Elitní český klavírista, pedagog a dramaturg Karel Košárek má hodně nabitý rok a kromě klasické hudby, kterou skvěle hraje v různých podobách, si rád odskočí k jazzu, například ke svému milovanému Gershwinovi. Polyharmonii poskytl exkluzivní rozhovor.
Festival Leoše Janáčka jako všechny naše relevantní festivaly oslavuje českou hudbu, nicméně připomíná i „zbytek světa“. Nejzajímavějším nečeským projektem je dle mého mínění pocta Georgu Gershwinovi, která je spjata s vámi. Proč právě on?
Letošní rok je rokem skladatelských výročí. Z tohoto pohledu do něj Gershwin nezapadá, ale jeho pravděpodobně nejznámější skladba, Rapsodie v modrém, ano. Letos uplynulo sto let od slavné premiéry tohoto díla v newyorské Aeolian Hall. V průběhu let jsem měl možnost hrát Rapsodii v několika verzích – původní, s doprovodem jazzového orchestru, symfonické, sólové nebo se smyčcovým kvartetem. Z pohledu klavíristy, a věřím že i posluchačů, je navíc pro mě velmi lákavé, že na tomto koncertu nebude provedena jen jedna rapsodie…
Za komentář by stál headline koncertu – Mezi jazzem a klasikou, mezi Amerikou, Karibikem a Evropou…
Headline reflektuje dramaturgii koncertu jako hudební návštěvu u skladatele George Gershwina. Zazní tři velmi známé Gershwinovy skladby, jejichž názvy napovídají inspiraci kulturou a géniem loci daných míst a jedno dílo, které u nás bohužel na koncertní programy moc často zařazované není – Second Rhapsody. K mému překvapení ani není všeobecně známo, že Gershwin napsal dvě rapsódie. Tuto rapsodii, někdy uváděnou pod názvem Rhapsody in Rivets složil Gershwin v roce 1931 a na rozdíl od Rhapsody in Blue ji i sám orchestroval. Je pro velký orchestr a klavíru je svěřena více koncertantní úloha než ve slavnější první rapsodii. Je to skvělá, nápaditá a originální hudba, sám Gershwin si ji velmi cenil a byl podle svých slov na skladbu pyšný. Moc se na tento koncert na festivalu těším, a jsem moc rád, že dramaturgie dala možnost uvést obě rapsodie na jednom večeru. Je to skvělý nápad a opravdu ojedinělá věc.
Povězte čtenářům Polyharmonie, jaký máte názor na jeho hudbu a jaký je váš osobní vztah ke Gershwinově hudbě?
S Gershwinovou hudbou jsem se poprvé setkal na konzervatoři. Ze školního archivu jsem si vypůjčil nahrávku Rapsódie v modrém s klavíristou Janem Panenkou a vzpomínám si, že jsem si ji musel pustit několikrát po sobě, byl to pro mě zcela nový, neznámý svět. Samozřejmě mi hodně přiblížilo Gershwinovu hudbu studium v Americe. A to nejen tím, že jsem zjistil faktické informace, jako například že preludií pro klavír je sedm a ne jen tři, byť Gershwin původně plánoval napsat cyklus 24 preludií. Že existuje i Druhá rapsodie nebo jak skvělá je Gershwinova filmová hudba. Když třeba poslouchám nebo hraji skladbu Walking the Dog z filmu Shall We Dance, uvědomím si, jak výjimečný skladatel to byl. Jinými slovy – jak moc se dá sdělit „pár“ tóny.
V 90. letech jsem se dostal k záznamům jeho klavírní hry. Co si myslíte o Gershwinovi – pianistovi?
Gershwin byl zcela určitě mimořádný klavírista. Ačkoliv neznám nebo nevím, jestli existuje nahrávka Gershwina interpretujícího skladbu jiného skladatele, jsempřesvědčený, že by výborně zahrál takřka cokoliv. Na začátku kariéry se živil tím, že v obchodě s hudebninami předehrával potenciálním zájemcům jak znějí jimi vybrané skladby. Určitě tak měl „v prstech“ většinu repertoáru a jeho pianistický talent, předpoklady a dispozice se tím ještě více rozvinuly.
Z pohledu Evropana jaký je jeho konkrétní přínos do pokladnice hudby? Dalo by se říci, že byl stylotvorný?
Stylotvorný bych asi neřekl, inspirující rozhodně. Nejsem muzikolog, jsem klavírista, který Gershwinovu hudbu obdivuje, obrazně řečeno ji k životu potřebuje a velmi rád do svých koncertních programů zařazuje. Gershwin asi nepřináší do hudby 20. století převratné novinky, ale je jedinečným a stále živým hudebním obrazem Ameriky 20. a 30. let minulého století.
Byl něčím důležitý pro českou hudbu?
Myslím, že Gershwinova hudba byla natolik nová, svým spojením klasických hudebních forem a jazzových idiomů tak výrazná, že ji také v českém hudebním prostředí a poválečném opojení jazzem nešlo pominout. Byla určitě jak jsem výše zmínil inspirací nebo spíše ukázkou jedné z možností kudy hudebně jít. Každého asi napadne na prvním místě jméno a dílo Jaroslava Ježka, skladatele stejně mimořádného nadání jako jeho slavný americký kolega. Můžeme mluvit o skladbách Ervína Schulhoffa, E.W. Korngolda… Mimochodem Korngold získal v roce 1938 jako první skladatel Oscara za hudbu k filmu Dobrodružství Robina Hooda. O rok dříve získala cenu Akademie Gershwinova hudba k filmu Shall We Dance. Oscara ale, jak to bylo v té době zvykem, získal producent filmu.
V ostravském Pokladu s vámi budou šestého června spolupracovat polští hudebníci. Proč právě oni a mohl byste je představit?
To je spíš otázka pro někoho jiného. Já si moc vážím toho, že mě jako sólistu pro tento koncert oslovili. Že si jako orchestr vybrali Filharmonii Opolska s dirigentem Przemyslawem Neumannsem je skvělé. Již dříve jsem měl možnost vystoupit s polskými orchestry Sinfonietta Cracovia nebo Slezská filharmonie Katowice a vždy to pro mě byla krásná spolupráce. Věřím, že to bude stejné i v tomto případě.
Mimochodem jaký je váš vztah k Ostravě?
Ostravě moc fandím, je obdivuhodné, jak moc se za poslední dekádu proměnila. Nejsou to jen top festivaly různých žánrů, které obohacují její život a kulturní prostředí – Fakulta umění má nový krásný sál, určitě mimořádná bude koncertní síň pro Janáčkovu filharmonii. To bude další věc, která k Ostravě přitáhne pozornost tak, jako se to stalo třeba v Hamburku nebo Katovicích.
Zmínil jsem český i moravský letošní rámec, který hodně ovlivňuje tuzemské hudební dění – Rok české hudby. Jaký je váš názor na hudební oslavy české hudby v desetiletém rytmu, jaký mají v podle vás smysl, oslavu, která je letos specifická patetickou oslavou Bedřicha Smetany?
Smysl to určitě má, chápu to i jako takové „nakopnutí“ pozornosti a připomenutí toho, že opravdu máme mimořádné hudební dědictví. Ono to sice vypadá, že abyste byl v Čechách a na Moravě slavný a známý skladatel, musí alespoň jedno z vašich životních dat končit čtyřkou… Proto bych se moc přimlouval za to, abychom brali Rok české hudby jako oslavu české hudby celkově, právě jako velkou příležitost uvádět i hudbu skladatelů, kteří v tomto roce jubilanty nejsou a netěší se tak velké mediální pozornosti,ale jejich hudební přínos je obrovský. J. V. H. Voříšek, Vítězslav Novák, Fibich, Ježek, Bořkovec, Kabeláč, Jan Novák… je jich mnoho. A ke Smetanovi – on a jeho hudba si patetickou oslavu svého výročí zaslouží.
Jak se Rok české hudby dotýká vás?
Ano, pořadatele to pochopitelně chtějí a očekávají. Ale právě k těmto autorům se snažím do programů zařadit i díla Voříška, Jana Nováka, Ježka, nebo opomíjené a méně známé skladby Martinů.
Nevadí vám jeho maskulinita?
Nevnímám to tak. Hrál jsem Vojenskou symfonietu a Dubnová preludia Vítězslavy Kaprálové a velmi rád zařadím do repertoáru další skladby od skladatelek, ale nevím o nich. Ale to beru jako své minus a neznalost. Napravím to a budu pátrat.
Opusťme Ostravu i roky české hudby. Na co se jinak jako hudebník letos těšíte?
Jako posluchač třeba na Mozartovo Requiem v podání souboru Collegium 1704 v listopadu v Praze, nebo trochu z jiného soudku koncert kytaristy Al Di Meoly na festivalu JazzFestBrno. Jako interpret na provedení Koncertu pro dva klavíry Jana Nováka s dcerou skladatele Dorou Novák Wilmington v říjnu v Hradci Králové, na Mozartův Koncert pro housle a klavír s Václavem Hudečkem v Teplicích, na reprízy skvělého koncertního programu „Mezi klasikou a jazzem“ s harfistkou Janou Bouškovou, kontrabasistou Petrem Dvorským a bicistou Jiřím Stivínem. A taky na písňové recitály s vynikajícím polským tenoristou Krystianem Adamem.
Mohou se vaši fanoušci a milovníci kvalitní hudby těšit na nějaký váš sólový či komorní nahrávací projekt?
Na konci minulého roku vyšla u vydavatelství Supraphon nahrávka Koncertu pro dva klavíry a Concentu biiugis pro čtyřruční klavír a orchestr Jana Nováka. Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem Tomášem Netopilem. Bylo to vyústění dlouholetého projektu a mám velkou radost, že jsem se na něm mohl podílet s dcerami skladatele, Dorou a Clarou. Snad mohu říct, že zahraniční i domácí odborné kritiky nahrávky jsou více než vstřícné. A v tomto roce bychom měli opět se SOČRem dokončit nahrávku klavírních koncertů Radima Drejsla, Františka Chauna a Bohuslava Martinů.
