 až 1977, se ke třem z nich dochovaly originální nahrávky hudby na páskách v Liškově domácím archivu. Jan Švankmajer v bookletu alba vyzdvihuje Liškovy brilantní filmové skladatelské schopnosti: „Na Liškově hudbě bylo úžasné, že se na rozdíl od většiny ostatních skladatelů nesnažil řídit náladou filmu a podojil emoce, ale poslouchal rytmus samotného filmu, zejména v animovaném filmu, to pomohlo výrazně umocnit dojem z tempa a dramatu obrazu. Ve filmech dokázal objevit rytmy, které ani jejich autoři neznali.“ Album vychází v roce 90. narozenin Jana Švankmajera.“
Práci na jedinečném projektu kurátor projektu okomentoval: „Zdeněk Liška vytvořil kombinací dramaturgické geniality, tvůrčí odvahy a zvukového novátorství jakousi nedostižnou úroveň kvality filmové hudby, ke které všichni domácí, i leckteří zahraniční filmoví skladatelé, vzhlížejí. Poznáte ho po několika vteřinách, přitom je jeho tvorba pestrá a leckdy filmy povznesl na novou úroveň. Je radost trávit s jeho hudbou čas a při pohledu do partitur zjišťovat, z čeho jsou ty divné zvuky namíchány.“
První album představuje filmové skladby složené pro krátké animované filmy Don Šajn, Leonardův deník, 1972, a Žhalav aneb Šatičky Slaměného Huberta, které Jan Švankmajer dotočil v roce 1973. Jedná se zároveň o jediné tři (z celkem deseti) krátké filmy, ke kterým se dochovaly nahrávky. Vyjma záznamů dochovaných na magnetonových páscích získal díky rodině skladatele i přístup ke všem partiturám. O následný remastering původních nahrávek se postaralo na mezinárodně srovnatelné úrovni studio Sono Records. Chytrým tahem byla volba nosiče. LP zažívá už dobrých dvacet let světovou renesanci, kterou zprvu u nás zachytila jen firma GZ Media Loděnice, ale dnes vydává elpíčka řada vydavatelů.
Poslouchat kompozičně svébytnou hudbu Zdeňka Lišky je nevšední intelektuální požitek. Zdůrazňuji adjektivum, protože plný emoční požitek může přinést (jako skoro u všech filmů) jen syntéza hudby a obrazu. Velmi doporučuji všem, kdo vlastní kvalitní gramofon!
Coda. Petr Ostrouchov je svým způsobem originální osobnost české hudebně vydavatelské scény. O pohnutkách, proč tvrdošíjně vydává sice umělecky špičkové, ale ekonomicky totálně prodělečné nahrávky (řadu let je financoval ze svých úspor, dnes kvantitativní rozvoj financuje hlavně Nadace PPF) před časem mimo jiné řekl: „Zaznamenaná hudba má šanci, aby tady zůstala pro budoucnost, aby ji prověřil čas. Za deset, dvacet nebo za padesát let bude něco z toho lidi pořád zajímat, stejně jako je dneska zajímají padesát let staré nahrávky… hudba předchozích generací vždycky funguje jako nějaká referenční hodnota… Spousta z toho propadne sítem času a už o to nikdo nezavadí. V nahrávkách archivujeme současnou kvalitu, která má šanci ovlivnit budoucí kvalitu, protože každý, kdo přichází s nějakou novou tvorbou, se svým způsobem vyrovnává s tím, co už udělali ti před ním. Buď se inspiruje, nebo naopak zkouší nové cesty. Takže hudba předchozích generací vždycky funguje jako nějaká referenční hodnota.“
Luboš Stehlík
